Ota Šik a trojčlennost sociálního organismu
Porovnání hospodářské koncepce Oty Šika (1919–2004), místopředsedy vlády a ministra financí z období Pražského jara a autora ekonomického rozměru Dubčekovy reformy (výsledky práce jeho týmu byly využity například při švédské Palmeho ekonomické reformě), s koncepcí sociální trojčlennosti.
Motto:
„V červnu 1973 jsem navázal kontakty se skupinou lidí, kteří se sešli v Mezinárodním kulturním centru v Achbergu u Lindau ve Spolkové republice. Přišli z různých hnutí, z řad anthroposoficky orientovaných myslitelů, z bývalých studentských skupin osmašedesátého roku, z kruhů nespokojené sociálně-demokratické mládeže, atd. Zajímali se především o společenský vývoj mimo rámec komunismu a kapitalismu, tedy o „třetí cestu“. Dali se tu dohromady, organizovali sociálně-ekonomické, politické a filosofické přednášky a semináře pro různé vrstvy zájemců, vytvářeli umělecké, umělecko-průmyslové a výchovné kroužky a podobně a měli v plánu vybudovat ,Svobodný ústav pro sociální výzkum a vývojovou nauku‘. K iniciátorům, s nimiž jsem se spřátelil především, patřili Wilfried Heidt a manželé Hans a Jutta Lauerovi. Asi dva roky jsem velmi často do Achbergu jezdíval, přednášel jsem tam, vedl semináře a účastnil se bezpočtu diskusí.
Atmosféra v Achbergu mě od začátku nadchla; dávala mi pocit silné sounáležitosti. Našel jsem tu veškerou lidskost a přináležitost, které jsem dosud postrádal. Nějakou dobu jsem věřil, že budu moci v plánovaném Svobodném ústavu pracovat. Brzy se však ukázalo, že je tu více plánů než možností brzké realizace. Podmínky pro všestranně fundovanou vědeckou práci tu nebyly a v dohledné době nemohly být ani vytvořeny. Nebyl jsem už dostatečně mlád na to, abych se mohl soustředit na dlouhé budování, a musel jsem si také velmi rychle najít místo, které by mě a Lilli plně zabezpečilo na poslední léta života. Brzy jsem zjistil, že činnost profesora na univerzitě v Sankt Gallenu a působení v Achbergu není možné časově ani pracovně skloubit. Koncem roku 1974 jsem se tedy rozhodl z Achbergu stáhnout, i když mi toto laskavé lidské prostředí později velmi chybělo.“
(Z knihy Oty Šika Prager Frühlingserwachen – Erinnerungen, Herford 1988, s. 346)
Šikova „humánní hospodářská demokracie“ a trojčlennost
V jakém vztahu je Šikova „třetí cesta“, respektive jeho „humánní hospodářská demokracie“ k tomu, co označujeme jako „trojčlennost sociálního organismu“, případně – se zaměřením na hospodářský život a při aktualizaci na současné podmínky – jako „hospodaření podle lidské míry“?
„Provázání trhu s plánem“ versus asociativní způsob hospodaření
Šik rozvíjel představu hospodářského systému, v němž měly být ve smyslu vzájemného doplňování provázány tržní mechanismy se státním plánováním („provázání trhu s plánem“), aby se minimalizovaly nedostatky ekonomiky organizované čistě podle tržně hospodářského principu, jakými jsou například konjunkturální krize nebo masová nezaměstnanost. To znamená, že na podnikové úrovni má být určující samospráva podniků a s ní spojená podnikatelská iniciativa. Jelikož ale jednotlivé podniky za dnešních podmínek a na základě své mikroekonomické perspektivy svou výrobu přirozeně zaměřují hlavně na to, co se krátkodobě jeví jako nejrentabilnější, není naprosto zajištěno, aby se celkový ekonomický proces vyvíjel směrem, který lze koneckonců i z národohospodářského (pozn. překl.: tj. makroekonomického) hlediska označit za žádoucí. Šik se chtěl pokusit odstranit tuto diskrepanci tím, že bude stát uplatňovat regulační vliv na ekonomický proces. Toto Šikem propagované rámcové plánování, prováděné na národohospodářské úrovni, neboli, jak se taky vyjádřil, „makroekonomická cílová fixace“, „má být realizováno pomocí ekonomicko-politických, vzájemně koordinovaných nástrojů, jako je fiskální, příjmová, peněžní, úvěrová a měnová politika“. U těchto návrhů se ovšem jedná jen o víceméně klasická státní intervenční opatření, jejichž pomocí má být uplatňován regulační vliv na ekonomický proces. Nové je to, že tato intervenční opatření, jak si je Šik představoval, mají být používána koordinovaně v rámci celkového demokraticky legitimizovaného konceptu.
Co k tomu lze říci? Šik i při vší veskrze důvtipné kritice stávajících hospodářských systémů, své příslovečné otevřenosti a začlenění také psychologických hledisek do svých úvah o hospodářském procesu zůstal nakonec přece jen do značné míry v zajetí dnešního obvyklého národohospodářského myšlení a tím v ryze vnějším nazírání (ekonomického) dění. Jeho úvahy bazírují v podstatě na dnes běžných představách duálního společenského systému sestávajícího ze státu a hospodářství. V důsledku toho nezpracoval jisté skutečnosti, spočívající hlouběji v základech jevů, a problémy vyplývající z dnešní obvyklé formy hospodaření (konjunkturální krize, masová nezaměstnanost) se tudíž snažil řešit prostřednictvím státu. Šik (stejně jako všichni běžní ekonomové) se domníval, že vlastní problém dnešního stále více se racionalizujícího, na dělbě práce založeného způsobu hospodaření, spočívající v tom, že při zvyšující se produktivitě je stále více lidí uvolňováno z hmotné výroby a tím vyvstává otázka, jak se tito uvolnění lidé mají dostat ke svému příjmu, je koneckonců nutné řešit zvyšováním ekonomického růstu. Pomocí jím navrhovaného makroekonomického plánování státem mají být ve smyslu celoekonomické tvorby úsudků vytvářeny správné proporce mezi spotřebou a investicemi, mezi nabídkou peněz a zboží, aby se zajistil kontinuální a nerušený hospodářský růst. Šik nepoznal, že řešením problému nemůže být zdánlivě nekonečný hospodářský růst, který je tím v podstatě implikován (trvalé vynalézání další práce, aby se všem zajistilo zaměstnání a tím příjem), ale že je nutné oddělení příjmů a výnosů pracovních výkonů, aby moderní, na dělbě práce založená společnost mohla své výdobytky trvale používat ke svému vlastnímu prospěchu. Šikem zamýšlené „provázání trhu a plánu“ se nám ještě i z jiného důvodu nejeví jako řešení otázky utváření moderního, v dělbě práce se odehrávajícího hospodářského života. Podle našeho pojetí se stát má starat o úkoly, které mu připadají v rámci sociálního celku, a jakožto prvek, který je ze své podstaty hospodářskému procesu cizí, nemá chtít do tohoto procesu zasahovat a utvářet jej. Tento proces mají podle čistě hospodářských hledisek utvářet ti, kdo s ním jsou skutečně spojeni, za předpokladu, že oproti dnešním poměrům pak bude hospodářský život postaven na náležitě reálné bázi.
Z našeho pohledu bude do budoucna nutné organizovat hospodářství takovým způsobem, aby protichůdné zájmy, uplatňující se v rámci hospodářského dění, byly vyrovnávány již v okamžiku svého vzniku. To je možné tehdy, nechá-li se hospodářství místo dnešního konkurenčního principu organizovat na základě asociativního principu, kdy i ty nejmenší organizační jednotky jsou tvořeny ze zástupců zájmových skupin bezprostředně se podílejících na hospodářském procesu (výrobci, spotřebitelé a obchodníci). Tímto způsobem je možné výrobu pružně nastavovat podle příslušné potřeby a poruchy, které se v hospodářském procesu vyskytnou, kontinuálně neustále vyrovnávat, tak aby vůbec nemohlo docházet k jevům typickým pro obvyklé tržně-ekonomické systémy, jako je recese nebo konjunkturální deprese. Jednotlivé asociativní jednotky se pak budou organizovat do příslušných nadřazených jednotek, tak aby nakonec mohlo docházet k celoekonomické tvorbě úsudku o tom, jakým směrem se má podle příslušné společenské potřeby hospodářství diferencovaným způsobem vyvíjet, přičemž i ostatní oblasti sociálního organismu, tedy právní a duchovní život, přirozeně uplatní své nároky s ohledem na potřebu. Pro hospodářský život nebude moci být s ohledem na tvorbu úsudku určující demokratický princip, jak si to představoval Šik, ale bude to kolektivní úsudek vytvářený lidmi spojenými s ekonomickým procesem: „Protože,“ jak to vyjadřuje Rudolf Steiner, „hospodářský život vůbec nemůže být postižen uvažováním jednotlivce, ale protože hospodářské dozvídání se, hospodářské poznávání může k platným úsudkům dospět jen na základě dorozumívání se lidí na hospodářském životě různým způsobem zainteresovaných (…), aby se poznání jednoho obrušovalo o poznání druhého (…) a vznikl kolektivní úsudek, který může být platný pro hodnocení hospodářského života v praxi…“
Tento princip asociativního hospodaření, orientovaný na vyrovnávání mezi potřebou a hodnotou výkonu, tedy princip, který má nahradit princip konkurenční, popisuje Steiner dále následujícími slovy: „Jednotlivec nikdy nemůže, a to ani pomocí statistiky, získat platný úsudek o tom, jak má fungovat ekonomika, nýbrž jen prostřednictvím dorozumívání, řekněme, spotřebitelů a výrobců, kteří se sdruží ve společnostech, kde jeden druhému říká, jaké jsou tu potřeby, zatímco ten druhý tomu prvnímu říká, jaké možnosti má výroba.“ Jednoduchými slovy je tu konkrétně řečeno to, čeho se Šik v zásadě snažil dosáhnout ve smyslu „třetí cesty“, totiž prostřednictvím náležité koordinace hospodářského procesu dosáhnout jeho harmonického vývoje a tím koneckonců i kongruence (trvalého souladu, souznění, shody) mezi hmotnou výrobou a neustále se proměňujícími společenskými potřebami. Tento cíl považoval Šik vzhledem ke svému myšlení zajatému dosud v obvyklých kolejích za dosažitelný prozatím jen v rámci spolupůsobení trhu a státu. To, čeho se Šik snažil dosáhnout „provázáním trhu a plánu“, tedy harmonického vývoje hospodářského života zaměřeného na uspokojování společenských potřeb, je v námi zamyšleném asociativním způsobu hospodaření a s ním spojeném institucionálním propojení zjišťování potřeb a organizace hospodářského procesu uskutečňováno konkrétním a věcným způsobem. Z tohoto pohledu bude „třetí cesta“ realizována v trojčlennosti.
„Obecná participace“ versus oddělení výnosu výkonů od příjmů
V rámci hospodářského dění se uplatňují nejrůznější protichůdné zájmy. Poukažme zde v této souvislosti na dnes panující antagonismus mezi kapitálem a prací. Šik chtěl tento antagonismus vyrovnávat zvyšující se kapitálovou, ziskovou a rozhodovací spoluúčastí zaměstnanců podniků (model „obecné participace“). Především chtěl vyloučit možnost prakticky libovolného nárůstu soukromého vlastnictví kapitálu. Velké kapitálové společnosti měly být proto převedeny v „zaměstnanecké společnosti“, v tom smyslu, že tyto společnosti pak měly přejít ve svěřensky spravované kolektivní vlastnictví zaměstnanců („neutralizovaný kapitál“). Tato snaha omezit soukromé vlastnictví zejména výrobních prostředků je v zásadě cosi jako první krok k tomu, co chápeme jako „časově omezené, obíhající vlastnictví“ výrobních prostředků, kdy jednotlivé osoby, respektive skupiny osob mají právo disponovat příslušnými výrobními prostředky jen tak dlouho, dokud je k tomu opravňují jejich schopnosti a jejich stav. Antagonismus mezi kapitálem a prací nechceme mírnit, nýbrž zásadně ho řešit. Vzhledem k dnešnímu peněžnímu a vlastnickému uspořádání spočívá tento antagonismus v zásadě v tom, že se s pracovním výkonem a s kapitálem zachází jako se zbožím a jsou tak postaveny na stejnou úroveň jako obchodovatelné statky. A tím, že je práce placena z kapitálu, stává se nákladovým faktorem, který je třeba kvůli optimalizaci výnosů ve prospěch vlastníka kapitálu minimalizovat. Do budoucna tedy bude nutné zbavit práci i kapitál charakteru zboží a překonat dnešní přímé svázání příjmů s výnosy výkonů, což je hlavní problém stále více se racionalizujícího, na dělbě práce založeného moderního systému hospodářství. Takové překonání bude možné tehdy, bude-li za základ hospodářského života vedle již zmíněného asociativního principu položeno potřebám současnosti odpovídající peněžní a vlastnické uspořádání. U peněžního řádu, který navrhujeme, jsou peníze vázány na velikost prvohodnoty, na prvovýrobu, odpovídající národohospodářské tvorbě hodnot. Prvovýroba je přitom definována jako výsledek tělesné práce vykonané určitým počtem obyvatel na k tomu potřebné přírodní základně. Kvocient (tj. podíl) vzniklý vydělením této prvohodnoty počtem obyvatel (sociální kvótou) je pak z monetárního hlediska orientační veličinou pro hodnotu individuálních výkonů a individuálních příjmů. Jelikož je množství peněz při této formě tvorby peněz vázáno na reálné národohospodářské hodnotové měřítko, na prvovýrobu, je možné uskutečnit oddělení příjmů od výnosů výkonů, protože pak lze obě veličiny – nezávisle na sobě – hodnotit na základě tohoto národohospodářského měřítka prvohodnoty (vyjádřeno nominálně v penězích je to množství peněz); a nejsme tím jaksi vynuceně odkázáni na představu, že individuální příjmy musí být vždy vázány přímo na výnos výkonu. Při tomto „hodnocení“ jde koneckonců o harmonizaci individuálních cen podle individuálních příjmů, kterou je za svobodného rozvíjení potřeb nutno provádět diferencovaným způsobem v rámci asociací. Díky tomu, že peníze zde budou v plném rozsahu (v účetním smyslu) vztaženy na skutečnou národohospodářskou tvorbu hodnot a na nic jiného, nemohou se – na rozdíl od současných poměrů – odtrhnout od reálného ekonomického dění. To znamená, že peníze pak také – v souladu se spotřebou národohospodářských statků – podléhají stárnutí a nemohou se jako za dnešních reálně-nereálných poměrů jakoby samy od sebe zmnožovat nebo nabývat zdánlivých hodnot; v plném rozsahu podléhají kontinuální, na potřeby orientované spotřebě, včetně příslušné alimentace duchovního a právního života a zabezpečení těch, kdo jsou čistě spotřebiteli.
Nutnost svobodného duchovního života
Zajedno jsme s Šikem v tom, že ekonomika představuje dění, které člověk uspořádal, a tudíž za ně také musí nést odpovědnost, že i pro to, co se odehrává v této oblasti sociálního celku, musí být určující etické zásady. Na rozdíl od Šika však přitom náš pohled neomezujeme výlučně na stát a ekonomiku, ale chceme, aby se duchovní život – který je tvůrcem kapitálu závisejícího na individuálních schopnostech – svobodně a podle svých vlastních životních podmínek rozvíjel jako třetí článek sociálního organismu. To je možné jen tehdy, uskuteční-li se oddělení práce od výnosu výkonu, díky němuž lze zajistit nezbytnou alimentaci duchovního života. To je totiž koneckonců nutným předpokladem pro rozvoj duchovního života, emancipovaného vůči státu i ekonomice a tím opět schopného společenské obnovy a poskytování etických zásad a nezávislých vědeckých úsudků.
Ohlédnutí a výhled
Abychom Šikovi nekřivdili, měli bychom možná rozlišovat mezi tím, o co svými snahami usiloval (jeho intencemi), a způsobem realizace, který si představoval (jeho metodikou). Co se týče budoucího ekonomického systému, o který je třeba usilovat, zcela souhlasíme se Šikem: Člověk musí ekonomický proces utvářet tak, aby probíhal způsobem co nejpřínosnějším pro celek společnosti, s tímto procesem spojený. Šikovy myšlenky týkající se realizace takového ekonomického systému ovšem považujeme za prozatím nedomyšlené do konce. Šik ve svých úvahách vycházel stále ze zkušeností s dosud existujícími ekonomickými systémy, s tržním a plánovitým hospodářstvím a chtěl vzít určité prvky z každého z nich a co nejrozumněji je spojit. Přitom však zůstal do značné míry vězet v obvyklém myšlení a s ním spojených pojmech a jeho „humánní hospodářská demokracie“ představuje pouze jakousi směsici tržního hospodářství bazírujícího na volném podnikání a plánovitého hospodářství regulovaného prostřednictvím státních intervencí, spojenou s jistým odstupňovaným omezením soukromého vlastnictví kapitálu, třebaže v onom formulkovitém označení „humánní hospodářská demokracie“ přece jen již jakoby nevědomky a v náznaku probleskuje cosi z trojčlennosti. Šik, třebaže se v sedmdesátých letech dostal do kontaktu s achberským kruhem (viz rámeček na konci textu), se zjevně nikdy nezabýval Steinerovými myšlenkami týkajícími se obnoveného národohospodářství a na jejich základě formulovanou trojčlenností, ačkoli by to pro něj jistě bývalo mohlo být velmi podnětné a ačkoli by mu tím možná byla poskytnuta úplně nová perspektiva. Ve svém druhém hlavním díle Humane Wirtschaftsdemokratie (Humánní hospodářská demokracie) zmiňuje Šik Steinera jen jednou v poznámce pod čarou v souvislosti se sociálními proudy, které v reakci na projevy odcizení člověka spojené s moderní společností zastávají „novodobé morální teorie“: „Anthroposofické teorie, vytvořené na základě filosofie Rudolfa Steinera“. V případě toho, co se Steiner pokusil poskytnout jako podněty k obnově národohospodářství, se však v žádném případě nejedná o cosi nějakým způsobem teoreticky vymyšleného, nýbrž je to popis skutečnosti daný jakoby z vyšší hlásky, je to popis vyplývající ze skutečného obhlédnutí reálných souvislostí. Jelikož je díky tomu možné opět tvořit opodstatněné pojmy a překonat dnešní mnohdy umělé oddělení nejrůznějších oblastí života (vnější konvenční životní praxe a oblast morálních impulzů), má tento popis koneckonců i morální rozměr. Za to, že Šik nedokázal vnímat Steinerův realitě odpovídající přístup jako takový, jej zde nechceme kritizovat. Vedle ustavičného úsilí o sociální pokrok spočívají jeho podstatné zásluhy v tom, že jako jeden z hlavních iniciátorů „pražského jara“ ukázal, že když se skupina lidí spojí pro určitou věc, za niž se cítí odpovědná, a náležitě se připraví, může v rozhodující chvíli také něčeho dosáhnout.
Můžeme snad vycházet z toho, že kdyby se byl experiment „pražského jara“ mohl dále rozvíjet, bylo by se za tehdejších poměrů (tedy v podmínkách dirigistického plánovitého hospodářství kontrolovaně se otevírajícího principům tržního hospodářství) možná z praxe samotné přišlo na asociativní princip s ohledem na utváření hospodářského života. Že by se přišlo na to, že je nutné, aby otázky přímo spjaté s ekonomickým děním, jako třeba otázka zjišťování potřeby, organizace ekonomického procesu, celoekonomické tvorby úsudků, cenotvorby, tvorby příjmů atd., byly řešeny vždy v rámci hospodářského života samotného. Dalším krokem by pak bylo poznat, že k tomu, aby bylo možné rozvíjet hospodářský život, který by odpovídal lidské společnosti, v níž se člověk stane suverénním tvůrcem ekonomického procesu, je nutné národohospodářské hodnotové měřítko, jak jsme ho odvodili ve smyslu „prvovýroby“ („hospodaření podle lidské míry“). Neboť teprve bude-li možné výnosy výkonů a příjmy poměřovat – na sobě nezávisle – takovýmto hodnotovým měřítkem, může být vyřešen vlastní problém moderního, na dělbě práce založeného způsobu hospodaření, tak aby každý, kdo individuálně podává výkony, mohl své potřeby trvale uspokojovat z výkonů podávaných jinými.
Z časopisu Der Europäer (Evropan), 9. ročník, č. 4, únor 2005, str. 20–24, druhý díl textu otištěného jako připomenutí Oty Šika in memoriam (Ota Šik zemřel 22. srpna 2004 v Sankt Gallenu ve Švýcarsku) přeložil Radomil Hradil.
Prameny citátů uvedených v textu lze najít v originále článku zde.
Tipy pro další čtení: