Počteníčko: Jak jsme zabili jelena
Úryvek z chystané knihy mongolsko-české grafičky, spisovatelky a překladatelky Guamaral Darkhanbaatar, v níž popisuje život malého chlapce v Mongolsku na přelomu 70. a 80. let.
Když začaly prázdniny, odstěhovali jsme se zpátky do rodného kraje. To léto jsme se usídlili v Zavkhan u řeky Nariin. Když nad tím tak přemýšlím, tenkrát mi vše připadalo nové a zajímavé. Nejspíš to bylo tím, že jsem byl malý. Každý den byl pro mě nový svět, nový příběh, který otevře nové dveře. Možná by se měl takto člověk dívat na svět každý den.
Bylo to překrásné léto. Všude rostly květiny, mezi kterými jsem skoro každý den ležel. Často jsem měl od nich obarvené oblečení. Modré nebe hlasitě bouřilo, ale za chvíli se na mě opět za mraky schované slunce usmálo a já ucítil čerstvou vůni deště. Mokrá tráva mi příjemně studila nohy a rád jsem jen tak stál pod deštěm. Padající kapky mě šimraly po těle, jako když mě babička hladila před spaním, dokud jsem neusnul. Sledoval jsem duhu a přemýšlel, jak bych ji mohl chytit. Skrz škvírky v mlze jsem sledoval zelenou stepní krajinu, kde se spokojeně pásl dobytek. Jak překrásný to byl pohled.
Celý den zpívali ptáci, cvrkali cvrčci, a my děti jsme napodobovaly jejich zvuky. Navečer jsem zase slyšel kvákat žáby, které mi svým tvarem připomínaly bublinu žvýkačky. Ach, jak já miloval žvýkačky. V té době to byla vzácnost. Říká se, že žába je víla, srdce každého jezera. Když jsem se zachumlal do babiččiny peřiny, tak mi říkávala, že voním po květinách. Já v noci cítil vůni venkova a čerstvého vzduchu, který se mi dral do plic. Ležel jsem na zádech a přes okna na jurtě jsem sledoval hvězdy. Na nebi bylo tolik hvězd, že to vypadalo jako hvězdný déšť.
Jednou v noci začal prudký déšť. Každý, kdo vyrůstal v jurtě, by potvrdil, jak krásné je ty bubnující kapky poslouchat. Venku štěkali psi a stádo začalo být neklidné. Dědeček povídá tátovi: "Zdá se, že venku běhá čtyřnohý nepřítel, běž zkontrolovat stádo!" Psi se rozštěkali ještě víc a tatínek lenivě odpovídá: "Išceren (to byl náš soused) se tam snad za chvíli zajde podívat, to bude v pořádku." Na to ale hned odpověděla maminka: "Ten už šel dávno spát. Běž aspoň zkusit vystřelit do vzduchu!" Tatínek nerad vstal, vzal si náboje, zbraň, a šel se podívat, co se děje. Věděl jsem, že bude střílet, i tak jsem se ale při výstřelu lekl. Ucítil jsem zápach střelného prachu. Po výstřelu stádo i psi utichli. "Divocí vlci si brousili zuby na naše stádo," utrousil tatínek, sfouknul svíčky a šel spát. Děsila mě myšlenka, jak divocí vlci v bouři běhají a útočí na oběti.
Babička s maminkou si o tom, co se stalo minulou noc, brzy ráno u čaje povídaly.
Maminka řekla: "Vzbuď bratry a jděte se podívat na jeleny. Někde blízko se tu pasou." Hned nato nás ale babička varovala: "Buďte ale opatrní a nepřibližujte se k nim. Těmi ostrými parohy vám můžou propíchnout oči." S bratry jsme vystřelili z postele a už jsme se kochali hnědým jelenem s obrovskými parohy. Jelen ležel, vypadal, že se bojí, ale nedokáže vstát. V noci ho chudáka honili vlci a pokousali mu jednu nohu. Byl velmi zraněný. Jeho oči mi připomínaly lidské oči a já ho politoval. S bratrem jsme mu došli pro vodu a trochu čerstvé trávy, ale vůbec nic nesnědl. Když jsem se mu podíval do očí, měl jsem pocit, jako by se mě ptal: "Chcete mě zabít, nebo zachránit?"
Všichni muži z naší vsi se shromáždili u Luvsanbaldana, a tak jsem šel k němu vyzvídat, co se bude dít. Pro mě to byl dost divný a nepříjemný člověk, jelikož měl neustále sarkastické poznámky a z jeho hlasu se nikdy nedalo poznat, zda si dělá srandu, nebo ne. Přišel také Išceren, náš soused, kterého jsem měl naopak rád, protože nám vždycky vyprávěl o tom, jak byl ve válce a o hrůzostrašných věcech, které se tam udály. Někdy jsem si až říkal, že si to musí vymýšlet; že se snad nikdy nic takového nemohlo stát. Všichni muži se posadili a vypadalo to, jako by se na něčem chtěli dohodnout. Babička s maminkou povídaly, že je to dar od Věčně modrého nebe, a mně došlo, že toho jelena s lidskými očima chtějí zabít a tím ukončit jeho trápení. Jak kruté. I když je pravda, že v létě mám na maso větší chuť, protože v tomto ročním období žijeme spíš z mléčných výrobků a z domácího pečiva boorcogu. Říká se, že přes léto se tím pročistíme a v zimě naopak musíme jíst hodně masa, abychom nabrali sílu. Viděl jsem, že Luvsanbaldan vyšel jako první a všichni za ním zamířili za zraněným jelenem. Běžel jsem za nimi, abych viděl, co se bude dít. Bál jsem se, že nebudou chtít, aby tam malé dítě okounělo, ale nikdo nic neřekl. Srdce se mi strachem rozbušilo. Luvsanbaldan jednou vystřelil. Jelen měl chvíli křeče, ale pak se už vůbec nehýbal. Sledoval jsem jeho oči a viděl, jak se mu protáčí v důlcích. Měl jsem pocit lítosti a modlil jsem se za to ubohé zvíře. Pak jsem ale zas myslel na to jídlo, které z něj bude, a dostal jsem chuť na pořádné maso.
Babička se modlila k Věčně modré obloze a mně hlavou běhaly různé myšlenky. Například, jestli se ten ubohý tvor opět narodí do příštího života. Chtěl jsem se zeptat babičky, ale nechtěl jsem jí dělat starosti, protože i když jsem byl na světě jenom pár let, vždy se mi hlavou honily myšlenky o smrti. Když nad tím teď přemýšlím, možná to bylo proto, že jsem celé dětství strávil se svou starou babičkou. Ta mi říkávala, že duše nikdy neumírá, jen tělo. Až bude tělo po smrti, duše se narodí zpátky na svět. Vždy se mi ulevilo, když jsem slyšel, že se mi babička vrátí. Ovšem můj třídní učitel vždycky tvrdil, že člověk se nikdy zpět nenarodí. Zeptal jsem se ho: "I když bude tisíc let po smrti, ani tehdy se znovu nenarodí?" Na to mi odpověděl: "Ne, nikdy se nevrátí zpět." V noci jsem často myslel na to, co učitel říkal, a než jsem usnul, dlouho jsem se trápil.
Večer všichni začali dělat buuzi, tradiční mongolské jídlo z těsta a z mletého masa. Talíř plný buuzi jsme podávali jeden druhému, takže to vypadalo jako při našem svátku Cagaansar, Bílý měsíc. Každá rodina zapálila svíčku. Babička se modlila a vzdávala díky za dar jelena. Nazítří táta s bratrem vzali hlavu jelena a jeli ji dát na Ovoo, uctívaný posvátný artefakt z kamene. Můj bratr už od čtvrté třídy pomáhal tátovi s prací venku. Odmalička byl zvyklý na těžkou práci a měl tátovou přízeň. Bratr se hodně kamarádil s jedním starším klukem z nedaleké farmy. Byl to velmi chytrý člověk a na všechny mé otázky znal odpověď. Po té události s jeleny jsem se ho ptal, do čeho se převtělí jelení duše v příštím životě? Řekl mi, že o jelení duši toho sice moc neví, ale zcela jistě ví, že duše psa se v příštím životě vždy narodí jako člověk.
Našim třem sousedům se jednou večer ztratilo stádo ovcí. Všichni dospělí osedlali koně, nabili zbraně a vzali s sebou banchara (to je náš mongolský druh psa) a jeli se podívat zpátky do našeho údolí Nariin. Je zajímavé, že před západem slunce se ovce nevrací do ohrady, zatímco krávy jdou zpátky domů. Po půlnoci muži přihnali ovce domů. Některé z nich byly zraněné. Po jejich stopě šli vlci a do rána všichni křičeli a stříleli, aby je odehnali. Babička nezavřela oči celou noc a modlila se k Věčně modrému nebi. Naše tři rodiny ztratily skoro přes sto ovcí. Druhý den všichni vyrazili za šamanem, a ten jim vysvětlil, že bylo špatné jíst maso divokého jelena. Rudé maso prý nikdy nepřinese štěstí. Proto jsme celý týden vykonávali očistné obřady, abychom se zbavili prokletí a prosili o smilování.
Guamaral Darkhanbaatar se narodila roku 1991 v Mongolsku, do České republiky se přistěhovala před deseti lety. Studovala základní školu Nuselská v Havlíčkově Brodě a poté Střední školu aplikované kybernetiky v Hradci Králové. V současné době pracuje jako počítačová grafička a ve svém volném čase se věnuje grafické disciplíně, kterou ovládá jen několik lidí na světě: je písmomalířkou, tvořící v tradičním staromongolském písmu. Žije na Vysočině a její práci lze vidět na www.guamaral.cz.