KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

22. června 1941 zaútočila Třetí říše na Sovětský svaz. Generace historiků žasly nad tím, jak nacistická vojska dokázala na jeho území vydržet víc než tři roky a téměř válku se Sovětským svazem vyhrát. Jedno víme jistě: Skutečná pravda je zcela jiná, než jakou nás učili v dějepise…

Dne 15. května 1941 přijala Rudá armáda přísně tajný dokument s následujícím názvem:

Úvahy o plánu strategického rozvinutí ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války s Německem a jeho spojenci. V plánu nešlo o obranu SSSR. Šlo naopak o náhlý, nečekaný útok Rudé armády na hitlerovské Německo a jím okupovanou Evropu. Hlavní válečný úder měl být zasazen ve směru Krakov – Katovice. Úkolem bylo „ke třicátému dni operací dosáhnout linie fronty Ostrolenka (město u Varšavy) – Olomouc (!)“. A poté „za následující strategický cíl stanovit útok z prostoru Katovice severním či severozápadním směrem, rozdrtit zde hlavní síly centrálního úseku a severního křídla německé fronty a dobýt území bývalého Polska a Východního Pruska“. Na sovětsko-rumunské hraniční řece Prut měla být Rudá armáda následně připravena „k provedení soustředěných úderů proti Rumunsku z prostorů Černovice a Kišiněv; nejbližším cílem zde bude zničení severního křídla rumunské armády spolu s dosažením linie řeka Moldova – město Jasy“. Závěry plánu dáváme k dispozici bez komentáře.

„Aby bylo splnění výše uvedeného záměru zajištěno, je nutno:

1. provést skrytou mobilizaci jednotek pod záminkou cvičného soustředění záložních oddílů,

2. provést tajné soustředění jednotek co nejblíže k západní hranici pod záminkou jejich stažení do výcvikových táborů,

3. utajeně soustředit letectvo ze vzdálených okruhů na polní letiště a ihned začít s rozvíjením leteckých týlových jednotek…“

Podpisy:

Lidový komisař obrany SSSR maršál Sovětského svazu S. Timošenko

Náčelník generálního štábu Dělnicko-rolnické rudé armády armádní generál G. Žukov

Když se po roce 1991 tyto dokumenty odtajnily, ruští režimní historikové (plně podporovaní historiky ze Západu) zareagovali prohlášením, že se jednalo jen o nezávazný námět sovětských generálů „pro všechny případy“ k doplnění „obranné strategie“ Rudé armády.

Obranné strategie, kterou ale kupodivu nikdo nikdy nedoložil žádnými historickými důkazy ani před otevřením sovětských archivů, ani po něm. Onen historicky prokázaný, zjevně útočný plán, který jsme právě citovali, však Stalin, vystrašený Hitlerem, podle řady historiků prý určitě neschválil.

Nicméně Stalinovi maršálové a generálové vzápětí bez obav a skrupulí realizovali závěry citovaného plánu, a to doslova.

Stalin o přípravě Bouře věděl

Obrovské soustředění útočných sovětských sil na hranicích, ke kterému prokazatelně došlo přesně podle plánu „strategického rozvinutí ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války s Německem a jeho spojenci“, by nemohlo být provedeno, pokud by o něm s prominutím nevěděl šéf totalitní státostrany a vlády, člověk, který nesčetněkrát dokázal, že jakékoliv akce, které by jen náznakem mohly oponovat názoru sovětského vedení, mají – bez ohledu na funkce a zásluhy – za následek ty nejkrutější sankce: popravy v katakombách NKVD… Vypracovaný plán útoku Rudé armády proti nacistickému Německu ze dne 15. května 1941 byl ve skutečnosti dovršením dlouhodobého ofenzivního válečného plánování Stalinova SSSR, plánování, které nepočítalo s ničím jiným než s útokem Sovětů proti nacisty okupované Evropě. Krycí název plánu zněl Bouře (rusky Groza). Závazný plán útoku na Německo a Rumunsko v nejbližších měsících byl přitom, jak dnes víme, vyhotoven dne 11. března 1941 a plán z 15. května 1941 byl už jen jeho detailním rozpracováním.

Útok měl započít v prvním červencovém týdnu 1941.

Před bouří je ticho

Gigantická motorizovaná a mechanizovaná vojska Rudé armády s bezkonkurenčním mobilním dělostřelectvem a nepřehlednými tankovými divizemi, s celými jezery paliva i tunami pěší, tankové i dělostřelecké munice, která měla být právě rozdělena jednotkám, se na místo obranných manévrů soustřeďují doslova na dohled od státních hranic s nacistickým Německem a jeho jediným ropným zdrojem, Rumunskem. A to všude, bez výjimky. Na odkrytých, nechráněných, neopevněných úsecích, kde nebyly žádné pevnůstky, zákopy, okopy a ostnaté dráty: ty by totiž bránily bleskovému postupu motorizovaných jednotek kupředu. To vše se děje mezi opevněnými pohraničními prostory, v nichž jsou namísto oněch bojových pluků, divizí a armád soustřeďovány – na dostřel od nepřítele – jen týlové (!) polní nemocnice a policejní eskortní jednotky NKVD. Obrovské sovětské letectvo čítající 8 400 strojů (proti 2 500 německým) je hromadně soustředěno na polních letištích zřízených jen pár kilometrů od hraniční čáry. Letouny tam stojí natěsnány v takové koncentraci, že už se tam nevejde ani jeden navíc. V obranných liniích SSSR, budovaných před lety v hlubokém zázemí (na bývalé hranici s velkým Polskem), byly již dávno vytvořeny široké průchody, aby nic nepřekáželo masivnímu přísunu dalších bojových posil z vnitrozemí k hranici. Ve druhé polovině června 1941 dokonce i sovětské pohraniční oddíly na nové hranici s Německem a Rumunskem odstraňují překážky ve svých hraničářských pozicích, a to doslova až k hraničním značkám.

Před bouří je ticho. Před úplným soustředěním do výchozích pozic, během masivních přesunů, jsou i ty největší ozbrojené síly na světě v podstatě bezbranné. S kalhotami dole, říká se: palivo a munice jsou ve skladech připravovány k distribuci jednotkám, ale ještě jim předány nejsou. Motory tanků a letadel procházejí generální údržbou, takže jsou rozebrány na součástky, a tisíce strojů se nemohou hnout z místa.

Je ostatně ještě čtrnáct dní čas.

Pak bude všechno připraveno k útoku, přesně podle Leninova odkazu: „Jakmile budeme natolik silní, abychom porazili celý kapitalismus, okamžitě se do něj dáme.“

Sebemenší překážky na sovětské straně jsou zlikvidovány. Není za co se schovat.

S obranou se totiž nepočítá. Na řadě je rudý blitzkrieg.

Osvobození Evropy od nacismu a následný vývoz zřízení panujícího v SSSR na břehy Atlantiku. A skok dál, na všechny kontinenty. Státním znakem SSSR byla Zeměkoule.

Sovětská psychologická chyba

V sobotu 21. června 1941 se na sovětské straně zjistilo, že hitlerovské Německo přerušilo telefonní spojení se Sovětským svazem. Na lidový komisariát obrany SSSR zároveň přišlo od velitele Kyjevského zvláštního vojenského okruhu generálplukovníka Kirponose hlášení o německých vojácích, kteří dezertovali od wehrmachtu a přes státní hranici přeběhli k Sovětům. Dezertéři tvrdili, že v noci německá vojska přepadnou Sovětský svaz.

V Kremlu ovšem věděli už od jara, co Hitler provádí u hranic SSSR. Měli však do poslední chvíle nikoli naději, nýbrž pevnou jistotu, že se jedná o pouhé harašení zbraněmi a cílenou dezinformaci.

Proč?

Věděli, že Rudá armáda je nesrovnatelně silnější než wehrmacht.

V telegramu zaslaném Rooseveltovi se tehdy Stalin holedbal, že má 24 tisíc tanků. Toto astronomické číslo vyrazilo Rooseveltovi dech: taková nehorázná lež!

Na základě dnešních znalostí se ovšem toto číslo jeví jako malinko podhodnocené.

Německé a sovětské tanky se daly ke 22. červnu 1941 porovnat v poměru 3600 : 24000 neboli 1 : 6,6 (!). Vylučme nyní z tohoto poměru tanky lehké a zastaralé (aniž bychom zapomněli, že přece jen existovaly), a to na obou stranách, a počítejme jen nejnovější typy.

Proti více než 1100 moderních německých tanků Panzer III a Panzer IV postavil totiž SSSR k červnu 1941 na 2 400 moderních strojů včetně 1 800 tanků KV-1 a T-34, které nakonec válku vyhrály. Po srovnání kvality těchto moderních tanků na obou stranách, jejich pancéřování, šířky pásů, rychlosti a palebné síly (zvláště obou nejlepších sovětských typů), by se jejich matematický poměr 1 : 2,2 mohl ještě dále zvýšit ve prospěch Rudé armády (a to stále jen ke dni začátku války). Výsledný poměr již nevyvolává posvátnou hrůzu jako poměr 1 : 6,6, přesto však dokazuje, že Sověti měli před začátkem německo-sovětské války převahu nejen v absolutních číslech (počet vojáků a zbraní), ale právě i v moderní technice. Akceptovat něco takového bylo pro celý kapitalistický svět naprosto absurdní. Právě proto ostatně všechny západní rozvědky, včetně té německé, takovou absurditu rovnou ignorovaly.

Kreml však na oplátku zase ignoroval možnost, že by Hitler mohl Stalina předběhnout a zaútočit jako první. Vždyť napoleonským tažením do bolševického Ruska by si šel pro jistou smrt. A to přece soudný člověk neudělá. Krysa zahnaná do kouta však není soudným člověkem. Vždy volí zoufalý skok do tváře silnějšího protivníka. Tady udělali soudruzi ze SSSR psychologickou chybu.

Bůh války neměl být rušen

A navíc měli neuvěřitelnou smůlu. Jako by snad někde učinili ještě i chybu magickou…

Krysa po nich totiž skočila právě v okamžiku, kdy byli se vší ocelovou výzbrojí paradoxně dočista bezbranní… Sebegigantičtější vojenská převaha není než hromadou šrotu, když zrovna probíhá důsledná technická generálka před velkou akcí, takže nejmodernější stroje stojí na startovní čáře bez motorů, bez nafty a bez munice. Dvacetiletá práce zotročených Slovanů, Kavkazanů, Turkitů a dalších etnických skupin, žijících na teritoriu radikálně marxistického experimentu, jehož prostřednictvím provedl SSSR „socialistickou akumulaci výrobních sil“ jménem GULAG, vybudovala válečnou mašinérii, jakou svět nezažil. To vše bylo zmařeno během jednoho jediného dne, a to za pomoci obyčejných minometů, nafukovacích člunů a časem již zastaralých lehkých tanků, ukradených nacisty před lety ve Škodovce a ve Zbrojovce. Proto se dekapitace nacistické vzteklé krysy protáhla na neuvěřitelných pět let, aniž by se už kůň Rudé jízdy mohl kdy napojit vodou z Rýna, Loiry, Ebra a Temže.

Nějaký čas předtím, na jaře 1941, požádal antropolog Michail Gerasimov sovětské úřady o povolení otevřít hrobku slavného středověkého nájezdníka Timura Lenka čili Tamerlána, umístěnou v samarkandském mauzoleu Gur-Emir v Uzbekistánu. Chtěl na ní aplikovat svou metodu rekonstrukce tváře podle lebky. Povolení dostal, přestože nejen samotný vědec, ale i Stalin, který o povolení osobně rozhodoval, byli včas seznámeni s místní tradicí: podle starců ze samarkandského bazaru nesmí být klid „boha války“ rušen, jinak přijde neštěstí: Třetího dne se Tamerlán vrátí s válkou.

Za asistence kamer odsunuli vědci desku sarkofágu vážící čtyři tuny a odkryli černou rakev pod zetlelou zlatou pokrývkou. Bez ohledu na prosebné protesty starého vrátného pak vědci otevřeli i rakev a Gerasimov ukázal na kameru Tamerlánovu lebku. Film odvezli do Moskvy a Stalin si jej nechal ihned promítnout.

Hrobka byla otevřena v noci z 19. června 1941…