Mezi Skyllou vymírání Evropy a Charybdou imigrace z třetího světa
Zamyšlení nad civilizační chorobou, na niž se dosud nenašel lék: klesající plodností naší společnosti.
Vedle migračního problému stojí Evropa před skutečnou krizí s opačným znaménkem: krizí demografickou.
– Průměrná plodnost v EU je 1,55 a na udržení populace je potřeba 2,1–2,2. Znamená to, že při neměnící se délce života a nepřibývání obyvatel zvenku se každou generaci sníží počet obyvatel cca o třetinu.
– Ve Španělsku je plodnost 1,2 a Španělsko má regiony, kde už dnes na jedno narozené dítě připadají více než dva zemřelí a přibližuje se to postupně číslu 3.
– V Portugalsku klesá počet lidí šestým rokem po sobě. Je samozřejmě obtížné odhadovat, ale místní statistici předpovídají, že z dnešních cca 10,5 milionu klesne počet obyvatel Portugalska na 6,5 milionu už v roce 2060.
– V Itálii klesla plodnost z 2,37 v roce 1970 na 1,39 dnes.
– U nás je plodnost 1,3, což je rovněž velice hluboko pod úrovní přirozené obnovy.
Důsledky nízké plodnosti zatím příliš nepociťujeme, ale není možné se jim vyhnout. Jsou více než hrozivé. Posuďme sami:
– Stále horší poměr seniorské populace versus populace v produktivním věku (vulgárně řečeno „nevydělávající versus vydělávající“) znamená stále vyšší daňovou zátěž, která přesahuje daňové optimum.
– Se zmenšujícím se počtem lidí v produktivním věku je těžké zabránit stagnaci či recesi ekonomiky.
– Ekonomika v recesi či stagnaci je okamžitě trestána dalšími ranami: neochotou investovat, rozvíjet výrobu, zkoušet nové věci, expandovat. Nerostoucí trhy jsou neatraktivní, v podstatě se jen přežívá.
– Důsledkem je migrace mladých lidí pryč ze země: například v už jmenovaném Španělsku, Itálii a Portugalsku je doslova masová. Tím se ovšem demografická krize dále prohlubuje.
S demografickou krizí se samozřejmě velmi špatně pracuje, protože se týká budoucnosti. Pohybujeme se jen na „měkké půdě“ prognóz, které lze snadno odmítnout jako spekulace. A dále samozřejmě vůbec nevíme, co je možné rozumně udělat pro odvrácení tohoto trendu: díváme se na něj tedy jako na přicházející bouři, s tím, že co se má stát, to se stane.
Hodně se hovoří o propopulačních opatřeních; vyzkoušelo se ale leccos a výsledek je nevalný. Nevěřím, že nějaká opatření shůry mohou opět pomoci „rozrodit“ evropské ženy a donutit muže stát se otci. Styl života „bohatých Evropanů“ se totiž dramaticky proměnil a proměňuje stále více, možnosti realizace jsou bezbřehé a děti jsou vnímány často jako jen jedna z možností, jak si obohatit život. Dávno je pryč nutnost mít děti, aby se měl kdo starat o rodiče, a zdá se, jako by slábl i biologický, pudový motor rozmnožování.
Ekonomická opatření mohou ručičku fertility o něco posunout, ale současně jsou sporná: nevím, jak obrovské by musely být dotace, aby dítě bylo pro rodinu „ekonomickým přínosem“ (a má jím vůbec být?), a vůbec se mně poněkud příčí hovořit o dítěti jako o ekonomickém faktoru, který se staví do řady vedle platu, kariéry nebo seberealizace.
Osobně jsem názoru, že pokles plodnosti – a v důsledku i pokles populace – v souvislosti s životní, kulturní a civilizační úrovní je nezvratný, ať děláme, co děláme.
Zbývají tak dvě možnosti, které už na první pohled vypadají jako Skylla a Charybda. První je se jednoduše smířit s tím, že dnes je občanů České republiky deset milionů, koncem století nás bude pět milionů a za dalších šedesát let pak jen dva miliony… Člověk je nejpřizpůsobivější tvor na planetě a poradí si s tím; nepochybně „nevyhyne“, ale může to přinést až nepředstavitelné ekonomické a sociální otřesy a náraz na tuhle skálu bude bolet.
Druhou možností je, pochopitelně, připustit, či dokonce aktivně řídit migraci. Přičemž východní sousedé, které jsme obvykle ochotní akceptovat, jsou na tom ještě hůře; populace v Rusku klesla za posledních deset let přibližně o deset milionů, na Ukrajině je plodnost 1,3 (a válka…), v Bělorusku 1,6. Jde přitom o velká čísla: pokud by se fertilita držela na současné úrovni, potřebuje Evropa, aby zůstala beze ztrát, ročně okolo tří milionů imigrantů.
Dá se jistě spekulovat, že se to nějak vyřeší a přistání bude měkké: že například technologie postupně tak usnadní lidem život, že i při poklesu počtu pracovních sil bude produktivita stoupat nebo že se v nás opět trochu přenastaví hodnoty a plodnost se vrátí na normální úroveň (může být, ale i kdyby, musíme tak jako tak vybrat krutou zatáčku, která je důsledkem doby třiceti let nízké plodnosti).
Křivky prognóz lze skutečně malovat libovolné, nicméně to neznamená, že nemáme dělat nic, protože přesně neznáme budoucnost: vždy by mělo platit „očekávej to nejlepší, ale připravuj se na nejhorší“. Přinejmenším by bylo dobré začít konečně se zodpovědnou penzijní reformou, s větší flexibilitou pracovních úvazků (zkrácené pro seniory a matky s dětmi – například jít vzorem ve státní správě) a podobně.
Dnes tedy končím trochu pochmurně. Možná se dá mezi Skyllou demografické pasti a Charybdou obří imigrace najít nějakou skulinku, chtělo by to ale kvalitního kormidelníka.
Tip pro další čtení: