Recenze
Fejeton o situaci, kdy člověku myšlení padá stále do jedné a téže jamky.
„Nejhlouběj, chudý, vidím…“
Jiří Wolker: U rentgenu
Právě jsem se vrátil z jednoho absolventského koncertu. My královéhradecké kulturymilovné holé zadky máme podobný spolek, jako je známá pražská Holubova letka, jen s tím rozdílem, že nefunguje na recepce, ale na kulturní představení, jež jsou zdarma. Jakmile někdo z jejích členů zjistí, že se někde děje akce, která se nemusí platit, dá vědět všem ostatním a jako holubi tam vlétneme. Dnes šlo o bakalářský pěvecký koncert jedné studentky z katedry hudební výchovy mé rodné fakulty, pedagogického oboru Univerzity Hradec Králové.
Studentka byla oblečená v nádherné červené toaletě a na klavír ji doprovázel legendární docent M. C., o jehož přísnosti mí spolužáci z této stolice vyprávějí celé legendy. Dnes byl ale žoviální, oblečen do blýskavého metalízového smokingu, a na celou poloprázdnou aulu, zdobenou zbrusu novými varhany, se se svou studentkou ukláněl, odcházel a zase přicházel po každém desetiminutovém pásmu, což (jak jsme v naší skupině vydedukovali) bylo nejspíš proto, aby se studentka (která jinak zpívala skvěle, takže ani já, ač jsem kdysi sám také zpíval křoví v absolventském sboru, jsem nespatřoval rozdíl mezi ní a dejme tomu Montserrat Caballé) naučila i příchody a odchody.
Protože ale odjakživa během kulturních podniků trpím na „druhé plány“, nechal jsem se rušit různými druhy vůní přítomných dam, mouchou, která sólistce udatně lezla po mocně zvlněné dekoltáži, a myšlenkami typu, že angličtina se pro operní part prostě nehodí. To všechno až do chvíle, než studentka začala zpívat Dvořákovu Žalo děvče, žalo trávu z Moravských dvojzpěvů. Okamžitě jsem si vzpomněl –
– že tento opus, v němž lidové texty doprovází umělá hudba, složil Antonín Dvořák na zakázku pro soukromou produkci v salonu v Perlové ulici, který patřil rodině galanteristy Jana Borna (jenž se ve skutečnosti jmenoval Neff), což my všichni staromilci známe z televizního seriálu Sňatky z rozumu;
– že v době, kdy si Dvořák přivydělával jako učitel hudby v rodině Bornových (Neffových), byl prvním violistou Smetanova orchestru Prozatímního divadla a další violu vedle něj hrál František Filipovský starší, otec pozdějšího herce a dabéra;
– že jsem kdysi dělal rozhovor se Zdeňkem Mahlerem, který mi vyprávěl, jak Dvořák pro své kompozice dopisoval texty biblických žalmů, a mně se jeden z nich tak zalíbil, že jsem ho pak pod vedením svého sbormistra zazpíval na svatbě kamarádům, v jejichž domě dnes bydlím;
– a tak dále…
Podobným „kultivovaným směrem“ se mé myšlenky ubíraly až do chvíle, než pěvkyně začala žnout trávu "...nedaleko Temešváru“. „Temešvár“ je totiž u nás v Hradci Králové něco mezi loukou a smetištěm, kam se sváží veškerý zelený odpad z celého okolí, což jsem se dozvěděl, když jsem tam coby komunální sekáč za minimální plat s tímto odpadem jezdil, a pozoroval, jak na vrcholcích stohů tlející zeleně hnízdí orel mořský, až do začátku globálního oteplování výhradně středomořský pták.
„To to měla s tou trávou na skládku blízko,“ napadlo mě o děvčeti z písně. A pak ještě, že ač práce v Temešváru byla romantika, o které by se dala napsat i pěkná písnička, za těch deset let jsem se ale už snad někam posunul, že už bych to znovu dělat nechtěl, a po těch čtyřech měsících zas bez práce už snad konečně seženu něco hodného svých schopností.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že nezaměstnanost je bytost, která v člověku sídlí velmi hluboko, a vylézá všude – i na koncertě vážné hudby.
A tak jsem radši honem začal zase poslouchat.
Jak říkám: Bylo to moc krásné...