„Možná, snad, tuším, těžko říct…“
Reakce překladatele knihy Pětilibrová bankovka na recenzi Petra Motýla a užitečná metodická reflexe, jak přistupovat k literární kritice.
S téměř ročním zpožděním jsem zaregistroval recenzi Petra Motýla na povídkový soubor jihoafrického spisovatele Hermana Bosmana Pětilibrová bankovka, kterou vydalo nakladatelství Dauphin. Nevím, má-li smysl reagovat na ni po tak dlouhé době, ale jelikož Kulturní noviny vycházejí na internetu, mají čtenáři Motýlův článek stále k dispozici. Bez odpovědi ho ostatně ponechat nemohu, neboť v něm napadl můj překlad.
Úskalí psychologizování
Recenzent z nějakého důvodu považoval za nutné poskytnout čtenářům na úvod základní biografické informace o překladateli. Některé jím uváděné údaje jsou chybné (narozdíl od svého otce jsem nikdy nepracoval jako ochránce přírody), to však není to hlavní. Petr Motýl při hodnocení české verze Bosmanových povídek podléhá notoricky známému „intencionálnímu klamu“ a – snad v dobře míněné snaze ocenit úsilí, jež „nadšenec pro Afriku“ na přetlumočení díla vynaložil – konstatuje a pochvalně hodnotí údajné sepětí mezi mou údajnou profesí a údajným „upřímným vztahem k přírodě a venkovu“ a překladem Pětilibrové bankovky. Dokonce vede analogii mezi mými rodnými Beskydami a dějištěm Bosmanových příběhů. Jeho kritika vychází ze stejného předpokladu. Pan Motýl mě totiž obviňuje z trivializace Bosmanova humoru, který jsem podle něj prostřednictvím nespecifikovaných postupů odvozených ze stylu obskurního valašského časopisu (o jehož existenci jsem dosud neměl tušení) stáhl do nížin provinční prvoplánovosti. Těžko si nevybavit Jiránkův kreslený vtip, v němž nakladatel promlouvá k literátovi, jenž mu právě předložil nový rukopis: „Tak vy jste přeložil Eliota? Jak se opovažuješ, ty dobytku?!“
V psychologizujícím pohledu na můj překlad posiluje Petra Motýla existence na Valašsku se odehrávající prózy s názvem Jak se chytá medvěd (Weles 2002), již jsem napsal v útlém věku sedmnácti či osmnácti let (viz vročení za textem povídky) a jejíhož hlavního hrdinu pan Motýl prostřednictvím několika chybných kognitivních operací patrně ztotožnil s mou osobou (jinak by s ní sotva mohl nakládat jako s životopisným pramenem).
Jakkoli úsměvné se mohou jevit takové úvahy, přiznám se, že se mě poněkud dotklo tvrzení, že „[j]azyk prózy Jak se chytá medvěd vykazuje pozoruhodné shody s jazykem Pětilibrové bankovky.“ Dá se rozumně předpokládat, že jazyková výbava duševně zdravého jedince, který v důsledku nějakého osobního kataklyzmatu neztratil kontakt s mateřštinou, zůstane od pozdní puberty do Kristových roků nezměněna? V čem vůbec spočívají tyto údajně „pozoruhodné shody“? Nebylo by namístě demonstrovat překladatelovu retardaci konkrétními příklady oněch pozornosti prý hodných shod?
Podle Petra Motýla je styl prózy Jak se chytá medvěd „nevýrazný“. Ač pro takový náhled v recenzi opět postrádám textové doklady nebo alespoň vysvětlení, nehodlám se s autorem v tomto bodě přít. Mám k uvedenému opusu asi takový vztah, jaký zaujímá každý zralý muž k mladistvým veršíkům, které z psychoterapeutických, erotických či jiných důvodů produkoval v období dospívání, a jaký, troufám si soudit, chová Petr Motýl ke svým juvenilním poetickým výtvorům. On mne ovšem ve své recenzi viní z toho, že můj nevýrazný styl zatlačil do pozadí výrazný styl spisovatelův. Je překvapivé, že jen o pár řádků dál charakterizuje jazyk překladu jako „vyumělkovaný“. Můžeme tato adjektiva považovat za synonymní? Soudím, že nikoli. V takovém případě je však jednoho z nich použito chybně: buďto není jazyk mé povídky „nevýrazný“, nebo není česká verze Bosmanovy prózy „vyumělkovaná“. Tertium non datur.
Překladatelská i recenzentská dilemata
Pokud se týká údajné „vyumělkovanosti“ dialogů, možná má pan Motýl v některých případech pravdu, musel by však svůj názor podložit citacemi a své hodnocení zdůvodnit. Za daných okolností mohu pouze hádat, kde „zmatečně mích[ám] knižní výrazy s hovorovými“. V originálu ke kombinování odlišných stylů vskutku dochází v pásmu anonymního vypravěče. Ten se důsledně vyhýbá autoreferenci zájmenem první osoby a s ostatními farmáři sdílí řadu rysů, což by nás mohlo vést k domněnce, že je jedním z nich. Například nezná Shakespeara („Hra ve hře“) a nerozumí výrazu „medievální“ („Nepoučená kritika“). Místy se nicméně tento „zaznamenavatel“ uchyluje k „nerurálním“ výrazům a dosti sofistikovaným gramatickým prvkům. Tak třeba v povídce „Sixes and Sevens“ [Rozepře] se praví výrazivem bezesporu knižním (cituji z A Bekkersdal Marathon, Human&Rousseau, Cape Town 1971): „In his list of playful deceptions which could, with advantage, be practiced on visitors from the city, Chris Welman did not betray any marked originality.“ [Ve svém výčtu žertovných mystifikací, jež lze s úspěchem uplatnit vůči návštěvníkům z města, neprojevil Chris Welman žádnou výraznou originalitu.]
Podobně učené vyjadřování nacházíme i v čísle „Lost City“ [Ztracené město]: „The apocryphal element in the African cartography was something we had had experience of.“ [S apokryfní složkou africké kartografie jsme měli vlastní zkušenost.]
Rovněž v závěrečné próze, „Marico Man“ [Člověk marický], nalézáme úseky „vysokého stylu“ využívajícího formální slova („abstain from“, „attendant on“), vzletné metafory („screened from public gaze“) či gerundiální konstrukce („on his having got low marks“).
A tak by bylo možno pokračovat mnoha příklady. Vypravěč přitom velmi často formou polopřímé řečí, jež dává, řečeno s Bachtinem, zaznít současně dvěma hlasům a „světovým názorům“ (viz „Promluva v románu“, in Román jako dialog, Odeon, Praha 1980), tlumočí myšlenky a komentáře postav. Máme co do činění s nereálným zprostředkovatelem světa příběhu, který se na jednu stranu zdá být obdařen tělem, ale na druhou stranu si podržel určité vlastnosti a schopnosti, jež si obvykle spojujeme s vypravěčem bez těla, jehož perspektiva se někdy přikládá na perspektivu postav.
Možná, že se na některých místech skutečně nevhodně míchají disparátní styly (což je ovšem v reálných idiolektech zcela běžné), že vypravěčův chvílemi nápadně intelektuální slovník a mluvnice prosákly do dialogů, ale bez podrobné exemplifikace visí takový soud ve vzduchu. Stejně jako několikrát opakovaný názor, že je můj překlad „kostrbatý“ a že se hemží „prkenn[ými], stylisticky rozkolísan[ými] vět[ami]”. Co tyto výrazy přesně označují? Lze je vztáhnout na celý text? Jsou všechny povídky „kostrbaté“ a „prkenné“, anebo to platí jen o části z nich, či dokonce jen o některých pasážích? To zůstává nevysvětleno, neboť pisatel nepovažoval za nutné podpořit svou difamaci jedinou (!) ukázkou.
Ještě jednou opakuji: překlad má zcela jistě nedostatky. Recenzentova kontradiktorní, mlhavá a paušalizující dikce však znemožňuje jakoukoli konstruktivní debatu.
Úvahy nad autorem, originálním textem a jeho vyzněním
Nad článkem Petra Motýla jsem si přirozeně začal lámat hlavu, jak recenzent při čtení knihy nabyl dojmu, kterého nabyl (na rozdíl od redaktorů časopisu Aluze, kde bylo několik povídek publikováno, editora celého textu, básníka Dominika Melichara, jakož i dramaturgů Českého rozhlasu Vltava, jimž – jak pevně věřím – nechybí jazykový cit).
Bosmanův styl je nepochybně velmi „idiosynkratický“. Na první pohled by se to mohlo jevit jako důsledek „mluvní stylizace” spočívající především v přerývanosti, parcelaci (či kompletaci), proliferaci vedlejších vět atd. Tento závěr pokládám zhruba za správný, nejde však o celou pravdu. Na osobitosti „bosmanovštiny“ se podle všeho podepsala též hluboká provázanost mezi rodnou řečí autora a jeho figur na jedné straně (afrikánština) a kódem, který si spisovatel snad trochu paradoxně zvolil pro své literární vyjádření, na straně druhé (angličtina). S jistou nadsázkou bychom mohli říci, že Bosmanův způsob psaní představuje materiální metaforu jihoafrického „tavicího kotle“, v němž se setkávají jazyky, kultury, rasy a ideologie.
Britský spisovatel Richard West (1930–2015) o Bosmanově díle napsal: „Svou syntaxí, stavbou, ba takřka i svým hlasem jsou jeho texty jihoafrické. Člověk jako by ta slova slyšel vyslovovat s jihoafrickým přízvukem. Bosman totiž, jak kdosi jednou poznamenal, psal afrikánsky v angličtině.” („The Man Who Spoke for the Boers“, The Spectator, 14. ledna, 1989: 23)
Podle jihoafrického herce Davida Butlera (1960) se jedná o „angličtinu s afrikánskou syntaxí“.
Konečně v diplomové práci Susan Haydenové Dancing the Tiekiedraai: A Socio-historic Approach to Bosman's Bushveld Narratives se o afrikánském klasikovi dočteme následující: „Bosman používá krátké věty a slova a uplatňuje specifický slovosled, který vyvolává dojem, jako by jeho věty byly přeloženy přímo z afrikánštiny.“ (Kapské Město: UCP 2002, s. 61)
Asi jen Jihoafričan znalý obou jazyků dokáže docenit tuto fascinující fúzi (jakou v našem prostředí, nemýlím-li se, zaznamenal Pavel Eisner v některých verších Máchových). Co si má s něčím takovým počít překladatel? Ani kdybych vládl afrikánsky, nebylo by to nic platné. Pokusil jsem se tedy prostě najít co nejpřirozenější český výraz pro místy dosti svébytný Bosmanův styl, jehož příliš otrocký převod by vyústil v podivný paskvil. Pokusím se to předvést na úryvku, o němž se domnívám, že mohl Petru Motýlovi připadat „kostrbatý“ (jistě to nevím, protože – připomínám – neuvádí vůbec žádné příklady mých jazykových lapsů):
But Jurie Steyn said there was something that got him beat, now. Calling it a counterfeit note, Jurie Steyn said, just because it had better printing and spelling than a genuine note. It was one of those things that just made his head reel, Jurie Steyn added. No wonder a person sometimes felt in the world that he didn't know where he was. That was one of those things that made him feel, sometimes, that the Government was going too far. It was setting a pace that the ordinary citizen couldn't catch up with, quite.
Jurie Steyn však prohlásil, že jedna věc mu pořád nejde do hlavy. Jak je možné označit bankovku za falešnou jenom proto, že má lepší tisk a pravopis než pravá bankovka? To je jedna z věcí, z kterých je úplně paf. Není divu, že má člověk občas pocit, že neví, čí je. Taky proto si často říká, že to vláda už trochu přehání. Nasazuje totiž laťku, která je na obyčejného občana trochu moc vysoká.
Pokusil jsem se zde o jakési, řekněme, „scelení“, „napřímení“ přerývaného, meandrujícího, ba leckdy snad až nemotorného proudu řeči/textu. Třeba šlo o chybné rozhodnutí. Jiný překladatel by obě pasáže přetlumočil jinak, možná lépe. Ochotně a rád zvážím navržené alternativy.
Jedním z mála názorů v Motýlově recenzi, jenž netrpí matoucí neurčitostí a s nímž se dá normálním způsobem polemizovat, je jeho záporný postoj k zachování afrikánských výrazů. Afrikánština sice představuje i na čistě lexikální rovině klíčovou složku Bosmanova stylu, podržet ji v plném rozsahu však skutečně nepřipadá v úvahu, řadu „búrských“ slov totiž není možné plynule začlenit do české věty. Nevedl jsem si přesnou evidenci, ale odhaduji, že jsem českými „ekvivalenty“ nahradil kolem třetiny afrikánského lexika.
Zda bylo možno substituovat i některé výrazy další, o tom se dá jistě diskutovat (i když zrovna Motýlovy „škrpály“, které v češtině označují rozbitou, opotřebovanou, starou obuv, se mi příliš nezamlouvají, vždyť veldskoeny jsou prostě boty z nebarvené kůže vyrobené bez použití hřebíků, jejichž stav pochopitelně závisí na finanční situaci majitele). Zcela afrikánštinu z textu eliminovat by ale byla hrubá chyba. Ano, někdy může být nahlédnutí do závěrečného slovníčku nezbytné i pro pochopení pointy. V povídce „Křestní list“ zůstává postava, dosud klasifikovaná jako „barevná“, v zajetí role, jež jí byla v rasistické společnosti až dosud přiřknuta, o čemž svědčí fakt, že bílého soudního úředníka oslovuje poníženým baas. Žádná alternativa této (podle mého mínění relativně dobře známé) jihoafrické varianty anglického „boss“ mne skutečně nenapadla. Pouhé „pane“ by pointu zmařilo. Bosmanovo dílo zaznívá zkrátka odjinud – z jiných časů, jiného prostoru, jiné kultury. Překlad do češtiny je nutně „odafrikánšťuje“. Ponechání adekvátního množství afrikánské slovní zásoby slouží, mimo jiné, jako připomínka oné „cizosti“.
Ale abych se vrátil k „translatologickému“ gros Motýlova článku (který, patří se asi zdůraznit, k Bosmanovu fikčnímu světu jako takovému přistupuje velmi vnímavě a se sympatickým zaujetím). Absence konkrétních příkladů a jejich alespoň stručného rozboru redukuje hodnotu recenze na minimum. Velký počet modálních, hypotetizujících výrazů („možná“, „třeba“,„tuším“, „podle všeho“, „odpovídalo by to” apod.) by měl čtenářům posloužit jako varování. Jak lze publikovaný kritický soud založit na tom, co sám autor označuje za pouhou spekulaci? „Možná, že svými dohady přisuzuji originálu víc, než v něm třeba je, těžko říct,” píše. Ale co když tomu tak vskutku je, co potom? Stavět na tak vratkých základech není pouze riskantní, nýbrž také nezodpovědné.
Petr Motýl si oprávněně stěžuje na nedostatečnou péči, již dnešní česká nakladatelství věnují přípravě rukopisů. Nemohu než mu dát za pravdu. Mám naprosto stejnou zkušenost a rozhodně se z toho neraduji. Bohužel se zdá, že stejný duch lajdáctví vládne i v redakcích některých našich periodik. Jak jinak si lze vysvětlit, že se mohl tak logicky nekonzistentní, povrchní, nevyargumentovaný, ledabyle zevšeobecňující a fakticky pomýlený text, jako je recenze Petra Motýla, ocitnout na stránkách Kulturních novin?