Počteníčko: Proč jsem se nestal světovým hráčem
V ukázce, kterou jsme pro vás do tohoto čísla vybrali, Ota Pavel známým neodolatelným bezbranným pohledem svého dětství vypráví (nejen) o tom, čím byl sport v době, kdy býval malý kluk – před druhou světovou válkou a těsně po ní.
Vážení!
Vždycky čtu, jak se někdo stal slavným sportovcem, ale málokdy čtu, jak se jím někdo nestal. Což je zrovna můj případ.
Také já a hlavně můj tatínek jsme snili o tom, že budu jednou hrát vyšší hokejovou hru, případně mistrovství světa. Jenže svět byl tehdy za války rozdělen a místo toušů létaly mezi soupeři kule a granáty.
V zázemí se hrával na rybnících hokej. Tenkrát nějak víc mrzlo, zeměkoule byla jinak nasměrovaná. Začínal jsem s hokejem na Buštěhradě pozdě, tehdy jsem neměl celá léta ani brusle. Tehdy dostal tatínek povolávací rozkaz do koncentračního tábora Terezín. Ještě před odjezdem jel načerno do Prahy pro boty s bruslemi. Peníze neměl žádný, jenom měl drobný na žlutý bendácký autobus Buštěhrad-Praha-Buštěhrad. V Praze obcházel svý kamarády a žadonil o peníze, potřebuje se prý připravit do koncentráku. Když toho vyžebral dost, koupil mi boty s bruslemi. Stály moc, strašně moc, asi jako válečný prase. Hrávali jsme pak hokej na buštěhradských rybnících, ale stejně to žádná sláva nebyla.
Po válce se tatínek vrátil a my se odstěhovali do Prahy. A mě lákala Sparta.
„Sparta, Sparta,
To je krásná parta…“
Sparta měla hřiště na půvabném místě Prahy, nosila prosté jednobarevné dresy a na Letné to vonělo góly, kličkami, větrem a trávou. A potom gulášem, co se vyvářel u pana Železníka. To vytvářelo tenkrát atmosféru kolem rudých.
Za Spartu jsem krátký čas běhal bez jakéhokoli úspěchu. Nechal jsem toho. Jednak to byla dřina a pak jsem si uvědomil, že mám být hráčem ledního hokeje.
Ze starých bruslí jsem vyrostl, a tak jsem šel za tatínkem a ten mi sehnal prolajtky s takaberama, což byly originál kanadský brusle C. C. M., na kterých hrávali i kanadští profesionálové Maurice Richard a Bobby Hull. Tady v Praze stály po válce tolik, že by za ně mohl být pomalu motocykl. Ale tatínek do mne milerád investoval, byl jsem už jediná a poslední sportovní naděje rodiny. Nejstarší bratr se oženil a měl už děti a prostřední bratr se věnoval studiu a ženám.
Ve Spartě se tehdy formoval hokejový dorost. Mě zvolili kapitánem, protože jsem měl brusle C. C. M., a taky nejvíc řečí. Kapitán vyjednával zápasy, vedl mužstvo v boji i po boji a hlavně nikdy neklesal na duchu, na mysli, ani v kolenou. Tehdy byla vlastně éra kapitánů, přeneslo se to zřejmě z ponorek a válečných křižníků. Když mě zvolili kapitánem, nešel jsem do školy a vzal si do aktovky dres s nápisem SPARTA (Sparta je správná parta) a krásnou páskou C (Captain), kterou mi vyšila maminka. A jel jsem k nejlepšímu pražskému fotografovi, aby mně pořídil spousty snímků, že to otec zaplatí. Rozeslal jsem je známým, také mému strýčkovi Ferdinandovi Abelesovi do Kanady, který si foto pověsil ve svém obchodě s vajíčky jako reklamu. Při nákupu vajíček říkal samozřejmě každému Kanaďanovi, že jednou přijedu do Kanady hrát.
Já byl zatím rád, že jsem na těch originál C. C. M. vůbec stál, proto jsem hrál beka. Na beku se tehdy nemuselo moc bruslit, stačilo popojíždět a nasazovat bodyčeky.
Časem jsem se trochu vypracoval. Stálo mě to cigarety a rum. Tehdy jsme jako dorostenci neměli pravidelné tréninky na zimním stadiónu a já trénoval načerno na malém kousku plochy za hokejovým hřištěm, kterému se říkalo „nudle“. Dával jsem jednomu zřízenci cigarety a někdy taky rum a on mě nechal trénovat na nudli v časném rozbřesku dne, kdy Pražané ještě spali. Bylo to strašně krásné, zimák ještě nebyl zastřešený a nade mnou svítily hvězdičky. Jezdil jsem ve tmě a učil se vodit touš naslepo, aniž bych se na něj díval, a jak rozsvítili, rozhodil jsem si po ledě krabičky od krému značky Tagal a projížděl jsem mezi těmi krabičkami od krému na boty jako mezi soupeři. Bylo mi jasné, že jsem začal s hokejem později než ostatní pražští kluci, a byl jsem přesvědčen, že jedině takhle je můžu předhonit a stát se světovým hráčem. Hlavně tím tréninkem s hnědými a černými krémy na boty a ježděním naslepo.
Tenkrát po válce to byl drahý hokej. Sparta nám dala coby dorostencům jen dresy a všechno ostatní jsme si museli koupit ze svého: boty, brusle, chrániče, hokejky, puky, platili jsme si tramvaj i vlak. Když mrzlo, polévali jsme si v noci hřiště na házenou, abychom mohli ve dne hrát. A nehráli jsme někdy marně, jednou se nám podařilo dát dorostu LTC devět kusů. V tom zápase se také tehdy vyznamenala moje maminka. Když jsem zabránil vstřelení gólu tak, že jsem zalehl puk, jeden z hráčů LTC mi skočil vztekle na záda a začal po mně v bruslích chodit. Má drobounká maminka přelezla mantinel a začala ho tlouci deštníkem.
Jediná se zastala kapitána.
Úryvek ze stejnojmenné povídky. Ota Pavel: Jak šel táta Afrikou, Agentura V. P. K., Praha 1994.
Ota Pavel (1930–1973), ačkoli občanskou profesí sportovní redaktor, je dnes (snad kromě Karla Poláčka) považován za nejoblíbenějšího a národem nejmilovanějšího představitele židovského humoru v české literatuře. Ačkoli sám za svého života napsal scénář k jednomu filmu ze sportovního prostředí (Poslední etapa, 1962) a první přepisy jeho povídek byly zfilmovány už za jeho života (celkem šlo o sedm audiovizuálních děl), do širokého povědomí lidí se dostal až díky posmrtným přepisům jeho povídek Zlatí úhoři (1979), a Smrt krásných srnců (1986) z dílny režiséra Karla Kachyni. V nich autor ztvárnil své dětství před válkou a v období protektorátu, kdy jeho tatínek Leo Pavel (původním příjmením Popper) a bratři odešli do koncentračního tábora, a on s maminkou, která nebyla židovského původu, zůstal sám v městečku Buštěhrad, jehož okrajovou čtvrtí byla tehdy i vesnice Lidice.
Na konci života, kdy trpěl těžkou psychickou chorobou, která ho úplně vyřadila z aktivního života (a později ze života vůbec), se přiznal, že jsou jen dvě věci, které ho stále drží při životě: zapisování vzpomínek a chození na ryby. Díky tomu dnes nese jméno Oty Pavla i několik českých rybářských spolků…