Počteníčko: Poslední země
Zápisky biologa, kněze a pedagoga Marka Orko Váchy z pobytu na Antarktidě.
Jídlo
Nejdůležitější osobou polární stanice by měl být přirozeně vedoucí báze. Není tomu tak, nejdůležitější osobou je kuchař. Druhým nejdůležitějším mužem je meteorolog a teprve třetí místo obsazuje vedoucí stanice.
Křesťanství zná v podstatě dva přístupy k jídlu. Buď se jí kvůli energii, nebo je jídlo společenská událost, součást oslavy, pomáhá navazovat předivo nových společenských vztahů a upevňuje ty stávající. Při každé slavnostní příležitosti má být jídlo lepší než ve všední den.
Na Antarktidě Jaroslav vyznává toliko první přístup. Chuť na nějaké jídlo je vrcholem změkčilosti, hlásá Příručka. Pití oleje „naostro“ vyvolává zvracení, jak bylo experimentem potvrzeno. Pokud je však olej spojen s pojivem, tělo jej stráví. Ideální je v tomto ohledu bramborová kaše v prášku. Energie je z ní zanedbatelná, ale přidána k oleji zamezí zvracení. Kupodivu stejného účinku se dosáhne rychlou chůzí. Motor těla se metabolicky rozehřeje a krátké doušky oleje, pokud nejsou příliš časté, se vstřebají. Na expedici se jí všechno. Okolí stanice nabízí různé zdroje energie. Za velkého odlivu je možno sbírat mušle, pokud polárníka nepředběhnou ptáci. Chození na ryby jsou překrásné, osamělé a chladné vycházky. Všudypřítomný vítr, pohled na našlehané vlny a neklidná voda při skalách. V kapse jsem míval kostku masoxu, kterou jsem zmrzlou rukou pomalu uždiboval a připadal si jako král.
Vzácně se k pobřeží dostane krill, pochoutka pro labužníky. Je jen třeba překonat pocit, jak se nohy zvířátka melou v ústní dutině, ale dá se na to krásně zvyknout. Tučňáci polykají krill vcelku a červená chitinová kostra jim zabarvuje cákance trusu do růžova. My nejsme natolik drsní, krill žvýkáme a chitinovou slupku vyplivujeme ven.
Rovněž řasy se dají konzumovat za syrova, všechny, až na jeden hořký druh. Energie z nich není, zato obsahují cenné minerály. Světle zelené jsou nejchutnější, nebo, řekněme, nejméně hnusné. Občas nějaká stanice dostane povolení k usmrcení zvířete z vědeckých důvodů, v jednom případě jsme byli takto pohoštěni masem z tuleně. Je cítit po rybině, je tuhé, ale chutná báječně.
Po příjezdu do školní jídelny v gymnáziu šok. Ve žlutém plastikovém kbelíku na nedojedené odpady se ocitají celé buchty, kusy masa, celé pekáče brambor. Ve vzteku mne napadlo, že se postavím k odpadům a budu jíst jen to, co naši studenti chtějí vyhodit. Měl bych se výtečně. Nakonec to nedělám, Evropa mě rychle vtáhne do sebe. Děti moje, co vy víte o životě.
Někdy fouká venku natolik, že se nedá jít ven. Čas se využívá k přípravě pokrmu zvaného sopka. Jeden polárník točí rozviklaným mlýnkem, druhý do něj sype pšenici z obrovského pytle, který kdosi kdysi přivezl na stanici. Na stůl padá hrubě pomletá drť, zrnitý pšeničný šrot. Tento šrot je základem sopky, legendárního jídla českých polárníků.
Každé ráno vypadá stejně. Kdo první vstane, zapálí primus a postaví vodu. Na plechové talířky se nasype kužel šrotu, tělo budoucí sopky. Nahoru na kužel přijdou dvě polévkové lžíce kakaa, sopečná láva. Na ni dvě lžíce cukru, sníh na sopce. K tomu hrouda chilského másla. Chilané prodávají máslo jiné než u nás, jsou to kilové kusy zatavené do igelitu a jemně slané. Vše se jí na sucho a zapíjí čajem. Jídlo má řadu výhod. Je z něj tolik energie, že se bez pocitu hladu vydrží až do večera. Příprava pokrmu trvá něco kolem dvaceti vteřin. Nemá cenu umývat talíře, protože zítra se bude jíst totéž.
A ještě jedna poznámka: na expedice s sebou nikdy nevozíme alkohol. Navzdory lidovému přesvědčení má jeho konzumace na tělo přesně opačné účinky. Panák „na zahřátí“ totiž způsobí, že dojde k roztáhnutí krevních kapilár, ze kterých začne přes kůži do okolí unikat teplo, což dává kožním receptorům sice subjektivní vjem tepla, ale to proto, že z nás teplo právě uniká! Pocit zahřátí tak sice chvíli máme, ale důsledky jsou podobné, jako kdybychom se v zimě chtěli ohřát otevřením oken do mrazivého vzduchu.
Ženy
Až do konce sedmdesátých let minulého století se o Antarktidě říkalo, že je to „největší pánský klub na světě“. První ženou, která vkročila na antarktický kontinent, byla Norka Caroline Mikkelsen v roce 1935, kdy doprovázela svého manžela na velrybářské lodi. První ženy, které kdy na Antarktidě přezimovaly, byly v roce 1947 Edith Ronne a Jennie Darlington; Jennie Darlington v průběhu expedice otěhotněla a chybělo málo, aby se na Antarktidě narodil první člověk. První rodilý „Antarktiďan“ však přišel na svět až v roce 1978 na argentinské stanici Esperanza. Stojí za pozornost, že první ženou, která přezimovala na stanici McMurdo, byla v roce 1974 americká řeholnice, sestra Mary Odile Cahoon. V současnosti již není vzácností vidět na polární stanici ženy. Ukazuje se, že co se týče monotonie a bezpodnětovosti prostředí, relativně jednotvárné stravy, chudého výběru aktivit volného času a drsnosti klimatu, ženy to vše snášejí mnohem lépe než muži, nebo přinejmenším stejně dobře. Jedna žena je pro stanici požehnání. Dvě kletba. Ale raději pryč od tohoto tématu, není radno otevírat dveře, jež je moudřejší nechat zavřené.
Lékaři
Na přednáškách občas padají dotazy, jak je to s lékařským ošetřením, co s bolavým zubem nebo zánětem žlučníku. Na to je snadná odpověď: Antarktida je zemí s největší hustotou lékařů na světě. Na každé stanici je lékař, který má na starosti třicítku povětšinou zdravých polárníků. Lékaři jednotlivých stanic tak vysílačkou zdarma nabízejí své služby, jen aby nevyšli ze cviku. Slyšel jsem vyprávět historku o polárníkovi, který se řízl do prstu. Rány, jaké se normálně nevěnuje pozornost, si však ke vší smůle všiml místní lékař. Rádiem zavoláni dva kolegové z okolních stanic a po konsiliu aplikována mast typu framykoin a náplast.
Antarktida je ve své podstatě sterilní prostředí, člověk zde neonemocní, a pokud si z kontinentu přiveze angínu nebo chřipku, rychle se uzdraví. A pro zajímavost: v roce 1961 si ruský lékař v ohrožení života na stanici Novolazarevskaja úspěšně odoperoval svůj vlastní appendix, přesněji řečeno, operaci prováděl jeho pomocník a on jej pomocí zrcátka kontroloval.
Marek Orko Vácha: Poslední země. Nakladatelství Cesta, Brno 2007.