KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor redaktora našeho týdeníku s Natálkou H. (14), jeho královéhradeckou sousedkou z rodiny syrských křesťanů, kteří přišli do České republiky v roce 2013 a před několika měsíci legálně absolvovali proces naturalizace.

Odkud pochází vaše rodina?

Moji rodiče jsou z Damašku, kde jsem se i narodila, ale v Sýrii se to bere, jako to bylo za dob Pána Ježíše, který se sice narodil v Nazaretě, ale jeho rod byl z Betléma, takže já jsem podle tradice taky z města Homs, odkud pocházel náš dědeček. Já jsem se sice narodila v Damašku, ale pak jsme bydleli ve městě Jdeidet Artouz, které je asi patnáct kilometrů od Damašku. To je menší město, které je velké asi jako polovina Hradce Králové.

Jak žije křesťanská rodina v Sýrii a tady – je v tom nějaký rozdíl? A když porovnáš, jak žijí lidé tady, je něco, v čem jsou lidé v Sýrii o hodně chudší?

V Sýrii jsou tři velké křesťanské církve: katolická, protestantská a asyrská – to je církev Asyřanů, kteří mluví aramejským jazykem, stejným, jako mluvil Ježíš. Ale u nás v malém městě všechny křesťanské děti chodily do jednoho kostela, zvlášť v poslední době. Taky tam byla jedna žena z Kurdistánu, ale rozuměla jsem jí, protože mluvila dobře arabsky a byla moje kamarádka. Když jsem chodila do křesťanské školy, vzpomínám si, že když bylo v létě teplo, tak na nás děti učitelé venku stříkali vodu. To bylo legrační.

Na Velikonoční neděli je mše ve tři hodiny ráno a na tu mají ženy na hlavě sváteční šátek – jinak ho nepotřebují. A druhý den chodí děti s vajíčky a bouchají s nimi o zem a ten, komu vajíčko nejdéle vydrží, vyhrává. Jednou jsem to vyhrála já, protože můj tatínek, který s maminkou pracoval jako laborant v lékárně, vajíčko vyfoukl a dovnitř nalil vosk, takže vajíčko vydrželo.  

Jeden můj dědeček je kuchař a pracoval v Itálii a taky v Saúdské Arábii, a teta, jeho dcera, je architektka. Druhý dědeček a jeden z jeho synů jsou televizní herci a další strejda učil na hudební škole. Myslím, že Jdeidet Artouz je docela bohaté město, ale nemyslím, že bychom, pokud jde o naši rodinu, byli o moc bohatší než naše okolí. Já jsem první dva roky školy chodila do soukromé křesťanské školy, ale tam se jezdilo autobusem, který jel dlouho, a to už v zemi začaly být problémy a rodiče se o mě báli, tak jsem začala chodit do normální státní školy, kterou jsem navštěvovala až do čtvrté třídy. Státní škola je o trochu chudší než v České republice, třeba tím, že tam není internet, topí se v kamnech na dříví a záchody jsou tam takové ty na dřepnutí jako na venkově.

Kolik vás ve státní škole bylo ve třídě? A chodily jste do školy s muslimskými dětmi?     

Ano, chodily. Ve třídě nás bylo asi pětatřicet a asi třetina dětí byla křesťanská, ale s muslimskými dětmi jsme se kamarádily a nijak jsme se od nich nelišily. Vzpomínám si jen na jedinou věc, kde se projevilo, že některé děti jsou jiné: když se zpívala hymna, některé děti nezpívaly. To byly asi ty, jejichž rodiče byli proti politice státu. Pak se ale začaly dít divné věci; na dveřích lékárny, kde pracovali moji rodiče, se objevily různé nápisy (pozn. aut.: pamflety proti křesťanům). A jednou, když jsem přišla domů do našeho domku, byla v ložnici spousta krve... Pak přišla policie, ale nic nevyšetřili, a naši mi to vysvětlili tak, že nás někdo chtěl vykrást. To si pamatuje i moje sestřička, která tehdy byla miminko, ale možná je to tím, že o tom často mluvím.

Pak vypukla válka. Jednou jsme s maminkou utíkaly a nad námi letěly rakety a pak jedna raketa dopadla asi dvacet nebo třicet metrů za naším domem. Tehdy se naši rozhodli, že odejdeme.  To bylo v roce 2013, a mně bylo jedenáct.

Jak se vám to povedlo?  

Rodiče sháněli možnost dostat vízum někam do Evropy a v té době už bylo v Damašku otevřené jediné evropské velvyslanectví: České republiky, které zastupovalo celou Evropu. Když tatínkovi zavolali, že jsme dostali vízum do Evropy, byl zrovna v práci a málem upadl překvapením. Pak jsme letěli do Švédska, kde mám v jedné vesnici tetu, která tam učí v mateřské školce pro postižené děti. Ve Švédsku jsme zůstali asi šest měsíců a pak jsme odjeli do České republiky. Týden jsme byli v uprchlickém zařízení v Praze, pak měsíc a půl v Brně a nakonec pět měsíců už blízko Hradce v Kostelci nad Orlicí. Tam jsme dostali papíry, že jsme uprchlíci. V Brně to bylo dobré, protože jsme měli tři jídla denně a ještě svačinu, ale nemohli jsme ven, a pak v Kostelci už jsme mohli ven, a tam rodiče nakupovali a vařili nám sami. Pak jsme byli půl roku v Josefově v takovém baráku pro lidi, co předtím byli v zařízení v Jaroměři, a tam jsem konečně začala chodit do normální školy. To už jsem uměla česky a děti na mě byly moc hodné – ale nejhodnější byla naše paní učitelka. Pak jsme se přestěhovali do Hradce, kde tatínek začal prodávat gyros a já jsem mu někdy pomáhala dělat tzatziki (křesťanské děti v Sýrii svým rodičům pomáhají, ale když mohou, radši chodí do školy, protože vzdělání je pro nás nejdůležitější). Tatínek ale prodával gyros na ulici, po které přestaly jezdit autobusy a přestali tam chodit lidi, tak tím mnoho nevydělal – a pak konečně sehnal práci jako laborant. Dneska přijde později, protože od nich z laboratoře odebírají krev ovcím, zkoumají ji a něco z ní vyrábějí.

Jak se ti líbí v Hradci? A nestýská se ti někdy po Sýrii?

V Hradci se mi líbí, stejně jako se mi to moc líbilo na táboře v Žamberku, kde jsme byli v létě. Už jsem tu doma a po Sýrii se mi moc nestýská, protože s námi v ulici bydlí moje teta, která přijela za námi a pracuje v Hradci jako učitelka arabštiny, a můj strejda pracuje u nás ve školní jídelně jako kuchař. Přijeli s mým bratrancem a mou sestřenicí, teta jim za války sehnala vízum na velvyslanectví v libanonském Bejrútu. Pak mám ve škole jednoho spolužáka, se kterým si taky občas popovídám arabsky, protože jeho tatínek je z Egypta. Dokážu mu rozumět, i když některé obraty a skoro všechna přísloví mají v Egyptě jiné. To vím taky proto, že občas na Youtube koukám na egyptské seriály. Jinak bych téměř zapomněla arabsky, protože mimoto s dětmi mluvím skoro pořád jen česky.

Máš nějaké zprávy ze Sýrie?

Trochu, ale spíš mám zprávy od bývalých spolužáků, kteří odešli do světa později; objeví se na sociální síti a řeknou mi, kde ve světě bydlí. Vím, že ve Jdeidet Artouz je to špatné, parky jsou plné uprchlíků z jiných částí Sýrie, kde se bojuje, někdy jsou zranění a nemají jídlo a léky, tak se třeba stane, že v tom parku umřou. Myslím si, že hodně z těch lidí, co teď v Sýrii bojují, vůbec není ze Sýrie, ale z jiných zemí, protože to, co se tam teď děje, by lidi ze Sýrie sami od sebe nedokázali.

Já jsem si ale řekla, že na válku zapomenu, a to plním! Mám radost, že se mým rodičům a tetám podařilo zachránit babičku od mamky, a babičku a dědečka od tatínka, kteří jsou v Kostelci, a v létě nás byla navštívit teta ze Švédska a říkala dokonce, že v České republice to my děti máme lepší, protože ve Švédsku se děti v létě nemůžou koupat venku v bazénu.

Pak mám ještě jednu tetu v Americe a ta se teď vdala a čeká děťátko.

Je ti čtrnáct let a to už je vlastně čas přemýšlet, na jakou střední školu půjdeš, ne?

Byl by, ale já jsem toho hodně zmeškala a chodím teprve do páté třídy, i když už bych mohla chodit do osmé. Když jsem v České republice šla poprvé do školy, navrhovali mi, abych šla do vyšší třídy, ale já jsem řekla: „Ne, zůstanu v téhle třídě, protože neznám dobře český pravopis!“ Já sice česky bez chyb mluvím: mluvím líp než moji rodiče, i když ti se léta ve škole učili cizí jazyky jako angličtinu (a maminka i francouzštinu, protože Sýrie dřív patřila Francii), ale než se naučím všude psát všechna správná y a i, háčky a čárky, bude mi to trvat. Ještě nevím, kam bych chtěla jít potom. Možná na Bigy (pozn. aut.: zkratka Hradečanů pro Biskupské gymnázium) a pak by mě bavilo stát se architektkou, jako moje teta. Dělala bych dekorace bytů.

Za dva měsíce tu budeme mít Vánoce. Kdo dětem syrských křesťanů nosí dárky? A jaké byste si s malou sestřičkou (která je tu teď v cukrárně s námi, protože než přijdou rodiče z práce, musíš se o ni starat) přály?  

Dětem v Sýrii nosí dárky Santa Claus, ale my jsme už sestřičku naučily na Ježíška, protože je to hezčí. Vím, že ona by si k Vánocům přála kočku (psy syrské děti moc rády nemají, protože ulice jsou plné toulavých psů, které na ně často útočí), ale ještě víc miminko. To ale, myslím, závisí hlavně na tom, co si budou přát naši rodiče. Taky se těším, že v televizi budou pohádky jako třeba Anděl Páně.

A víš, že zrovna v téhle pohádce hraje Pannu Marii Klára Issová, jejíž tatínek je také z křesťanské rodiny ze Sýrie?

Jé, to jsem nevěděla!

(Rozhovor zakončí malá Halla (3), která celou dobu nad něčím přemýšlela.)

Já si ale teď zrovna k Vánocům nic nepřeju, protože jsem dostala takovou hru, kde zmáčknu nějaký písmeno, třeba cé, a objeví se citrón. Víš?