Budete jako bohové
Člověk se svým věděním a konáním posouvá čím dál tím blíže božské všemohoucnosti. Přinejmenším si to tváří v tvář svým ohromným úspěchům namlouvá. Avšak ne zcela důsledně si uvědomuje, že se stejnou logikou narůstá hrozba ničivých důsledků jeho konání.
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“
Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
(Genesis 3, 1–5)
Místo slova „Bůh“ je v hebrejštině ve výše citovaném textu důsledně použito slovo „Elohim“, což je množné číslo a mělo by se vlastně překládat jako „Bohové“. Had tedy prvním lidem říká: „Pojezte ze stromu poznání a budete jako bohové.“ Právě tato věta nedává spát slavnému psychoanalytikovi a společenskému kritikovi židovského původu Erichu Frommovi. Říká snad něco podstatného o lidském osudu a jeho určení?
I když je chápání doktora Fromma silně ovlivněno jeho profesionálním zaměřením a dobou, ve které vznikalo, nemůžeme naléhavost této otázky jen tak přejít mlčením, nebo ji dokonce prohlásit za nesmysl, jímž se žádný rozumný člověk nemusí zabývat. Právě to však ze všeho nejčastěji v takovém případě děláme. Sama budoucnost nám klade otázky, na které není příjemné ani jednoduché odpovídat. Je zcela zřejmé, že tyto otázky souvisí s poznáním, v našem případě s vědeckým, a s jeho přímými důsledky.
Strom poznání dnes konečně vydává své plody tak, že je skutečně nelze přehlédnout. Ale jaké jsou to vlastně plody? Dobré, nebo zlé? Klasická odpověď se přímo vnucuje: „Poznání je samo o sobě neutrální. V dobrých rukou přináší dobro, ve špatných zlo.“ Kéž by to bylo tak jednoduché! Bohužel ale není. Což právě uplynulé století není přímo školní ukázkou toho, jak člověk ve snaze konat dobro dospívá až příliš často k opaku toho, o co původně usiloval, a to i tehdy, když jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí?
Každý z nás se může dnes a denně přesvědčit, že to, co nás potkalo a o čem jsme často hluboce přesvědčeni, že je špatné, zlé a kdovíjaké ještě, se v budoucnosti často ukáže jako skutečné dobrodiní, a dokonce jako to nejlepší, co nás v dané chvíli mohlo potkat. Platí to ale i naopak. Jako dobré a žádoucí často hodnotíme něco, co nám ve skutečnosti škodí. Právě tím se lišíme od svého Stvořitele, kterému vlastnost prozřetelnosti oprávněně přisuzujeme. Ať už se v mytickém ráji událo cokoli, rozhodně to opravdu cosi naznačuje o lidském směřování.
A tak se musíme zcela vážně ptát, zdali měl člověk od počátku jinou možnost, než postupně přijímat svou zodpovědnost za vše, co se ho nějakým způsobem týká. Pro nábožensky orientované čtenáře pak otázka zní: „Není to právě to, co od nás Stvořitel žádá?“ Je však něco takového vůbec v našich možnostech? Jestliže ano, pak za jakých okolností?“
Až dosud o naší budoucnosti rozhodoval Osud, Matka Příroda, Prozřetelnost, Hospodin a podobně a to vše jsou skutečnosti, které zdaleka přesahují (transcendují) omezené možnosti lidské bytosti. Jsme tedy skutečně v nějakém smyslu stvořeni k obrazu božímu, a co to vlastně znamená? A proč si máme vůbec v současné době klást otázky, o kterých jsme přesvědčeni, že dávno patří minulosti?
Prostě a jednoduše proto, že nás naše poznání a jeho důsledky chtě nechtě staví do situace, kdy stále více zaujímáme místo těchto pro nás tak obtížně představitelných transcendentních skutečností a kdy nejenže většinou netušíme vůbec nic o jejich povaze, ale nejsme ani schopni proti tomuto procesu nic významného podniknout.
Může ještě někdo o této skutečnosti pochybovat tváří v tvář například úvahám o budoucnosti genetických manipulací? Neuvažují snad badatelé o pěstování celých tělesných orgánů, nahrazujících ty opotřebované? Stvořit orgán lidského těla bylo přece vždy výsadou Boha Stvořitele a nyní se tohoto úkolu ujímá člověk. A kdyby se nám nepodařilo tímto způsobem smrt úplně vymýtit, zcela určitě bychom zpochybnili její neodvratnost. Stala by se čímsi relativním, věcí našeho dobrovolného rozhodnutí. Mohli bychom ji odsouvat téměř donekonečna. Jsme vůbec schopni uvědomit si dnes důsledky takovéhoto, na první pohled bohulibého, počínání?
Modrá planeta totiž neunese takové množství živých bytostí, které by zcela jistě zatoužily prodloužit si svůj život. Je třeba uvádět ještě další příklady? A to je přitom jen jeden z mnoha důsledků pojídání plodů ze stromu poznání. Ohrožení lidské existence plynoucí z velkého množství jaderných zbraní na povrchu Země je zřejmě ve srovnání s tím, co nás asi čeká, jen nedokonalou rozcvičkou. Přetěžká situace! Naše současnost je těhotná absolutním pádem, nebo absolutním povznesením lidstva na úroveň, která nemá v dějinách této planety ani vzdálenou obdobu. Ale nic mezi tím. Snažme se, aby se nám podařilo to druhé.
Navíc je třeba si uvědomit, že některé principy, jak by se podobné věci daly realizovat, jsou známé již nyní. To, co dosud neumíme, je manipulovat s molekulami, atomy a částicemi podle své vůle. Čekáme tedy jen na dostatečný pokrok v oblasti nanotechnologií a právě o něm slyšíme poslední dobou v médiích téměř každý den. Zatím ale nevěnujeme dostatečnou pozornost proměně lidské duše. V tom nám zcela jistě nepomohou ani nanotechnologie, ani pokročilá kybernetika, i když někteří význační odborníci z této oblasti tvrdí opak.
Tip pro další čtení:
- Autorova esej O moudrosti (KN 17/2016)