Proč malá písmena dělají velké peníze
Románový debut Roberta Glancyho Smluvní podmínky je ironickým pohledem do zákulisí velkého byznysu – podstatně méně už je přesvědčivý tam, kde se snaží hledat cestu z kolotoče existenčních kompromisů.
Fenomén nenápadných poznámek pod čarou, které zásadně mění vyznění smlouvy, je pro současnou vývojovou fázi kapitalismu charakteristický. Robert Glancy (narozen 1975 v Zambii) mu věnoval celý román, nazvaný Smluvní podmínky. Kniha je formálně postavena na originálním nápadu: zatímco normálními typy písma se rozvíjí normální příběh, vypravěč jej glosuje drobným písmem v patě stránek – a právě tady na sebe prozrazuje to podstatné. Že ho sepisování podobných smluv velmi dobře živí, ale má z toho výčitky svědomí. Že v dětství chtěl Frank být lékařem, ale nakonec nastoupil do rodinné firmy. Že mu vadí každodenní přetvářka a ponižování a ještě více mu vadí, že jeho novým klientem jsou výrobci zbraní (ano, to je ten hlavní průmysl, kterému vděčíme my, obyvatelé Západu, za relativně slušnou životní úroveň). Začne tedy svou práci nenápadně sabotovat, dokud nenajde sílu se otevřeně vzepřít a opustit dosud vzorně nalinkovaný život.
Nudné kanceláře
Glancyho kniha podává obraz světa, v němž je ona oficiálně vyznávaná podnikatelská etika postavena na hlavu. Právní neprůstřelnost je dnes pro každou korporaci důležitější než všechno ostatní. „Genialita této smlouvy tkví v tom, že je nesnesitelně nudná. Málokdo ji dočte do konce a k podmínkám tištěným titěrným písmem se nedopracuje už vůbec nikdo.“ Původně ušlechtilý vynález, jakým smlouva je, se stal nástrojem absolutní moci úzké kasty zasvěcených. Jistě, v obchodním styku se podvádělo vždy, ale současný nepoměr váhových kategorií má až existenciální rozměr – slabší partner vstupuje do každé transakce s tím, že nemá sebemenší šanci.
Termín „smluvní podmínky“ z názvu knihy je použit také v názvu každé kapitoly: Smluvní podmínky mého já, Smluvní podmínky lásky, Smluvní podmínky času, Smluvní podmínky houbové polévky. Dnes už totiž nikdo nic nedělá „jen tak“, všechno je předem zakalkulováno. Frank pracuje jako právník v pojišťovně a jeho žena jako podniková psycholožka, patří tedy k vrstvě „vrcholových manažerů“, kteří za mimořádně dobře placená místa platí profesionální deformací, kvůli níž nejsou schopni žít normálně. Podmínkou jejich úspěchu je používat smluvené komunikační kódy: „Proč jsou všichni tví kolegové tak divní? Nemluví o ničem jiném než o fúzích a akvizicích, jako by byli nějací firemní bůžkové, a přitom jsou to obyčejní účetní a cvičené opice.“
Na lidech jako takových v tomto světě ostatně příliš nezáleží, jsou jen snadno vyměnitelnými součástkami: „Četl jsem o jednom chlapovi z Kalifornie, co umřel ve své kanceláři, a teď pozor, nikdo si toho nevšiml, jestli se nepletu, dva dny. Celé dva dny tam hnil, ale jeho kolegové pracovali, aniž by cokoli zpozorovali. Teprve když začal zapáchat, došlo jim, že je ten chudák mrtvej.“ Nakonec i sám individualismus, na kterém je náš způsob života založen, je vlastně podvod. Ve skutečnosti vesměs vedeme neautentickou a banální existenci, v níž (patrně už zcela bezmyšlenkovitě) napodobujeme odkoukané vzorce chování: „…až časem pochopíte, že vaše milenka, žena nebo bratr ponížili váš život na úroveň bulvární senzace hodné telenovely. To je ta největší urážka, která vám dojde nejpozději. To ona vás nepřestává pálit, kdykoli musíte vysvětlovat ostatním, co se stalo, a připadáte si při tom, jako byste četli scénář k telenovele.“
A možná je problém ještě v něčem jiném. Totiž, že i taková lidská veš, která smolí šméčkové smlouvy, koneckonců pořád ještě myslí a cítí; na své zaměstnání samozřejmě hrdá být nemůže, tak si to racionalizuje, jak se dá, a frustrace v ní zatím roste: „Tento typ práce škodí vašemu zdraví. Ve velkých dávkách může způsobit rakovinu duše.“ I ti, kteří v současném systému vypadají jako vítězové, jsou ve skutečnosti poraženými – a společenský status se pro ně stal pastí. Kanceláře jsou vymalovány veselými barvami a manažerská hantýrka přebírá módní esoterické výrazy, to však nic nemění na depresivně odcizeném fungování systému.
Radikálně obrazoborecký tón knihy poněkud překvapí: Glancy naprosto odmítá hodnoty, o kterých si čeští literáti zatím vůbec nedovolili pochybovat. Jistě, spisovatelé se v západní společnosti tradičně vymezovali vůči establishmentu – ale dokud věci navenek fungovaly, bylo to spíš dobromyslné pošťuchování, připomínající symbiózu mezi vládcem a dvorním šaškem. Poslední dobou však už elity nemají potřebu předstírat kulturnost a morální autoritu, reakcí náhle marginálních umělců je hořkost a cynismus. Také my jsme si na kapitalismus zvykli a tváří v tvář jeho křečím si musíme přiznat, že nemáme kloudnou představu, jak by se dalo žít jinak.
Je čas, abych začal znovu
Máme-li tuto knihu žánrově zařadit, je daleko spíše satirická než humoristická. Nesnaží se vyvolávat ani tak smích (který je spontánní, bez ideových záměrů), jako výsměch na adresu korporátních figurek. Postavy jsou redukovány na karikatury a vypravěč nás už první větou instruuje, komu máme fandit a komu nikoli. Komická situace v Glancyho podání vypadá zpravidla tak, že distingovaný právník místo vyhýbavé zdvořilostní fráze řekne sprosté slovo (nahlas nebo aspoň v duchu), což se ale bohužel děje tak často, že to záhy přestane překvapovat, natož bavit.
Výmluvná historka: Frankův starší bratr a šéf v jedné osobě Oscar je vybaven každou negativní vlastností, na kterou si vzpomenete („Oscar je plod lásky mezi Stalinem a Hitlerem.“). Už v dětství, kdy Frankovou nejoblíbenější hračkou byly plastové figuríny s vyjímatelnými orgány, mu je Oscar ukradl. Otec jakožto právník Franka poučil, že „držba je devět desetin práva“ a přiměl ho, aby bratrovi za navrácení orgánů platil z kapesného smluvně zakotvenou částku. Můžeme být pyšní, že na tento princip jsme přišli už skoro sto let před Anglosasy, ve známé básní Jiřího Haussmanna o tom, jak starý Mates vynalezl kapitalismus.
Není to samozřejmě od recenzenta pěkné, když čtenáři, který třeba koupi knihy teprve zvažuje, vyzradí pointu. Ale pokud Glancy vcelku záhy nastolí otázku, zda Frank dokáže odejít od své nesnesitelně panovačné manželky a dá se dohromady se Sandrou, která se k němu hodí daleko líp, je asi dobré varovat, že autor nás narativních schémat červené knihovny skutečně neušetří.
Happyend je popravdě řečeno až příliš chtěný. Nejde jen o technickou stránku věci – zda se muž ve středním věku, který neumí nic jiného než šmodrchat pojistné smlouvy a který celý život volil cestu nejmenšího odporu, opravdu může vrátit k dětskému snu a vystudovat medicínu. Falešná je ostatně už sama deklarovaná polarita mezi zlými právníky a hodnými lékaři – dnešní medicína je stejně nelítostný byznys jako každý jiný, záleží ovšem na konkrétních lidech, zda své povolání budou provozovat poctivým a užitečným způsobem. Autor jako by si to naštěstí uvědomil a konec příběhu ponechal otevřený.
Problém Frankovy vzpoury spočívá v tom, že je až příliš soukromá na to, aby čtenáři imponovala. Je vedena spíše osobní zhrzeností než nějakými ideály, proto připomíná více útěk než řešení. Frank se jako zkušený právník dokázal zajistit velmi dobře, aby neztratil podíl v rodinné firmě, který mu umožní žít bezstarostným životem. Není pochyb o tom, že za těchto podmínek se morální gesta dělají snáze. Možná se z něj spíše než lékař pomáhající chudým stane buržoazní bohém jako z jeho mladšího bratra Malcolma, který se celý život toulá po exotických krajích a v mailech bohorovně glosuje své zážitky. Jistě, světu tak bude škodit daleko méně než předtím – ale jako výsledek tak okázalé vzpoury je to trochu málo.
Robert Glancy: Smluvní podmínky. Přeložila Martina Neradová. Host, Brno 2014.