Ostrov
Fejeton o ostrovech.
V parku před naším domem jsem potkal malou sousedku, o níž jsem na tomto místě kdysi psal ve fejetonu Interview. Šla se svou maminkou a spící sestřičkou, která se vezla v kočárku, dlouhou tichou ulicí, jíž tropické teploty těchto dnů dodávaly zvláštní snovosti a zamlklosti. Maminka, která vedla mou sousedku za ruku, se se mnou dala do řeči a po chvíli si vzpomněla, že doma zapomněla síťovou jízdenku na autobus, a tak mě se svými dcerami (tou spící a tou, která vlastně pořád bdí) nechala na místě a běžela pro ni domů.
„Kampak vyrážíte?“ zeptal jsem se své sousedky.
„Jdeme na moje přijímání do klubu námořníků. To jsou ti, kteří budou po prázdninách už chodit do školy.“
„To je správné, že vás přijímají za námořníky právě teď. Teď je zrovna takové teplo, jako bývá v krajích, kde leží jižní moře.“
„No právě. A ta silnice je moře!“
Jak to řekla, s úžasem jsem se zase ocitnul na svém úplně prvním ostrově. Nacházel se ve Starých Splavech, tam, kde se ve svahu ulice Jana Roháče z Dubé rozdvojovala do Y na ulici Berky z Dubé a ulici Dalibora z Myšlína. O kousek výš byla krátká asi pětimetrová ulička, která obě ulice zase spojovala, a trojúhelník mezi těmi třemi tvořil trávník, ze všech stran omývaný vodami asfaltové silnice. Uprostřed něj rostla smuteční vrba, pod jejímiž liánovitými větvemi se dalo schovat všechno: poklad, rukojmí, zbraně, radost, smutek i strach. Že by všechny děti na celém světě přemýšlely stejně?
„A tenhle trávník je ostrov!“ řekl jsem a rychle jsem si na něj stoupnul.
Sousedka i s kočárkem (který by se přece mohl v moři utopit!) stejně rychle přešla za mnou.
Seděli jsme pak na trávě a povídali si. Vyprávěl jsem jí o svém prvním ostrově i o tom druhém, který ležel u pobřeží Máchova jezera, o svém prvním ostrově v moři, na nějž jsem přiletěl letadlem, a o největším ostrově světa, který jsem na vlastní oči viděl jen proto, že jsem se v jiném letadle uprostřed noci probudil, abych si odskočil na záchod, a venku, za otevřenou žaluzií, byl polární den, v němž se od obrovských ledových ploch odráželo slunce.
Pak přišla řeč i na oázy, „to jsou takové zelené ostrovy v moři písku, víš?“
„Vím. A ty jsi už někdy byl v nějaký oáze?“
„Byl. Ležela na sever od města, které se jmenuje San Antonio, a uprostřed ní byl domek úplně zarostlý stromy s dlouhými větvemi, po jeho zdech lezly velké ještěrky a před ním rostl veliký kaktus, který měl červené plody, které se daly nakrájet do míchaných vajíček a sníst.“
„Ahá! Tak to jsi byl v té oáze z knížky Duch Llana Estacada! A měl jsi tam taky koně Ducha, ze kterýhos dělal strašidlo, černou chůvu Sannu a jejího syna Boba? Jako Bloody Fox?“
„To ne. Ale měl jsem tam pejska, se kterým jsem každý den chodil do obchodního domu HEB, plnýho mexickejch indiánů, a koupil jsem mu tam vždycky sáček rejže, který je tam dvakrát větší než u nás, a ten jsem mu uvařil s masem.“
Zamyslela se.
„Tak to je dobře. Vždycky je dobrý mít vlastní ostrov. Ale nikdy není dobrý na něm bejt sám.“