1,50 Kč doma, 5 až 9 korun venku…
Causerie o tom, co nejvíc ze všeho ožebračuje tuto zemi.
Z České republiky ročně odteče okolo 500 miliard korun, většinou jako „repatriace“ zisků zahraničních společností. Zajímavé je, že se udávají i jiné, vyšší částky (také 700 miliard, nejvyšší zachycený odhad je dokonce 900 miliard, k tomuto podivnému rozpětí se ale dostanu dále).
Ekonomka Ilona Švihlíková to označuje za ekonomickou kolonizaci, což pro nás vyznívá až příliš hrdě. Kolonizace byla prováděna proti vůli kolonizovaných, kteří se často bránili, fyzickým násilím, zatímco v tomto případě k úspěchu postačilo vábení peněz. To se ukázalo být v důsledku stejně účinné jako bodák v zadku. Někdy nicméně ani to mámení peněz nebylo potřeba: například když se obce zbavovaly vodárenských služeb, tohoto garantovaného byznysu pro příštích dvacet tisíc let ve prospěch zahraničního vlastníka s odůvodněním „aspoň se o to nemusíme starat“, neslyšíme za touto hloupostí jemný šustot bankovek, ale hlasitý řev nekonečné přitroublosti.
Pět set nebo devět set miliard – jak to, že se to neví přesně? Protože kromě oficiálně přiznaných a zdaněných (aspoň něco, i když výše daně je humorná) částek je zde šedá zóna peněz, které odtekly nezdaněnou formou. Jedná se o nejrůznější poplatky mateřské firmě za „konzultační a právní služby“, za ochranné známky, za „počítačové systémy“, za cokoli si vzpomenete; úplně nejjednodušší způsob NEtvorby zisku je ten, když od mateřské společnosti nakupujete předražené suroviny a pod obvyklou cenou jí pak prodáváte zpět hotový výrobek.
Protože tak velké částky jsou pro většinu lidí neuchopitelné, provedu prostinký přepočet. Na každou čtyřčlennou rodinu vychází tento odliv peněz na dva miliony korun za dekádu. A další dekádu zas, a další zas. Dva, čtyři, šest milionů korun. To jsou peníze, které naprostá většina lidí u nás v životě pohromadě vůbec neuvidí. Samozřejmě nelze říkat, že pokud by tyto peníze neskončily v zahraničí, skončily by v kapsách občanů, nicméně skončily by v domácí ekonomice, ve které by rotovaly a měly by na ni výrazný efekt. Domnívám se například, že by výrazně přispěly ke zvyšování mezd (které jsou u nás s ohledem na slušnou výkonnost ekonomiky i její efektivitu hanebně nízké), znamenaly by nepochybně výrazný daňový přínos státu, využitelný například na tolik potřebné školství a vzdělávání vůbec.
Představme si to plasticky: 500 miliard ročně navíc znamená, že bychom žili v obrovském rozpočtovém přebytku, naše životní úroveň by byla podobná té německé. 500 miliard ročně navíc znamená, že by se těmito penězi (pokud by skončily ve státní pokladně, což je samozřejmě fikce) dal uhradit celý státní dluh za pouhých tři a půl roku.
Je opravdu dobré si obludnost těchto čísel uvědomit – jestli někde chudneme (anebo „nebohatneme“), tak je to především zde. Lidé často hromují na to, že peníze jdou do „nějakých neziskovek“ a podobně – je ale potřeba si uvědomit, že z devětadevadesáti procent mizejí do těchto „ziskovek“.
Často je slyšet argument, že tohle je prostě splátka za investice – že jsou to firmy, které tu postavily továrny (tj. značně investovaly), zaměstnávají desítky tisíc lidí, a že pokud bychom se tomu odlivu nějak stavěli, přesunuli by se s celou fabrikou někam, kde na ně budou hodnější. To je ale jen část pravdy: jsou tu totiž též zahraniční společnosti, které tu nic nevyrábějí a zaměstnávají jen naprosté minimum lidí, neboť se živí obchodem, tak fungují veškeré zahraniční maloobchodní řetězce, takřka všechny banky, všichni mobilní operátoři a podobně.
Jak k této situaci došlo? Jistě můžeme škodolibě vzpomenout tirád pana Klause a jeho „volného trhu bez přívlastků“, který právě teď ukazuje svou sílu, bohužel na náš účet. Naši šťastnější sousedé žádného Klause neměli, dopadli však podobně. Došlo zkrátka k tomu, že jsme si ke stolu sedli až jako poslední, navíc ekonomicky velmi slabí, nezkušení a nevědomí. Příchod supermarketů jsme vítali s mávátky (konečně to u nás bude jako v Rakousku!) a dodnes jsou (nejen) v regionálním tisku k vidění články typu „Společnost Billa konečně postaví v našem městysu svůj supermarket, takže i naši občané budou moci nakupovat! Hurá!“ Domácí podnikatelé měli málo šancí těmto silnějším sousedům od stolu čelit – a i když to nějakou dobu zkusili, vábení peněz nakonec převážilo.
Dá se v této situaci něco dělat? Podívejme se nejdříve na odliv peněz. Jedna jeho část – tedy vykázaný a zdaněný zisk – je dle pravidel hry, které se nám nemusí moc líbit, ale platí pro všechny a všude. Druhá část – zisk, který odtekl pokoutními cestami – je hanebná. Těží z toho, že nejen někde na Kajmanech a na Bermudách, ale i u nás, v Evropské unii, máme daňové ráje jako vyšité (Lucembursko, ostrovy Man a Jersey, Irskou republiku, Monako, Nizozemsko…). Stačí v nich mít pobočku a nechávat v nich „vyplavat“ zisky realizované ve skutečnosti jinde, a tam je danit, přesněji řečeno nedanit. Evropská unie se sice jaksi snaží toto omezit, výsledky jsou ale prachbídné.
Co takhle vyšší daň ze zisku? Momentálně činí 19 % a postupně klesá, zatímco v roce 1999 byla její výše 35 % (i v západním světě bývala tehdy vysoká, okolo 50 %). Problém je, že zvýšení této daně je zřejmě střelbou do vlastní nohy: zahraniční korporace by ještě zintenzívnily metody, jak zde žádný zisk netvořit, zatímco domácí podnikatelé, kteří tyto možnosti nemají, by byli bití. (Daňový systém je mimochodem zcela perverzní: logický princip daně je ten, že získám peníze a z tohoto zisku něco odvedu státu. Dnešní princip daní je, že něco zaplatím, a jako trest za to, že jsem utratil vlastní peníze, musím zaplatit ještě něco navíc v podobě tzv. DPH. Platím tedy z útraty, nikoli z příjmů. Zajímavé je, že jsme si na to zvykli jako na normalitu).
Objevují se sice úvahy o tzv. sektorové dani, uvalené speciálně na některá odvětví s „nemravně vysokými zisky“, typicky na banky a telekomunikace. Jenomže ani toto nebude nejspíš fungovat: uvalíte-li zvláštní daň na celý sektor, znamená to, že celý sektor může vesele o tuto daň zvýšit cenu svých služeb nebo produktů, takže to zase odnese koncový zákazník.
Obávám se, že snadná cesta nějakým úředním opatřením neexistuje – s výjimkou likvidace daňových rájů ovšem, jenomže k tomu by bylo potřeba mít „planetární vládu“. Zbývá už tedy jenom ta tvrdá a pracná cesta: usilovat o budování domácích, českých podniků, které budou nabízet životaschopnou alternativu vůči zahraničním subjektům, a o budování dalších českých podniků, které budou aktivní v exportu a které tak budou odliv vyrovnávat svým přílivem. To první je těžké a to druhé je ještě těžší, ale ne nemožné, protože příklady takovýchto firem už tu jsou. Nespočítáme je na prstech, ani jich nejsou desítky – lze hovořit o stovkách. Jejich efekt je dokonce možné statisticky vyčíslit: jestliže oficiální odliv je asi 500 miliard, pak oficiální příliv je asi 150 miliard. Nicméně stále jsme v obřím mínusu ve výši 8,6 % HDP.
Podnikání leží samozřejmě z drtivé většiny na bedrech podnikatelů, přesto ale není role státu zanedbatelná. A to už jsme u písničky, kterou jsem tu zpíval už mockrát a ještě párkrát budu: zjednodušení podnikatelské byrokracie, úlevy malým a začínajícím firmám, poradenská a školitelská pomoc, přístup k financování, fungující domácí kapitálové trhy pro pozdější větší financování, vzdělávání již od raných stupňů k dovednostem, které jsou v podnikání potřeba, inovační a podnikatelská centra a inkubátory.
Dnešní dlouhý příspěvek o potřebě kooperace mezi politikou a „vlasteneckými“ novátorskými firmami zakončím legendární větou nejpopulárnějšího člena současné vlády pana Babiše, vyznačující se pro něj typickou vysokou mírou konzistence a koherentnosti, kterou pronesl při návštěvě Jihomoravského inovačního centra v roce 2013: „Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd.“
Tipy pro další čtení:
- Na stejné téma autor publikoval své zamyšlení již v KN 47/2015: Hezký český export