Mnichovský komplex
Jan Tesař v závěrečných odstavcích své eseje Mnichovský komplex hájí Edvarda Beneše před obviněním, které formuloval Jan Patočka ve své práci Co jsou Češi?, podle něhož přijetí diktátu velmocí v roce 1938 neodvratně odsoudilo český národ k věčné malosti. Tesařova ostrá polemika pochází z března 1989 a od té doby se samozřejmě mnohé změnilo: normalizační funkcionáři se odebrali na smetiště dějin, zanikli i Čechoslováci jako politický národ, snad i sám pojem svobody dostal poněkud jiný obsah. Co je však stále aktuální, je Tesařův apel na zodpovědné, poučené a statečné občanství, bez sebelítosti, sebeklamů, teatrálních gest a věčného hledání obětních beránků. To platí dnes stejně jako v letech 1938, 1968 i 1989: i přesto, že od doby, kdy vznikly následující řádky, jsme promarnili další více než čtvrtstoletí.
Myslím, že zde je zřetelně vidět, že opoziční činnost je proto špatná, že je naprosto špatná opoziční filozofie. Vůbec české dějiny jsou právě proto špatné, že je špatná česká filozofie.
Tvrzení, že příležitost byla zmarněna provždy, bylo psáno (soudím) někdy před rokem 1968, kdy se blížila nová historická krize a s ní nová opravdu reálná příležitost. Tato příležitost byla zmařena, přičemž základní důvody jsou v podstatě tytéž, co způsobily žalostné zhroucení roku 1938 a let následujících. Z této nové zkušenosti si národ nevzal žádnou výstrahu a nezačal žádný duchovní zápas za překonání osudných slabostí. Naopak, dnes oblíbený názor, že všechno bylo ztraceno již 1938 (1948, 1968…) se stal novým ochromujícím prvkem v kritické skladbě společenského vědomí.
Přišla normalizace, a nehraji si s paradoxy, když napíšu, že nabídla Čechům a Slovákům novou jedinečnou příležitost. Nabídla jim snad vůbec nejlepší příležitost, jakou kdy v dějinách měli. Za prvé proto, že skoro každému, v míře nikdy předtím nebývalé, bylo jasné, co je zlo a co je základním přáním všech, bez rozdílu mezi národy, nehledě na náboženství a politické strany. Za druhé proto, že tento režim je ze všech historicky známých totalitních ten nejmírnější, přičemž represe za dané evropské situace nemohla být podstatně ostřejší, než byla (a kdyby byla, musela dříve, naším přičiněním, vyvolat ten západní efekt, který zastavil rozmach Brežněvovy říše). Za těchto okolností mohli se Češi a Slováci učit svébytnému občanství za cenu obětí relativně zcela nepatrných; a kdyby tak byli jednali, byli by se oni (anebo také oni) přičinili o vyvolání toho rozhodujícího západního efektu, který vyvolal gorbačovštinu: spojování ekonomické pomoci Kremlu ze strany Západu s politickými podmínkami. Tuto čest nám přebrali Afghánci a Poláci.Kdyby byli tentokrát Češi neselhali, byla by to bývala nejenom vnitřní maturita občanství, ale také skutečně světová historická role: zásluha o pokrok svobody ve více než šestině světa. Byla by to bývala taková zásluha o světovou svobodu, že by převyšovala význam vší střelby husitské, bělohorské i legionářské dohromady. Tuto jedinečnou historickou příležitost (která si žádala jen minimálních obětí – ale, ach běda, jisté invence!) Češi pohřbili vinou rozkladné, demobilizující, nihilistické filozofie, také Patočkovy, a vinou blbosti a lenosti disidentů, tupě vzdychajících po Vůdci ve chvíli, kdy Alláh před jednoho každého postavil úkol svobodně a na vlastní odpovědnost jednat.
A tato nejskvělejší dějinná příležitost pro Čechy a Slováky samozřejmě trvá, vždyť svoboda je stále jen vzdáleným ideálem; ale oni tuto nejskvělejší příležitost svých dějin promarňují, žvaníce ve stylu obrozeneckých panoramat o dávných prý tragických bitvách a doplňujíce to kapitulantstvím, tentokrát bez uvozovek, sugerujícím, že dávné, ba prehistorické nehody prý všechno navždy zmarnily!
Ještě to není celá hloubka úpadku. Jeho mírou je občas se (mezi řádky) objevující názor, dožadující se symbolického odporu v říjnu 1938. Připomínám zřejmě nedoceňovaný fakt, že střelba do lidí je vražda, resp. pokus o ni.Dvě tisíciletí se miles christianus vyrovnával se základní otázkou, kdy je dovoleno přestoupit základní zákaz nezabiješ, a došel ovšem jen k tomu, že dovoleno to nesmí být nikdy a odpuštěno může být pouze v případě, že tím zabránil ještě většímu vraždění, ještě větším zločinům. Z této tradice vyplývá, že nikdy žádný vojenský velitel se skutečnou vojenskou morálkou nezabije a nepošle na smrt ve jménu symbolického gesta. Nýbrž jen a jen z hlediska strohé vojenské účelnosti. Způsob, jakým je pojímán, ignorován, ironizován tento problém českými krvelačnými spisovateli, je prostě skandální. Generálové, kteří se naučili po benešovsku suponovat a od Hitlera blufovat a vydatně toho používali, dokázali nakonec v rozhodující chvíli všechno setřást a našli odvahu říci pravdu (Krejčí), že odpor by byl jen prázdným gestem, k němuž prostě nemají lidské ani občanské právo. Ale za tuto poctivost a vojenskou mravnost (která jim z různých důvodů i vyšších než ješitnost byla zvlášť obtížná) jsou vysmíváni jako zbabělci a „kapitulanti“! Co se dá o takových názorech říci, než že jsou mravně inferiorní? Ale kde zůstala tradice českého pacifismu, např. českobratrského a potom autenticky socialistického? Jak to, že se vůbec neutkala s tímto neodpovědným a pohodlným, divadelním, ale strašně nebezpečným hauzírovaním s krví, při němž je požadována střelba jako gesto; s tímto cynismem, jehež nejsou schopni ani militarističtí spisovatelé? Silmýni slovy, nikoli už ani gesty, ale ex post požadováním gest se má nahradit dlouhodobý houževnatý boj, pro nějž česká kultura dovedla vytvořit dispozici ještě méně než pro dlouhodobou systematickou práci; a při tomto kavazipseudo na druhou, o kterém se vážně (nebo snad jakoby vážně) diskutuje, se úplně ztratí základní maxima, že prolévat krev z pouhého gesta je nepřípustné. Až tam upadl národ, který dal kdysi světu Chelčického. Podařilo se neuvěřitelné: při neschopnosti aspoň vážně diskutovat o armádě a vojenství současně zhanobit i výraznou autentickou tradici pacifistickou. Až tam nás srazilo lhaní.
Přístup k dějinám, který se zakládá na obviňování předků za to, že nám nevyřešili naše problémy, resp. že řešíce své problémy způsobili nám jiné, je zbabělý alibismus. Generace prvního odboje – přese všechno – vybojovala stát. Generace první republiky – přese všechno – dokázala relativně slušný stát vystavět. Generace druhého odboje – přese všechno – dokázala ho obnovit. Generace naše dokázala jediné, všechno to zkurvit. A nemá ani tolik poctivosti, aby ten prostý fakt přiznala.
Ale kdybychom to přiznali, zase tu máme jedinečnou šanci! Dalo by se říci, že staré dávné lži, které se postupně vršily, byly pro předky tíže rozpoznatelné. Lež došla do absurdna, je patrná – není to výzva? Je to jedinečná příležitost, můžeme nově a beze lží, poctivě založit naše nové českoslovenství. To je výzva! Václav Černý snad už jako současník rozpoznal, že otřes roku 1938 v sobě skrýval možnost, aby náš národ nabyl „novou mravní podobu“, a že tato možnost byla v hrozném mravním úpadku pomnichovské republiky zmarněna: „Případ Poláků po roce 1830: a všichni víme, jakou novou mravní podobu dovedla polskému národu z jeho pohromy ukout družina Mickiewiczova!“ (Pláč koruny České, s. 90). – Nuže, tento úhor leží před námi. Východiskem Mickiewiczovy družiny nebyly ani stížnosti na sílu nepřítele, ani spílání „neodpovědným živlům“ vlastního národa, jimž se zachtělo svobody, nýbrž modlitba k Bohu, aby odpustil hřích vlastní slabosti. Václav Černý si přál formulovat to odkazem na Mickiewicze. Stejně dobře to mohu vyjádřit odkazem na Komenského, jenž vyjádřil přesně tutéž myšlenku a jehož koncepce češství je suverénním odkazem starých Čech – na něž jen lživě navazovali obrozenci.
Abychom rozpoznali historické příležitosti a výzvy, které na své cestě potkáváme a nadále budeme potkávat, tak jako každý jiný národ, musíme se zbavit nakupených lží. Zde nepomůže ani obviňování politických vůdců, ani čekání na zrod nových. Pomůže jenom duchovní zápas, který musí začít konstatováním národních lží. Namítne se, že je to program na sto let? – Odpovídám, že z nich jsme ztratili celých dvacet, celou jednu pětinu století od chvíle, kdy je jasné skutečně všechno podstatné, a celé půlstoletí od chvíle, kdy se to poprvé se vší názorností vyjevilo.
Jan Tesař: Mnichovský komplex, jeho příčiny a důsledky. PROSTOR, Praha 2000.