Když odchází Cyrano
Za Radimem Vašinkou.
10. srpna zemřel divadelník, zakladatel jedné z nejsvobodnějších uměleckých aktivit osmdesátých let, pražské Divadelní pouti, Radim Vašinka (1935–2016). Seznámil jsem se s ním v roce 2004, když pro Český rozhlas 6 ve vile bývalého armádního vysílání, kde byl v roce 1966 vymyšlen Jára Cimrman, točil svůj pořad Nežádoucí texty, v němž ve vlastním výběru představoval díla umělců, kteří za minulého režimu nesměli publikovat, a jeho pořad byl často i jedinou veřejnou publikací jejich textů v režimu novém. Tehdy jsme ho s Milanem Hanušem, s nímž jsem tehdy pro tutéž stanici vytvářel cyklus Pamětníci – Osudy, které nesmějí být zapomenuty, pozvali, aby se stal naším hostem. Že jde o ryzího básníka, jsem si uvědomil ve chvíli, kdy vyprávěl příběh ze svého dětství, v němž sugestivně nastínil atmosféru školní třídy těsně před osvobozením od okupace. Vyhlédl tehdy z okna a z oblak, ze kterých sněžilo, viděl s bílými padáky padat i parašutisty v černých šatech a vysokých cylindrech…
Původní profesí geolog se k profesionálnímu divadlu dostal, když se svým brněnským amatérským divadlem X 59 režíroval poetické pásmo Milana Uhdeho Inzerát na skřivánka, které v roce 1961 zvítězilo na přehlídce Wolkerův Prostějov. Brzy poté nastoupil do Divadla Na Zábradlí, ale jako esenciální autorský divadelník malých forem v něm dlouho nepobyl. V roce 1967 založil Divadlo Orfeus, které však bylo pro svůj repertoár (poetická pásma Egona Bondyho na téma okupace nebo satirická hra Šárky Smazalové Čaj, parodující sovětskou oficiální dramatiku) už v roce 1971 na přímý příkaz sovětského velvyslanectví zrušeno.
Vašinkův talent se ovšem nedal udusit. Hrál se svými přáteli pololegálně po klubech, občas zaštítěn nějakým tím agitačním střediskem, vytvářel bytová představení, ztvárňoval menší role ve velkých dílech (Noc na Karlštejně, Kopytem sem, kopytem tam, Největší z Pierotů), po převratu obnovil na Smíchově „Krytové divadlo Orfeus“, kde jsem v jeho režii zhlédl hru Jacquese Préverta Roura k rouře pasuje. Se svou partnerkou, herečkou a režisérkou Českého rozhlasu 6 Irenou Hýskovou tvořili nerozpojitelnou dvojici – paní Hýsková se svým „principálem“ komunikovala stylem: „Šéfiku, ať už s návštěvou, či bez návštěvy, už je čas dát si večeři.“
Byl jediným, kdo byl na večerní prosbu básnířky Zuzany Krejčí schopen do rána napsat hlubokou předmluvu k její sbírce Na tisíc rájů (z níž je vybrána ukázka poezie do tohoto čísla Kulturních novin), ve vztahu ke kulturním zločinům režimů byl kategorický a nesmlouvavý („Bondy kdysi říkal, že za bolševika nemůže být člověk svobodný ani v posteli, i tam mu bolševik vleze. Dneska vám místo bolševika vlezou všude prachy.“) a se svými blízkými se rozloučil předem připraveným mailovým vzkazem tohoto znění:
„Moji Drazí, ráno jsem se na to už vysral. Všechny zdravím! La commedia e finita. vr“
Jeho odchod je ztrátou proto, že lidí jeho druhu není ve společnosti nikdy dost.