Próza o rockerech z Irska
Irský spisovatel Joseph O’Connor v listopadu v Praze osobně představil svou poslední knížku Parádní jízda (The Thrill of it All). Akce byla dobře připravená a novináři se rozepsali. Ani ne tak ovšem o knížce, jako o tom, že Joseph O’Connor je bratrem zpěvačky Sinead O’Connor.
Příběh Parádní jízdy, kterou v češtině vydala Mladá fronta (2015), pojednává o vzniku a úspěchu fiktivní rockové kapely, takže úzce souvisí s profesí prozaikovy sestry. Pozoruhodné je, že oba sourozenci jsou umělci, kteří se prosadili ve světovém měřítku. Což Irům angličtina umožňuje. Podle Wikipedie je sourozenců O’Connorových celkem pět. A rodinné záležitosti jsou vedle světa rockové hudby druhým stěžejním motivem Parádní jízdy.
Tento román je už třetím titulem Josepha O’Connora, který byl přeložen do češtiny. Prvním byla jeho zatím zdaleka nejúspěšnější knížka Hvězda moří (Mladá fronta, 2007). Té se roku 2004 v anglickém originále prodalo osm set tisíc kusů a podle Wikipedie se pro daný rok stala bestsellerem číslo jedna. Podle toho, co jsem se na internetu dočetl, se zdá, že jde zároveň o dosud umělecky nejambicióznější prózu tohoto autora. Ale kdo ví.
Ono se taky na internetu a rovněž v české propagaci Hvězdy moří uvádí, že jde o historický román. A přitom je to mnohem spíš postmoderní próza, mimo jiné s kriminálním motivem, která se sice odehrává v historii – především v době velkého irského hladomoru v roce 1847 – ale která je také plná současných reálií, různých aktuálních parodických a mystifikačních pasáží, aluzí, odkazů na soudobé filmy nebo ryze soudobých politických úvah. V době „stěhování národů“ je téma vystěhovalectví chudých Irů, kteří jsou často členy „teroristických“ organizací, ostatně něčím nejen historickým. A autor s tím vědomě pracuje.
Třetí O’Connorovou knížkou u nás vydanou je Obchodník (Mladá fronta, 2009), což je napůl pokus o traumatizující, realistický komorní rodinný příběh z Irska devadesátých let dvacátého století a napůl komerční krvák. Kolísání mezi popem a nepříliš úspěšnou snahou o vyšší literaturu je – soudě dle uvedených tří titulů – pro autora typické.
Takřka všichni umělci tvoří po celý život variace téhož, ať jsou to variace zdánlivě jakkoliv formálně ztvárněné. To se dá říci i o českých překladech O’Connorových knížek. Vždycky je tam trauma z dětství, s nímž se postava či postavy pokoušejí nějak vyrovnat, a hledání lásky, která zůstává nenaplněná, protože deficit z dětství je příliš velký. Ve všech třech titulech sleduje Joseph O’Connor nějakou hodně uzavřenou malou skupinu lidí. Ve Hvězdě moří je to osazenstvo první třídy malé lodi plující do New Yorku s irskými vystěhovalci, umírajícími v podpalubí, v Obchodníkovi je to jedna irská rodina či jeden irský dům.
Ve všech knihách jsou přítomny i jiné roviny, ale tíživá, dusivá atmosféra uzavřeného společenství je nejpodstatnější a nejlépe zpracovanou linií těchto textů, jejich osou. V Parádní jízdě je to komunita rockové kapely, popisování soužití čtyř lidí, kteří spolu existují jako rodina. Navíc bubeník a baskytaristka skupiny jsou sourozenci.
Parádní jízda se dá číst ale i jen jako limonádový příběh legendy rockové kapely, jejího vzniku a dlouhého čekání na prosazení. Protože próza nabízí sladkou závrať spoluprožití tolikrát zpracovaného příběhu o chudém chlapci, který se proslavil. Ten má oporu v realitě, kdy se z dětí proletářů staly rockové hvězdy a majitelé zámků na anglickém venkově či nositelé šlechtických titulů – což je britský sen, ten americký se spokojí s penězi.
Pro britského čtenáře může mít knížka jistě i rozměr imperiální. I když se britská koloniální říše dávno rozpadla a Velká Británie už dávno není první světovou mocností, pokud jde o svět pop-music, tam je Británie od úspěchu Beatles spolu s USA dodnes supervelmocí. Pro českého či jiného evropského čtenáře je tu rozměr jiného snu. Totiž, jaké by to mohlo být narodit se jako Ir nebo jako Angličan. Na ostrovech, kde cesta od hraní na kytaru v baru nebo na tancovačce může vést až k vyprodaným stadionům po celé zeměkouli.
Důležité je v této próze i zpracování skutečnosti, že virtuální svět pop-music čím dál víc nahrazuje „přirozený“ svět, který tu byl po tisíce let. Lidé už neslyší zpěv ptáků nebo šumění větru, ale hudbu ze sluchátek. Nedívají se na krajinu, ale na obrazovku s videoklipy nebo s počítačovými hrami – doprovázenými nezbytnou hudbou. Z této virtuální skutečnosti (neskutečnosti) vychází i O’Connor v Parádní jízdě. Hlavní postavy prózy, členové rockové kapely, vnímají svět prostřednictvím písniček, které od dětství poslouchali: o těch se baví, ty jim zprostředkovávají jejich pocity, tvoří jejich krajinu i oblohu nad ní.
Autor velmi šikovně namotává na základní osnovu řadu aktuálních témat jako drogy, neoliberalismus či multikulturalismus – o němž se v knize hodně mluví, nicméně všechny kladné postavy jsou původem z Irska, zatímco jediný problematický člen kapely je Vietnamec a všelijací sráči kolem kapely jsou Angličané či Američané. Ten Vietnamec, zpěvák kapely, v něčem připomíná nedávno zesnulého Davida Bowieho – ale jistěže nejen jeho. Velmi dobře se pamatuju, že když můj syn hrál chvíli v rockové kapele, její zpěvák byl dost podobný typ, jaký je vylíčen v Parádní jízdě. Nejspíš jsou všichni takoví. Ale jen pár z nich vyprodá zmíněné stadiony po celém světě.
Joseph O’Connor dlouho působil jako novinář, umí manipulovat, umí vyhledávat cílovou skupinu, umí řemeslo, umí si najít spoustu informací o prostředí, které popisuje. Evidentně má ambice psát i „velké umění“, ale to se mu moc nedaří a se vší pravděpodobností ani nikdy dařit nebude. Na to příliš myslí na potenciální úspěch knížky, na prodej, a to přestože v Parádní jízdě tolikrát proklamuje, že u kapely nejde o to, myslet na komerci, ale na vnitřní energii.
Další věc ovšem je, že autor umí vyprávět, udržet napětí, strhnout čtenáře, aby knížku napjatě dočetl až do konce. V tom je jeho dar, to je něco, co se těžko dá naučit. I když nepochybuji o tom, že na svém daru tvrdě pracoval. Na druhou stranu je jeho psaní plné kompromisů a jeho postavy jsou příliš povrchně charakterizované. A některé z nich jsou jen karikaturami nebo jsou zcela nevěrohodné.
Z českého překladu je cítit, že se jeho autorka Petra Nagyová o svět rockerů nikdy nezajímala, což je trochu problém. Jistě nejde o to, že by překladatel měl být námořníkem, chce-li překládat knihu o dálných plavbách, či policejním důstojníkem, pokud překládá detektivku. Ale v tomto případě je z českého textu cítit opravdu silný odstup od prostředí, v němž se převážná část knížky odehrává, což jistě nebylo autorovým záměrem.
Parádní jízda je docela slušný pop. Knížka, kterou jsem přečetl v práci na vrátnici, kde mne pořád někdo od čtení ruší. Takže tam je to četba tak akorát, i když jsem ze ztráty času nad takovými prózami občas zoufalý. Ano, Joseph O’Connor má nepochybně „tah na branku“ a je dobrý vypravěč. A neztratil by se ani u dávných táborových ohňů. Ale buď jak buď, Charles Dickens, který je zmiňován ve Hvězdě moří tak často, až už to vypadá jako obsese, bydlí v hájemství literatury asi tak o sto pater výš.
A ještě poznámka na závěr. Proč jsem si Parádní jízdu k četbě vlastně vybral? Zaujala mne obálka, která je velmi podobná té, s níž knížka vyšla v zemi, odkud jsou Beatles, Rolling Stones, David Bowie. Je na ní vyfocený úžasný Fender Stratocaster z padesátých let. Rockeři pochopí...
Joseph O’Connor: Parádní jízda. Přeložila Petra Nagyová. Nakladatelství Mladá fronta, Praha 2015.