Drsná i snová próza z Neapole
Erri de Luca je autorem prózy Boží hora, kterou se v češtině díky překladu Kateřiny Vinšové knižně představil poprvé. A výborně.
V Itálii jde podle internetu o známého a oceňovaného autora, těžko však do poměrů v italském literárním provozu vidět. Knížek každopádně Erri de Luca (1950) vydává spoustu, především prozaických. Publikoval ale i několik básnických sbírek, píše pro divadlo, v němž příležitostně i účinkoval, spolupracoval s filmaři. Kromě prózy je pro něj zřejmě nejdůležitější překládání, jako samouk se naučil hebrejsky a vydal překlady knih Exodus, Kazatel, Rút a Jonáš ze Starého zákona.
Erri de Luca pochází z chudé neapolské rodiny. Než se ale stal na léta proletářem, absolvoval střední školu. V uměleckém světě se poprvé představil až ve svých třiceti devíti letech, kdy vydal svou první prózu Non ora, non qui, která časem vyšla v překladech do řady jazyků. I poté ale pracoval, tak jako předtím, v různých dělnických profesích, nejčastěji zřejmě na stavbě nebo jako řidič. Neomezoval se přitom na rodnou Itálii – jako zedník působil například ve Francii nebo jako zdravotník v Tanzanii, kde se podílel na boji proti malárii a kde se naučil svahilsky. Vedle zmíněné hebrejštiny a svahilštiny umí také celou řadu dalších jazyků. Jako šofér kamionu jezdil za války v Jugoslávii s humanitární pomocí, v době, kdy už byl jako spisovatel relativně známý.
Vždy ho lákalo dobrodružství. Věnoval se horolezectví, v mládí byl členem extrémní levicové strany Lotta Continua, blízké Rudým brigádám. Dodnes se angažuje v politice a jeho výroky jsou často dosti extrémní. Kvůli jednomu ze svých pamfletů, jímž vyjádřil podporu obyvatel údolí Val di Susa, kteří se brání stavbě železničního tunelu přes své území doslova se zbraní v ruce, byl Erri de Luca v roce 2015 soudně obviněn z podněcování k vraždě. Na druhou stranu tento rebel zasedal v roce 2003 v hlavní porotě filmového festivalu v Cannes – počátek jednadvacátého století se zdá být dobou, kdy jeho dílo dosáhlo značného veřejného úspěchu.
Z toho všeho je jasné, že jde o komplikovanou, spíše neoficiální osobnost, o selfmademana s pestrými životními osudy. O pravý opak nedávno zesnulého Umberta Eca, u nás v posledních desetiletích nejznámějšího italského spisovatele.
Komplikovaně komponovaná z celé řady motivů je i próza Boží hora. Z hlediska čtenáře ale působí naprosto průzračně, všechny linky a motivy jsou přirozeně skloubené, všechno šlape jako hodinky. Erri de Luca v této próze vychází z typu vyprávění lidových či spíše zlidovělých, původně literárnějších katolických legend, které jistě dobře znal ze svého dětství v Neapoli, městě, kde se prolínala katolická, zločinecká i revoluční tradice. Boží hora, což napovídá už její název, nejvíce vychází z katolické legendaristiky a život dospívajícího chlapce vidí jako plný utrpení i zázraků.
Autor v této próze nepoužívá složitá, vrstevnatá souvětí, ale kratší, zdánlivě jednoduché věty, které jsou zároveň mimořádně realisticky přesné či jindy plné básnických obrazů. Básnických obrazů tichých, někdy jemně absurdních, v duchu například českého poetismu či prozaiků jako Richard Brautigan či André-Marcel Adamek.
Příběhů je tu několik, základní je milostný. Milencům je třináct let. Nicméně nejde o ideálně platonický vztah, erotiky je v knize dost. A dívka do vztahu se stejně starým partnerem vstupuje poté, co ji zneužíval majitel domu, čemuž její rodiče nebránili, jelikož dlužili za nájemné. Majitel domu, hlavní padouch knížky, je během stránek knihy mladým nemajetným klukem zahnán na ústup. Podáno je to ale velmi nejednoznačně, možná že majitel domu, který mnoha dívkám v minulosti činil totéž, je už starý. A odchází, tak jako nenápadně odchází svět Neapole, jaký byl pro rodiče mladičkých milenců. Odcházení obecně je dalším důležitým tématem této prózy.
Jednou z jejích hlavních postav je i starý židovský švec, který přežil hrůzy druhé světové války. Katolické legendy se prolínají se Starým zákonem, jidiš s neapolským nářečím. Velké dějiny s osudy těch nejdrobnějších lidí.
Někdy je „mouder“ zprostředkovaných takřka dětským vypravěčem příliš a někdy jsou trochu povrchní, jindy zas tyto myšlenky přesahují duševní schopnosti či znalosti vypravěče. Ale je to budoucí spisovatel, mladý génius, který všechno, co zažívá, rovnou škrábe na papír, tak budiž.
Překlad Kateřiny Vinšové je vynikající. Přitom si musela poradit s přiblížením rozdílů mezi vyjadřováním se v neapolském nářečí a ve spisovné italštině. Uvedení autora je objevné. O jiném italském prozaikovi, Sebastianu Vassalim, jehož Kateřina Vinšová rovněž uvedla do češtiny, jsem psal v Kulturních novinách 44/2014 (Próza o italském prokletém básníkovi).
Snad recenzi vhodně doplní trošku delší ukázka, jedna z kratičkých kapitol, z nichž útlá knížka sestává:
* * *
Rafaniello má rád česnek a olej, ale rajčata ne. Oběd probíhá za pojídání jeho chleba se zeleninou a mého s ančovičkami. Říká, že mám tajnosti. Dovede mě prokouknout, ale já mlčím. Ptá se, jaká je má máma. Už jsem ji neviděl měsíc, táta to nechce, říká, že je pod stanem a má zavedené trubičky a že tam smí jenom on. Abych změnil hovor, povídám: Jestlipak víte, done Rafanié, že jste podnikl stejnou cestu jako svatá Patrizia. Ona taky chtěla do Jeruzaléma, ale kvůli bouřce musela přistát v Neapoli. Vyprávím mu příběh té světice, co zemřela mladá v Neapoli a nechala po sobě zázračnou krev, která se neustále zkapalňuje a sráží, mnohem víc než krev svatého Gennara. Rafaniella to zajímá. Chcete vědět, jak ze svaté Patrizie ta krev vytekla? Jednou v noci jeden oddaný věřící násilím otevřel hrobku, kleštěmi vytrhl světici zub, aby si ho nechal jako svatou relikvii, a ona po stovce let od smrti začala krvácet z dásně, tu krev odchytili do skla a tím začal zázrak. Done Rafanié, tady se dějí věci, že když o nich člověk mluví, vypadá jako pitomec, ale stejně se dějí. Tohle město je jedno veliké tajemství. „Je to město krve,“ říká, „jako Jeruzalém.“ Ano, ano, tady jsou posedlí krví, lidi ji vkládají do klení, do nadávek, dokonce ji jedí vařenou a pak ji chodí uctívat do kostela. Zvlášť ženy baží po tom, mluvit o krvi. Dokonce nedělní ragú na špagety je tak tmavé a husté, že se jí podobá. Rafaniello se baví mými historkami, vyprávěnými tajuplným hlasem, protože je chraplavý.
Erri de Luca: Boží hora. Přeložila Kateřina Vinšová. Pistorius & Olšanská, Příbram 2015.