Láska na ruský způsob (1. část)
Zamyšlení nad knihou Alexise Varlamova Alexandr aneb rozervaný život.
Málokdo dnes pochybuje o tom, že jsme v informační válce s Ruskem. Obětí tohoto nelítostného boje, který se odehrává především ve virtuálním světě sociálních sítí, je ruská kultura jako celek. Umělci a umělecká díla jsou na Západě posuzováni na základě míry kritičnosti k Putinovu státnímu zřízení (nebo na Východě podle chvalozpěvu na něj). Toto zpolitizování má za následek, že apolitická kultura nebo i kultura málo vyhraněná na to, aby mohla být použita v informační válce, zůstává stranou. Celkově je pak ruská kulturní scéna vnímána jako spolek podprůměrných opilých ruských mužiků produkující dílka pro rozptýlení Putinových motorkářů.
Alexandrův život
Příkladem je francouzskou kritikou opomíjená kniha Alexandr aneb rozervaný život, kterou napsal Alexis Varlamov (Alexej Nikolajevič Varlamov, Алексе́й Никола́евич Варла́мов). Ten se narodil v roce 1963 a je znám především jako autor biografií ruských spisovatelů Tolstého a Bulgakova. V roce 2006 získal Solženicynovu cenu. U knihy používám název francouzského překladu Alexandre ou la vie éclatée z roku 2016. V ruském originále byla kniha publikována v časopise Oктябрь pod mnohem prozaičtějším názvem: Лох,Tupec.
Román, odehrávající se v letech 1963–1993, nám přibližuje to, co se obyčejně nazývá ruská duše, na pozadí přelomových osmdesátých a devadesátých let. Kniha zachycuje celý jeden život od narození až po smrt v pěti samostatných dílech. Najdeme zde všechno typické pro moderní Rusko; absurdní sovětskou a popřelomovou realitu normálního občana: utrpení, deprese, hledání smyslu života, neschopnost se zařadit do společnosti, vodku, romantické lásky, ženy jako chvilkové úkryty před nesmyslností vnějšího světa, ortodoxii i Krista. Duševní zkoušky jsou přirozeným stavem románových postav. Štěstí nebo jen myšlenky na něj jsou něco nepřirozeného nebo známkou začínajícího šílenství či znakem marnosti.
Přátelství a láska
Hlavní hrdina Alexandr Tiozkine (v české transkripci pravděpodobně Ťozkin) je naprosto šedý a nevýrazný tak jako moskevské předměstí, kde se narodil a vyrůstal. Už jako školák pochopil, že jedinou cestou z této sovětské břečky je možnost se bezhlavě zamilovat do ženy, což se mu velmi rychle povede; zamiluje se do starší a již dospělé ženy – své pionýrské vedoucí. Ale záhy pozná, jak jsou krátké rozkoše zamilovaného snění. Pionýrská vedoucí otěhotní s arabským studentem, který je v SSSR na výměnném pobytu spřátelených socialistických zemí, a následuje svého manžela do jeho vlasti, kde zjistí, že je již jeho třetí ženou. Není návratu a Alexandrovo srdce je poprvé zlomeno.
V době dospívání se Alexandr spřátelí s Ljovou, který má přece jen o něco praktičtější povahu než zasněný Alexandr, a tak se stane jednou z hlavních postav románu; prvním partnerem hlavního hrdiny při nekonečných filosofických debatách o smyslu života a stavu společnosti, s nímž Alexandr po ruském způsobu uzavírá věčné přátelství. Jejich první diagnostikou společnosti je rozbujelý egoismus. Ale odpověď na to, co přesně v životě dělat a čemu se věnovat, stále nenacházejí.
Jejich přátelství je navíc brzo vystaveno zkoušce. Alexandr svede Kateřinu, Ljovovu přítelkyni, která se stane jeho osudovou ženou. Po žárlivé scéně mezi oběma přáteli je Alexandr donucen slíbit, že odejde na vojnu. Normálně by se dalo očekávat, že je tím nadobro konec dětskému přátelství. Ruská povaha se projevuje ve scéně, kdy Ljova vyjadřuje, že nechce ztratit Alexandrovo přátelství, a říká: „Nevykašli se na mě, ženy, to není důležité, jedna ztracená, deset nalezených, ale ty nebudeš mít dalšího přítele“.
Alexandrova branná povinnost spíš představuje trestný tábor než vojenský výcvik. Nedostatek potravin, zima, tvrdá a primitivní práce a šikana podlomí brzo Alexandrovo zdraví; dostane žloutenku a tuberkulózu. V těchto těžkých chvílích mu život poskytuje dvě útěchy: psaní dopisů Kateřině a pohled na hvězdnou oblohu, která ho vybízí k myšlenkám na posmrtný život, jenž snad bude mít nějaký smysl – lepší než ten v pozemském slzavém údolí.
V milostných dopisech nabádá Alexandr svoji mladou milenku, ať nedbá na jeho odloučení a využije ho pro životní rozkoše plynoucí z jejího mládí a fyzické krásy. Kateřina však cítí, že tyto řeči se Alexandrovi nepodobají, a tak se rozhodne podniknout dlouhou a nebezpečnou cestu na Bajkal, kde je umístěna jeho vojenská základna, aby ho navštívila. Kdo by čekal, že Alexandr bude mít z této nečekané návštěvy radost, krutě by se zmýlil. Několikrát se odmítne s Kateřinou sejít a uposlechne, až když to dostane jako vojenský rozkaz, navíc s pohrůžkou korekce. Nechce zakoušet ani vzbuzovat soucit, lítost a pochopení u druhých, a zvláště pak u své milé. V tomto případě si snílek (střídající polohy romantika a realisty jako postavy z Dostojevského románů) trvá na tom, že realita je to, co je, a je černá, a tvorba iluzí nic neřeší.
Schůzka proběhne v mrazivé atmosféře. Vykouří cigaretu, rozkašle se a pak požádá Kateřinu, aby odešla. Autor zachycuje stav jeho mysli po návštěvě následovně: „Vše mu bylo jedno, v těžkém tichu, ve kterém byla cítit smrt, uslyšel hlas ženy, který ho volal jako tehdy, slibujíc, že přijde brzo za ním. Sám se bránil ponoření do definitivní prázdnoty, slyšel jen zvuk kapek vody v noci přicházející odnikud.“
Kateřina pochopí, že Alexandr je na pokraji smrti a že ho musí zachránit, ale netuší jak. Marně se snaží proniknout do kasáren. Podaří se jí to až přes vojenskou nemocnici, kde potká značně opilého vojenského lékaře. Felčar ji vyslechne a pak jí dopodrobna vylíčí skutečný stav věcí a nemocí všech obyvatel vojenského tábora. Podle něho její milý nemá žádnou šanci vyváznout s tábor živý, ledaže... Kateřina po vnitřním boji svolí, ale má dvě podmínky: zařídí přeložení Alexandra a na svou postel dá alespoň deku. Lékař ochotně souhlasí, a poté co si Kateřinu vezme, prohlásí: „Děvče, tohle jsi měla nechat pro plukovníka, já ani nevím, kdo za přeložení odpovídá. Já sám se snažím už šest let nechat se přeložit z tohoto pekla do Afghánistánu.“ Tato příhoda skýtá cenné ponaučení: dát v Rusku úplatek ještě neznamená, že se věci dají do pohybu. Aby se pohnuly, je potřeba navíc přidat vyhrůžku. Zoufalá a zlomená Kateřina slíbí vojenskému lékaři, že jestli její milý nebude přeložen, vrátí se a zabije ho.
Zdravotní stav našeho hrdiny se zhorší, a tak je přeložen do moskevské vojenské nemocnice. Prvním, kdo ho zde navštíví, je jeho věrný přítel Ljova, který mu suše oznamuje, že Kateřina se provdala. Na místo otázek po tom, kdo je její manžel, Alexandr jen mlčí a nezajímá se o to.
Po propuštění z nemocnice se Alexandr musí konfrontovat s neustálou otázkou, co by měl v životě dělat. Jelikož nemá jasnou odpověď, kterou by mohl nabídnout rodičům, u nichž bydlí, z rodného domu odchází. Chvílemi bloudí bezcílně po Moskvě a jejím okolí, a protože se už o něj začíná zajímat policie s podezřením na příživnictví, najde si práci v nemocnici.
Přebývání na okraji společnosti ho dovede k undergroundovému hnutí. Alexandr zprvu přesně neví, co to znamená, ale cítí se v undergroundu dobře, protože se v něm nikdo neobtěžuje s otázkou po smyslu života. Když se ptá svých nových známých, co to je underground, dostane odpověď, že to znamená, když někdo „maluje, zpívá nebo píše, ale má zaměstnání jen proto, aby mu policie dala pokoj“. Underground Alexandra léčí tím, že jasně odděluje zaměstnání a povolání. Povolání dává možnost realizaci hlubšího smyslu života, ale bez zbytečností jako sláva nebo uznání od jiných.
Underground byl pro Alexandra i místem setkání s moskevskou zlatou mládeží. Tuto mládež trápil stejný problém jako chudáky, ale jejich potíž pocházela z výšin, z nichž vzešli. Byli nuceni kráčet v předem vyšlapávané kariéře svých rodičů, a jelikož nudné schůzky řídících orgánů je nelákaly, nacházeli seberealizaci v jejím pravém opaku, undergroundu.
Underground
Setkání mezi Marion a Alexandrem vzdáleně připomíná příběh o Diotimě z Platónova Symposionu. Ta Sokratovi vyprávěla o narození boha Erota. Eros je počat z chudoby, tedy absolutní závislosti na osudu (boha války Area), a hojnosti nebo opilosti, která vede k lehkovážnému způsobu života (bohyně lásky Afrodita). V našem vyprávění jsou mužská a ženská role vyměněny. Marion má vše, Alexandr nemá nic, a právě z takových setkání se rodí intenzivní pocit plnosti, který spisovatel zachycuje následovně:
„Alexandr si to ani nemohl uvědomit, ale silný impulz, mnohem silnější než všechny krásné úvahy o hvězdách na nebi a morálních zákonech, ho mrštil k ní a společně se odebrali do hlubin zapomnění. A když se probrali, seděli vedle sebe nazí v kuchyni, kde se náš milenec před několika hodinami oddával rozjímání při západu slunce, a jen samotná myšlenka na odchod se jim zdála úplně absurdní“.
Toto krátké splynutí trvá jen chvíli, po kterou si Marion od své babičky, jež často sní o carských pořádcích v Rusku svého mládí, půjčí byt, a vše překazí Marionino náhlé otěhotnění. Marion ani na chvilku neváhá a nechává si dítě vzít, když jí její rodiče zařídí místo na jedné prominentní moskevské klinice, jež je pro tyto účely speciálně zřízena a která je nepřístupná pro pacienty z lidu. Alexandr nemá možnost si s ní o tom ani promluvit a jeho zoufalství se sublimuje do kafkovského boje s domovníkem hlídajícím luxusní obydlí moskevské smetánky. V Alexandrových chmurách se najde další barva, ještě černější než ty předchozí: nejen že ve světě není místo pro něj, ale ani pro jeho potomka. To vše se mu koncentruje do přání opustit Moskvu.
Při toulkách v okolí Moskvy potká náhodou Kateřinu, která je šťastně provdaná, a tak na jeho milostné návrhy neodpovídá, ale snaží se mu dát dobré rady, které by mu umožnily najít stabilní místo v životě. Alexandr by se měl pokusit nastoupit na univerzitu a věnovat se své vášni pozorování hvězd. Spíš než volání vědy podlehne Alexandr ženskému hlasu a začne se připravovat na přijímací zkoušky.
Ani univerzitní život ale nesplní Alexandrova očekávání, romantické představy o hvězdách nemají moc společného s přednáškovými sály, a tak se Alexandr stane velmi průměrným studentem a celé své hledání upře k ženám a k vysokému ideálu manželského života. Známosti a partnerky se střídají, ale Alexandr není schopen přilnout a vydržet jen s jednou ženou. Autor příčinu jeho neúspěchu analyzuje následovně: „Ale ženy jsou bytosti s intuicí a chladným rozumem. Na rozdíl od mužů, pořád trochu naivních, ženy chápou velmi dobře rozdíl mezi Erotem a Hymenem, a Alexandr neměl s posledně jmenovaným nikdy šanci.“ A tak je jedinou konstantou Alexandrova života provdaná Kateřina.
Když hrdina dokončí studia, podá si žádost o umístění na meteorologickou stanici daleko od Moskvy. Kateřina si ale nepřeje, aby odjel, zatímco on v tom vidí jediné možné řešení svého života. Leží nataženi jeden vedle druhého a: „Alexandr má myšlenku, jako by výsledek nějakého osvícení – ano, bude milovat tuto ženu, miloval ji celý život, a ona ho taky milovala, její svatba i všechna jeho milostná dobrodružství byly jen letmými absurditami a hloupostmi osudu, který se vlastně odehrával mezi nimi“.
A dramatická chvíle se blíží, zlomený Alexandr proto Kateřině nabízí, že zůstane, tak jak si ona přeje, a Kateřina předvede názorovou otočku, kterou tak dobře známe z klasických děl ruské literatury. Její odpověď je ledová: „Ne, odjeď, přišla jsem za tebou právě proto, že odjíždíš.“ Alexandr si sám pro sebe nahlas pokládá otázku: „Proč jsme tak nešťastní? Co jsme udělali, že jsme si toto zasloužili?“ Kateřina mu zatím odpovídá: „Nebuď hlupák! Kdo ti nakukal, že spolu budeme určitě šťastní?“ Čímž končí druhá část románu. Neboť v ruské literatuře není místa pro happyend.
Západní a východní okamžik
První dvě části románu o Alexandrově životě nám vykreslují klasické dilema postmoderního člověka: vnitřní spalující touhu pokusit se dát životu jakýkoliv smysl bez nároku na objektivnost nebo obecnost tohoto smyslu. Protichůdná síla však přichází ze společnosti, která nejenom že člověku nedává žádné velké cíle, ale i tím malým a mrzkým, co mu předkládá, jej vede k vnitřní prázdnotě a vykořeněnosti. Vztahy ve společnosti jsou jen pitoreskní a marné a jen jitří rány věčných hledačů smyslu života.
Nabízí se srovnání Varlamovova světa se světem Michela Houellebecqa, velkého barda současné francouzské nihilistické společnosti. Tak jako Alexandr si většina jeho hlavních postav uvědomuje, že by měly dát životu něco jako smysl, a společnost jim toto hledání znemožňuje. Rozdíl se nachází v názoru, kde hledat vykoupení nebo záchranu před společností. Alexandr se upíná na krátký okamžik strávený v blízkostí milované bytosti. Sám ví, že nebude žádné potom, ale jedině přítomnost mu umožní nabrat sílu, aby žil dál. Varlamov nabízí filosofii přítomnosti, ticha, lásky a okamžiku. Je to vždy dočasné řešení, ale odehrává se teď. Síla přítomnosti mu později otevře i další horizonty, nejprve transcendentální a následně pak setkání s Kristem.
Houellebecqovo řešení je jiné a jeho východiskem je naturalistický přístup k existenci. Jeho hledání smyslu je plně v područí našich biologických potřeb, které nám více či méně indikují, co máme v životě dělat. Tím nejzásadnějším ukazatelem v životě člověka je podle Houellebecqua samozřejmě sex, který je i základem romantiky, neboť bez něj romantika není možná. Jenomže sex není zdrojem rozkoší, spíš naopak. Je místem selhání jak z psychologického, tak fyzického hlediska. I dobrý sex má pachuť marnosti, jelikož nezaručuje, že se v budoucnosti bude opakovat, a tato myšlenka na budoucnost pak ochromuje přítomnost. Nihilista západního stylu není schopen nahlédnout jednoduchost přítomnosti, neboť vše vnímá skrze budoucnost. Ta ještě nenastala a jediné, co o ní můžeme říct, je, že bude černá. Houllebecquovy postavy tak dochází pouze k poznání, že vědí, že vše je marnost, a jejich honba za rozkoší má za cíl jen posílit vědomí rozpadu. Varlamovovo pojetí naopak otvírá cestu k přijetí okamžiku jako jediného možného způsobu života.
Protože my lidé máme skutečně pouze jeden okamžik…
Alexis Varlamov: Alexandre ou la vie éclatée. Přeložil Pierre Baccheretti. Editions motifs, Paříž 2016.
Věnováno Silvii S.