Fejeton Domov

Pomoc

Foto Tomáš Koloc

Fejeton o systému, který nepomáhá, a o lidech, kteří si v něm pomáhají.

Všechny důležité příběhy, z nichž se mám poučit, se mi většinou stávají na nádraží nebo ve vlaku. Bude to asi tím, že jsem se kdysi po jízdě vlakem na nádraží narodil.

Nastupuji do vlaku, ve spěchu, poté, co jsem se v bufetu nádražního uzenářství spěšně naobědval sekané, a ještě rozkašlaný (trpím gastrickou poruchou, které se říká reflux) ve spěchu hledám místo k sezení. Nastoupil jsem do otevřeného vagónu bez kupé, a ačkoli si zakládám na tom, že jsem „člověk sociální“, stejně jako řada bližních nelituji námahy spojené s projitím dvou vagónů, abych našel oddíl, kde bych seděl sám. Pak ale vidím, že nenajdu, a sedám si vedle podezřele vyhlížejícího staršího muže:

 

„Je tady volno, prosím?“

„Jo.“

("Panebože, jenom aby mě v spánku neokrad.“)

 

Vlak se dává do pohybu.

Maně sahám vedle sebe.

Kde je taška?

Spolusedící, který šel během mého hledání volného místa jen o kousek přede mnou, pochopí a říká: „Koukněte se, jestli jste si to neodložil někde cestou!“

Procházím celou trasu, kterou jsem absolvoval ve vlaku, ale tašku nenacházím. Vracím se.

Co teď? Při placení lístku jsem ji ještě měl! Jaké jsou možnosti? Řeznictví, hala, nástupiště!

Zvedám telefon a volám si na informační linku o telefon do řeznictví. Telefon dlouho vyzvání a automatický hlas mi sděluje taxu a vybízí mě, abych počkal, protože jsem v pořadí. Pak se z mého telefonu (jehož zvuk je normálně silný a hlasitý) jako ze studny ozývá hlas, který se po nabídnutí několika produktů společnosti uvolí, že mi číslo najde. Když už ho má, ptá se do mého ucha, které mám k prasknutí napnuté, abych operátora vůbec slyšel, zda má číslo poslat, nadiktovat, přepojit mě, či mi pro cestu do dané provozovny zavolat taxi…

Mezitím si všímám, že okamžitě poté, co jsem udal adresu řeznictví, můj spolucestující (a vlastně od prvozačátku i partner v tomto příběhu) beze slova bere do ruky svůj mobil a říká do něj: „Prosím tě, ty máš číslo na Mařenu, zeptej se jí, jestli se teď před chvílí u nich v řeznictví nenašla nějaká taška.“ Pak se obrací na mě a říká: „Já mám v tom řeznictví známou, ale číslo na ni má jen žena. Ona mi dá vědět.“

Udiveně mu děkuji a po chvíli čekání zkouším vytočit pevné číslo, které jsem od informací dostal já. Nikdo to tam však nebere. V tu chvíli mému „partnerovi“ zazvoní telefon, který když vezme, říká do něj: „Díky. Takže tam není.“ A mně potom se soucitem v hlase: „Bohužel. Prej to tam prohledala všechno.“

Zatímco znovu vytáčím číslo, přemýšlím nad svou původní nedůvěrou k člověku (kterého představuje muž, jenž sedí naproti mně) a nad svojí původní důvěrou k organizaci (kterou představuje informační linka). Ta se v tu chvíli ozývá znovu, znovu absolvuji nezbytné taxy a reklamy, a během dohovoru s operátorem, jehož hlas se mi ztrácí v dáli, mě napadá myšlenka, že je to tak schválně, aby tazatel informátorovi nerozuměl, neboť bude-li si přeslechnutá slova a věty znovu ujasňovat, prodlouží se tím draze placené spojení…

Otázka, kterou operátorovi kladu, je: Jaké je spojení na ztráty a nálezy na nádraží, z něhož jsem vyjel. Operátor se mi po chvíli přihlásí a říká, že nemá v databázi zvláštní číslo na nádražní ztráty a nálezy, ba že tam nemá ani číslo na konkrétní nádraží, pouze na placenou asistenční linku pro celé České dráhy. V duchu polituji sebe i operátora, že jsme součástí tohoto dokonale promyšleného systému, pokládám telefon a volám svoji sousedku a kamarádku, která ještě předtím, než se ocitla na mateřské dovolené se svým v pořadí už čtvrtým dítětem, na daném nádraží pracovala jako vlakvedoucí. Během půl minuty (zvuk telefonu je během tohoto soukromého telefonátu opět silný a hlasitý jako dřív…) od ní dostanu soukromé číslo na vedoucí tamních ztrát a nálezů a za další půl minutu už mu popisuji svou tašku, která se (pokud ji tedy zatím někdo nesebral) musí nacházet buď v hale, nebo na nástupišti…

…když tu se ve vedlejším oddělení vztyčí mladý muž v saku a bílé košili, kterého bych za jiných okolností nejspíš nazval metrosexuálním kravaťákem, a říká: „Té tašky, o které tu mluvíte, jsem si všimnul: leží v hale u přepážky číslo čtyři…“

Není čas na díky; tlumočím vše muži v telefonu, který očividně nenadělá mnoho řečí (rozloučí se se mnou slovy „Jdu tam!“), a asi za pět minut mi volá a zatímco mu popisuji obsah tašky, on kvituje, že ano, že to je ono zavazadlo, které se nyní už nachází v jeho kanceláři, kde si ho odteď mohu vyzvednout kdykoli od čtyř hodin ráno do třiadvaceti hodin večer…

Teprve když už odložím telefon, všimnu si, že můj původní „partner“, spolucestující ze stejného oddílu, který se znal s paní z řeznictví, kde jsem obědval, mezitím vystoupil. Vstávám a jdu tedy alespoň poděkovat muži v košili, kravatě a saku, a sdělit mu, že taška, v níž jsem měl kromě jiného i poměrně cenné léky, se i díky jeho pomoci našla.

Potom si znovu sednu a z okamžité pohnutky začnu psát báseň o systému, který nepomáhá, a o lidech, kteří si v něm pomáhají.

(Až přijde její čas, v některém z dalších čísel ji v této rubrice zveřejním…)