Fejeton na prd
Humorná kvazireportáž z gastroenterologické ambulance.
„Miluš, člověče, nějak mě v poslední době pobolívá zadek.“
„Tak to jsi v troubě, u nás v Počernicích to měl soused, udělali mu vývod a za půl roku byl v kopru,“ uklidnil mě tlustý kamarád, odborník na bílé víno, jinak tenorista s krásným hlasem zvaný Miluna, nicméně on sám si říká Luciano. Zkazil mi pěkné volné odpoledne na turné v Drážďanech; půl roku není zase tak moc dlouho, a tak jsem se rozhodl bojovat.
„Evo, mám tenhle problém,“ zavolal jsem kamarádce, sestře na gastroenterologii Na Františku. „Přijď v úterý, to děláme prdele, a von se ti tam koukne,“ odpověděla zdravotnice.
Nebudu tvrdit, že jsem se nemohl dočkat úterka. Stačilo by, kdyby se to nějak zastavilo a byla sobota a neděle a zase sobota a neděle a pořád dokola.
Čekárna před gastroenterologií byla plná zamračených, na tvrdých židlích podivně nadsedávajících lidí. Nechtěl jsem zbytečně zdržovat lékaře, a tak jsem si začal odkládat méně důležité části oděvu.
„Hele, nechte si toho, na úchyly tady nejsme zvědaví,“ přivedla mne zpět do reality zamračená blondýna.
„Tak, pane Janák, pojďte se nám ukázat,“ zavolala jasným hlasem druhá mladá sestřička.
(To budeš koukat, zlatíčko, blesklo mi hlavou.)
„Sundejte si kalhoty, vlezte si na ten stůl, dejte si hlavu na ruce a tu pr… – a ten zadek trochu vystrčte. Ty slipy vám stáhnu, nebojte.“
Opustily mě zbytky sebevědomí a odkvačily za někdejší důstojností.
Lékař byl fešák, poněkud dívčího vzhledu, velmi milý. „Nebojíte se, že ne?“
„Vůbec,“ zalhal jsem.
„Tak jdeme na to. Sestro, přimázněte mi ho.“
Sestra (asi zednickou lžící) kydla na inkriminované místo něco mazlavého. Hned potom jsem pocítil podivný tlak, jako když do vás někdo strká trychtýř. Představil jsem si doktora, jak zkoumavým pohledem kouká do trychtýře (když tedy nic horšího), když tu se ozvalo: „Trošku mi ho přifoukněte, nějak tam není vidět.“
Představa sestry, v ústech trubičku zasunutou do mne a usilovně foukající, mi vehnala slzy do zavřených očí, přitisknutých na rukou.
„No, pane, ono tam více méně nic není, dám vám čípeček, večer si ho tam šoupněte a pak se někdy přijďte ukázat. Kde pracujete? V divadle? Božíčku a nemůžete to mít od…“
To jsem rázně odmítl.
„Tak se utřete a někdy přijďte.“
Když jsem vyšel z nemocnice, napadlo mě, že bych mohl ještě stačit zkoušku v divadle.
Tělo mělo jiný názor a začalo reagovat na prohlídku. Zřejmě špatně otřená vazelína mi začala prosakovat skrz džíny a sestra mě pravděpodobně přifoukla nějak moc. Nafouknutí se každým krokem začalo uvolňovat.
Když přijel autobus, zůstal jsem stát na schůdku, udělat krok vzhůru jsem se již neodvážil.
„Člověče, tady nemůžete stát, vylezte si nahoru nebo si vystupte!“ přikázal mi revizor. Nechtěl jsem nic vysvětlovat, a tak jsem vystoupil – a revizor se mnou.
Proti mé vůli ze mne vyrazil zbytek nadměrného nafouknutí a rozlehl se po celém náměstí Republiky.
„Jó, tak vy na mě todle, jó?“ zařval rozběsněný revizor. „Dejte mi občanský průkaz!“
Nechtěl jsem mu objasňovat, co se mi vlastně stalo, a tak jsem mu tu občanku dal. Žádná složenka mi dodnes nepřišla. Doufejme, že na mě za nějakých deset let nebude uvalena exekuce pro neplacení. A jak to tak v naší zemi bývá, kvůli úplnému…