U kamene polednice
Městská knihovna Varnsdorf soustavnou ediční činností ojedinělým způsobem přibližuje svět lužickosrbské literatury a kultury. Ve vícevrstevné knize Druhé světy Róži Domašcyny se setkáme s tradicemi, současnou tvorbou i palčivými otázkami po budoucnosti lužickosrbského jazyka a etnika.
K základním a respektovaným pravidlům recenze patří všímat si především literární kvality recenzované knihy. Co je navíc, je sekundární. Ovšem kniha lužickosrbské autorky Róži Domašcyny Druhé světy si ono navíc přímo vyžaduje. Vyvolává totiž otázky, které vlastní text přesahují a o kterých ještě bude řeč. Publikaci vydala Městská knihovna Varnsdorf a nutno předeslat, že nejde o náhodný ediční počin. Varnsdorfská knihovna se problematikou Lužice zabývá už druhou dekádu soustavně, má za sebou tři desítky vydaných publikací, najdete tady i kontaktní místo pro Lužici. Kniha Druhé světy Róži Domašcyny navazuje na inovovaný koncept sborníků, především lužickosrbské poezie, který vyústil až k samostatným výborům z děl jednotlivých autorů – viz Jurije Łušćanskiho nebo Petera Huckaufa.
Milan Hrabal, editor vydávaných publikací, dokazuje, že k lužickosrbské literatuře má nejen blízký vztah, ale také vysoce erudovaný přístup. Představovanou knihu Druhé světy sestavil velmi citlivě. Českému čtenáři dává nahlédnout do tvůrčí atmosféry lužickosrbské autorky a podařilo se mu obsáhnout všechny základní podoby její tvorby. Ale jako by kniha soustavně upozorňovala na dva světy: stejnou míru pozornosti, jakou Hrabal věnuje autorce, věnuje i čtenáři – totiž tím, že publikaci opatřil velmi pečlivými poznámkami, aby se čtenář cítil v novém prostředí jistěji a domáčtěji.
Žánrově je to publikace pestrá – najdete v ní pohádky, pověsti, básně, povídky, úvahy, komentáře. Už název prozrazuje jistou dvojakost, rozkročení.
Od pověstí k současným příběhům
V první části knihy je autorka prezentována jako vnímavá znalkyně místních lidových pověstí, přísloví i pohádek, které jsou charakteristické pro danou oblast. Najdeme zde také řadu zajímavých, objevných i vtipných pozoruhodností. Zmíněné texty je možné číst dvojím pohledem. Povídání plné kouzel, nadpřirozených pohádkových bytostí a tajuplných míst může být pojato jako laskavá knížka pro děti, ale stejnou měrou obsahuje velice cenný materiál pro badatele – národopisce.
Teprve v druhé a třetí části promlouvá autorka sama jako vypravěčka, jako lyrický subjekt. Domašcyna precizně pracuje s detailem. Jádro drobných příběhů v části nazvané Intimní intermezzo je naprosto reálné, umělecká výpověď je přesná a lidsky věrohodná, ale způsob vyprávění není těžkopádně popisný, křečovitě konkrétní. Je nadlehčený, lyrizovaný, dvakrát dokonce vyjádřen veršovanou formou. Dovolím si použít autorčina slova, když uvádím, že jsou tady „části, z nichž se skládá celek“. Všechny ty vzpomínky na místní kroje, jak se oblékala babička, zástěra, čepec – to už nejsou jen věci a materiály, to není do sebe zahleděná drobnokresba ani přísně konstruovaný dokument. To je oživený duch národa. Přitom je sympatické, že se autorka ubránila sentimentu, její vzpomínky a způsob zpřítomňování dávných okamžiků jsou plné jasu.
Třetí část nazvaná Přemostění hlubin je plná nečekaných obrazů, má svou zvláštní metaforiku. Domašcyna se tady představuje jako spisovatelka s nebývale odvážnou fantazií. Realitu překračuje, podhrabává, hněte po svém. A přesto nejsou její básnivé či spíše dramatické fantastické představy daleko od skutečnosti. Její umělecké vidění světa je drsné, nechybí ani vyloupnuté oči, usekané paže, odhalené živé maso. Na první pohled se zdá, jako by autorka těžila z dobové oblíbenosti hororů. Jako by se zhlédla v apokalyptických proroctvích. Ovšem její neidylický svět není žádná kašírovaná kulisa. Nerozpadá se pod rukama. Pod texty Róži Domašcyny cítím tesknotu, smutek, obavy. Skoro se zdá, že se autorka řídí životním mottem: Kdo se poddá smutku a beznaději, je předem ztracený. Myslím, že Domašcyna našla přesně ten způsob, jak vyslovit hořkou realitu bez podvědomého karatelství či rezignované výčitky. Fantasy prvek je jen jiný způsob, jak se dotknout palčivé skutečnosti.
O pozvedání jazyka
Čtvrtá, poslední část knihy je opět zcela jiná. Představuje autorčiny úvahy nad situací svého národa, ale hlavně nad jeho jazykem. Jaké místo dnes zaujímá lužickosrbský spisovný jazyk nejen na poli literatury, ale i v převážně německé společnosti? A právě tato závěrečná část svou naléhavou výpovědí překračuje rámec knihy a ponechává prostor dalším úvahám a otázkám, které před pozorným a spoluprožívajícím čtenářem vyvstávají. Nejsou to pak jen úvahy literární, ale v pravém slova smyslu i sociální.
Zaprvé: bylo by jen dobré a všestranně prospěšné, kdyby se literatury slovanských národů víc propojovaly. Ne proklamacemi, ale živě, přirozeně. Že to jde, vidíme; jak snadno přejímáme slova, celé větné celky, dokonce i specifické výrazy z angličtiny. Nic proto tomu, jazyk je proces a překračuje všechna umělá stavidla. Ale když si přečteme právě ty lužickosrbské pohádky či pověsti, je naprosto zřejmé, že čerpají ze společných kořenů. Nejen obrazností, ale i jazykem. A hned se vynoří myšlenka, že tady je jistá cestička, jak obohatit náš jazyk jazykem cizím, ovšem velice blízkým. Co takhle přivést do kouzelného povídání nové slovo „grabi“ – chlapi urostlí jako kentauři. Anebo například sláma – hejduška. Pohádkové, poetické i laskavé slovo. A co takhle domácí rarach, řečený Zmij. A našeho dobrého známého Smolíčka pacholíčka může občas vystřídat jeho lužickosrbský příbuzný Pintlask. I české divoženky by někdy mohly dostat jiná jména, stejně přiléhavá a stejně kouzelná: například Serpownica nebo Džiwica. Pohádky přímo vybízejí k charakterotvorným jménům. Kouzelný svět dětí – a nejen dětí – by se obohatil.
A druhá úvaha vychází přímo z komentářů autorky. Jde o nesmírně závažný problém. Co bude s lužickosrbským jazykem, pokud se sami Lužičtí Srbové od něj odklánějí, protože v německy mluvící zemi je mnohem pohodlnější se přizpůsobit také jazykově. Domašcyna upřímně cituje i vlastní matku: „Ten, kdo je jiný, jinak vypadá a mluví, je zranitelnější.“ Lužičtí Srbové se ocitají v jakési jazykové provincii. A autorka jasnozřivě pokračuje: „Když nepozvednu řeč do dnešní doby, zastará mi.“ Zůstane-li lužická srbština jen v uzavřeném rodinném kruhu, stane-li se jazykem „emocionálním“, čeká ji to, co se děje s nářečím – postupně vymizí, protože nedrží krok s prudkým vývojem doby. To je ten neskrývaný ekonomický imperativ, jehož důsledkem je například zavírání škol s lužickosrbským vyučovacím jazykem.
Nemůže jít o otevřený boj mezi dvěma jazyky, mateřským a státním, ten by byl předem ztracený. Róža Domašcyna a její básničtí kolegové vytvářejí komplementární jazykové verze, které oba jazyky, a rovnou řekněme i národy, obohacují. A proč by neměl být takto rozšířen i starý slovanský panteon mytických i pohádkových bytostí, v němž je zachováno jádro makrosvěta slovanských kultur?
Co k tomu dodat? Prostě řečeno: ediční program Městské knihovny Varnsdorf věnovaný Lužici, soustavná a pečlivá práce jejího editora i spolupráce překladatelů si bezesporu zaslouží pochvalu. Ale protože jakékoli chválení vyznívá příliš subjektivně, zůstaňme objektivní a mluvme o uznání. Tím spíše, že tyto a jim podobné ediční počiny vycházejí v malých, často regionálních nakladatelstvích a k širší čtenářské veřejnosti se dostávají jen obtížně, o uznání či objektivním hodnocení takových záslužných edic ani nemluvě.
Navzdory tomu všemu máme v rukou důkaz, že zdánlivě malé věci mívají velice často hutné i chutné jádro.
Róža Domašcyna: Druhé světy. Editor: Milan Hrabal. Přeložili: Radek Čermák, Milan Hrabal, Jana Krausová, Ilona Martinovská, Jitka Nešporová a Luboš Příhoda. Městská knihovna Varnsdorf 2015.