Střízlivé opojení uměním
Kdo je a kdo není umělec? (a záleží na tom vůbec?), ptá se švédský prozaik Torgny Lindgren.
Torgny Lindgren (narozen 1938 v severošvédském Norsjö) zaujal čtenáře i kritiku už počátkem osmdesátých let drsným venkovským románem Cesty hada na skále: nejen díky vypravěčské suverenitě, ale také furiantstvím gesta, s nímž se otočil zády k módním formálním experimentům a navázal na tradici švédské sociální prózy, jež se v blahobytné společnosti zdála být už poněkud passé. Otázka nadčasového souboje mezi dobrem a zlem v člověku se objevuje i v jeho biblickém apokryfu David a Batšeba, kde dokázal neustále narušovat čtenářská očekávání, aniž by to působilo vykonstruovaně. A loni vyšla v českém překladu rozsahem nevelká próza, která se tváří jako posthumní životopis neprávem zapomenutého malíře Klingsora, ústí však v provokativní úvahy, zpochybňující zažité představy o vztahu mezi uměním a skutečností – i o vztahu mezi umělcem a jeho životem.
Nakladatelství přirovnává na klopě obálky Lindgrenova hrdinu k mnohem známějšímu fiktivnímu velikánovi, jímž je náš Jára Cimrman. Pravda, typicky cimrmanovské gagy v této knize sotva najdeme; Lindgrenův humor je subtilnější, vychází hlavně z konfrontace uměleckého sklonu k mnohomluvnosti a přízemně praktické reality severošvédského venkova. Podobnost je spíše v outsiderské podstatě obou mystifikací. Jako není cimrmanovský humor asi příliš pochopitelný pro příslušníky velkých národů, které si nikdy nepotřebovaly své umělce a vynálezce vymýšlet, tak i Lindgrenova kniha je úzce spjata se skandinávskou tradicí knih o venkovanech, vytvářejících uprostřed nekonečných lesů za dlouhých zimních večerů svéráznou filosofii. Klingsorův příběh je odrazem švédské mentality, formované geografickou izolovaností, protestantismem, drsnou přírodou i tradiční směsí individualismu a rovnostářství: „Díky tomu, že nikdy nezradil sám sebe, zůstal průměrnou a zároveň grandiózní osobností. I když pronikneme sebehlouběji do dějin švédského umění, v nejhlubších hlubinách vždy najdeme Klingsora.“
Český čtenář si nad touto knihou možná vzpomene také na Karla Čapka a jeho tezi, že soudy, které tak suverénně vynášíme nad druhými lidmi, vypovídají především o nás samých. Nemáme možnost vidět Klingsorovy obrazy, stejně jako například neznáme žádnou skladbu Bedy Foltýna. (Mimochodem, Jan Křesadlo napsal novelu Jak to bylo s Foltýnem, polemiku s Čapkovou knihou, v níž líčí Foltýna jako výjimečného hudebníka, zničeného intrikami závistivého okolí – které ho pak očerňuje různými historkami, aby svoji zášť zpětně racionalizovalo.) Vlastně se tak ani nedozvíme, zda byl Klingsor zneuznaný génius nebo netalentovaný kariérista. Měl smůlu, když se s realistickým malířstvím snažil prorazit v éře konceptualistů? Byl problém v jeho introvertní, až podivínské povaze? Lindgrenova kniha se dá číst různými způsoby. Třeba jako ironický úšklebek nad uměleckým pozérstvím, viz Klingsorovy výroky typu „My tři – Cézanne, Matisse a já – toho máme nesmírně mnoho společného.“ Občas jsem si tak vzpomněl na svá studentská léta a četbu publikací typu Myšlenky moderních malířů, které má vznícená očekávání, že teď se konečně dozvím, jak se to umění dělá, zklamávaly svou banalitou.
Autor jako by parodoval sebejistotu uměleckých biografií, vydávajících kdejakou epizodu z protagonistova dětství za důkaz geniality, logicky směřující k pozdější světoznámosti. Každý kunsthistorik potřebuje mít svého „koně“, o kterém bude psát rozsáhlé studie, a bude-li dostatečně snaživý, může učinit součástí oficiálního kánonu prakticky kohokoli – výsledná legenda má ovšem s původní osobou společného pramálo. Jak můžeme analyzovat umění prostřednictvím životopisných údajů, když jsme odkázáni na povídačky z druhé a třetí ruky? Vypravěč tedy zpovídá lidi, kteří byli Klingsorovi nablízku, ale nic kloudného se od nich nedozví. Klingsorova osobnost je plná paradoxů, jak dokazuje vzpomínka malířovy sestry: „Byl strašně nadanej. Ale nic neuměl.“ Ale když se nad tím zamyslíme, paradoxní je koneckonců každý živý člověk, ani nemusí být umělec…
Mechanismy, které pomáhají umělcům k úspěchu a slávě, jsou nevyzpytatelné – a nepopírám, že mě tato věc zajímá i z osobních důvodů. Živě si totiž pamatuji, jak před čtvrtstoletím Miroslav Tichý postával na kyjovském náměstí, občané (hlavně mladá děvčata) ho obcházeli velkým obloukem a matky jím strašily neposlušné děti. Nic tehdy nenasvědčovalo, že právě on toto město proslaví po celém světě…
Ovšem Klingsor nemá nic společného s naivismem ani outsider artem – škoda, v těchto oborech se dá dnes udělat kariéra. Je to spíš takový tichošlápek, který nijak neodpovídá představě, již má veřejnost o malířích přinejmenším od filmu Žízeň po životě. Je zároveň venkovsky naivní i pragmaticky cílevědomý, nenechá se od svého malování rozptylovat okolním světem, což působí až autistickým dojmem (hlavně se arci neúčastní těch správných večírků, na nichž se formuje zeitgeist). Jeho tvůrčí metoda nebyla založena na mystické inspiraci, ale na pedantském studiu zobrazovaných předmětů. V sedmnáctém století by se mohl stát uznávaným mistrem – ale doba po druhé světové válce vyžadovala po umělci hlavně schopnost šokovat. Dilema moderního umění přesně vystihuje Gombrowiczův postřeh: „Chci po nich, aby byli lidmi, které malují, ale oni chtějí být jen malíři.“ Zdá se, že platí nepřímá úměra: čím víc současné umění znevažuje okolní svět, tím vážněji bere samo sebe. A životopisy uměleckých celebrit nakonec obsahují více fantazie než samotná jejich díla (nenamlouvejme si, že se to týká pouze Jana Saudka…).
Jak se tedy stal Klingsor umělcem? Setkání se zdeformovanou sklenicí v něm už v dětství probudilo poznání, že i sklo dokáže ožít, když se mu k tomu poskytne dostatek času. A právě tento potenciál vlastního života skrytý v předmětech všedních a účelových, jako je kuchyňské nádobí, chtěl na plátně zobrazit. Byl však příliš nesmělý (nebo možná příliš hrdý), než aby se mu podařilo přesvědčit umělecký svět o své vizi. Ne že by se nesnažil (viz výše zmíněná stylizace do nového Cézanna): ostatně zdědil zálibu v mystifikacích po svém dávném předkovi, co si nechal nahradit všední jméno Nilsson exoticky znějícím Klingsorem, kterého si přivezl z napoleonských válek (původně chtěl přidat ještě přídomek „von“, ale to už na úřadech samozřejmě neprošlo). Rád kolem sebe pěstoval auru výstředního a nepochopitelného génia – ovšem tato hra funguje jenom tehdy, když je vaše okolí ochotno se na ní podílet. A tak na konci života Klingsor umělcem přestal být, zcela dobrovolně a s rozmyslem. Vrátil se do rodného kraje a byl prostě sám sebou, dědicem klingsorovské rodové tradice včetně zdánlivých maličkostí, jako je recept na rybí eintopf. Nelze vyloučit, že právě tím vytvořil své největší životní dílo, cennější než všechny výboje uměleckých avantgard, protože „pokroky se strašně přeceňují“.
Zavíráme knihu a nejsme si jisti, zda jsme právě dočetli grotesku o mazalovi, který uměl nanejvýš namalovat cukřenku a přitom se pokládal za pupek světa, nebo satirickou obžalobu doby, přehlížející skutečně hluboké a originální tvůrce. Co když na označení Klingsora za nejlepšího současného malíře zátiší něco je – prostě proto, že dnes už žádný umělec dbalý své pověsti zátiší nemaluje? A nedá se jeho fascinace předměty interpretovat jako projev maloměšťácké mentality, pro kterou jsou věci důležitější než lidé? Venkovský farář ovšem pokládá Klingsora za náboženského umělce: „Z posvátných předmětů večeře Páně vychází mocná síla (…). Všechny mrtvé věci se jakoby nakazí posvátností posvěcených nádob.“ Klingsorova manželka a múza Fanny to vidí jinak: „Poslední večeři Leonarda da Vinciho původně tvořily jenom posvátné nádoby. K tomu, aby na zpola zaschlou nástěnnou malbu přidal Krista s učedníky, malíře přemluvili – nebo spíš přinutili – mniši z kláštera Santa Maria delle Grazie.“ Tady je možná dobré zmínit, že sám Lindgren konvertoval ve zralém věku ke katolictví – podobně jako v případě Evelyna Waugha mu to však nijak nebrání zlehčovat církevní dogmata, jak ukázal už v románu Norrlandský akvavit. Není tedy vyloučeno, že autor ztvárnil v knize o Klingsorovi trochu také sám sebe a zlehčil v něm vlastní umělecké snažení.
Nakonec možná ani tolik nevadí, kdyby se ukázalo, že Klingsor nebyl nijak výjimečný. Podstatné je, že po výjimečnosti toužil – a už kvůli tomuto kousku Klingsora v každém z nás by nebylo spravedlivé označit jeho život za promarněný.
Torgny Lindgren: Klingsor. Přeložil Zbyněk Černík. Host, Brno 2015.