Počteníčko: Jan Lacina
Následující ukázky jsou z knihy Jana Laciny Kousíček modré, vydané nakladatelstvím Sursum 2015, kterou ilustroval Jan Steklík.
Pocta uklízečce
Různí lidé vstupují do našeho života různě. Paní B. vtrhla se smetákem, hadrem a kbelíkem. „Uhnite mně kósek. Já vám to trocho vepucujo!“ Pokorně jsem opustil svoji pracovnu, kterou již delší dobu označovali vedoucí činitelé ústavu za noru.
Když jsem se vrátil, přistihl jsem paní B., jak sedí na mé židli a zadumaně zkoumá surrealistický obraz TRIUMF SMRTI. Mnohem rychleji než ředitelům se mi podařilo prosté ženě z Říčan (čti „z Řéčan“) vysvětlit jeho smysl. Ani jsem nemusel dodávat, že autorem je zasloužilý umělec, jeden z vůdčích představitelů meziválečné avantgardy. „Kostlivci só to pěkní. Skoro jak u nás v márnici!“ řekla paní B. uznale.
Od márnice nebylo daleko zpět k životu. Velice snadno a rychle jsme se domluvili, že zachování tvůrčího prostředí v mé kanceláři je oboustranně výhodné. „Zétra vám dovezo bochte!“ slíbila paní B. odměnu hned při druhém posezení.
„Bochte“ v provedení paní B. se rozplývaly jako piškot à la Oscar Wilde, proložený balkánskými řezy (já se v tom trošičku vyznám), a mířily rovnou do duše. „Nemeslite si, já sem nebévala dycky tak klustá!“ sdělila mi při sladké a obézní konzumaci. Z kapsy zástěry vytáhla zažloutlou fotografii krasavice, jaká se může narodit jen v milostném čtyřúhelníku Ostrovačice-Žebětín-Veverské Knínice-Říčany na západ od Brna, v kraji Mrštíkovy Pohádky máje.
„Zazpíval ti kohót z té kýnické věže, odpros se, nevěsto, otce i mateře…“ rozezvučívala chodby vědecké instituce ta šedovlasá venkovanka, která se kdysi cítila být Helenkou z Podkomorské myslivny. „A básničke sem psala také,“ přiznala se trošku s uzarděním, když mě jednou (samozřejmě že po pracovní době) přistihla, jak si šeptám v Holanovi.
„Kdysi jsem bývala děvečka šikovná milá / dnes jsem již skromnější stařenka bílá. / Stařenka šedivá jak vrána nad polem / chcu býti k užitku na světě lidem všem!“ – přesvědčila mě paní B. hned následujícího dne o tom, že veršuje dodnes.
K užitku paní B. být uměla, dokonce byla bojovnicí za lidská práva. Stačilo se svěřit, co mi zas přímý nadřízený nebo dokonce sám ředitel vyvedli. „Mém chlapcum ubližovat nebode!“ vzplála vždy paní B. spravedlivým hněvem. A podle křiku, který se vzápětí ozýval z ředitelského křídla, se dalo tušit, že skutečně provádí slíbenou exekuci, dokonce „mokróhadró“ a smetákem.
„Básničke se nedajó psát porád,“ poučila mě. „Ale třeba so tade, mydlím chodbo a najednó mě neco napadne. Debech to hned nezapsala, belobe to v luftě!“ Aby básničky v „luftě“ nezůstaly, nosila v kapse zástěry loňský trhací kalendář. „Mohla jsem se dnes v noci zamilovat / ale nebylo nikoho na celém světě / kdo by mně rozvázal srdce / a pomohl k jeho krásným lžím…“ četl jsem na jednom z dalších lístečků. Lístečku bohužel posledním…
A já, když si tak zase v kanceláři (samozřejmě že po pracovní době) šeptám v Holanově Bolesti, čekám, že se tiše otevřou dveře. Paní B. si zase o mne opře svůj smeták a pověsí na mě hadr. To proto, aby jí nic nepřekáželo, až mi bude něžnými rejžáčky slov „pucovat dušo“.
Trnková krajina
Je to krajina docela obyčejná. Ani nejvyšších pahorků se zde nikdy nedotknou oblaka. Potoky tady tak tak tečou, zdejšími lesy za chvilku projdeš do polí. Vesnice se i zde zvolna odívají do břízolitových fasád, v okolní ornici už sotva najdeš otisk koňské podkovy.
Přesto mi to nedá, abych se sem čas od času nevracel. Moc se mi po tom kraji stýskává.
Poprvé mě sem přivedl kamarád, zdejší rodák. Vábila mě tehdy zvědavost. Chtěl jsem se podílet na zázračné přeměně švestek, vlastně trnek, jak se v tomto kraji říká, v proslulý destilát.
Šest kilometrů cesty od rychlíkové zastávky v nás tehdy kolovaly mrazivé střípky předjarní noci. Roztávaly pak za vábivými čtverečky jedněch nehasnoucích oken. Zvolna v čaji se slivovicí. S konečnou platností pod něžnou tíhou selských duchen, načechraných laskavou rukou přítelovy maminky.
Jitřní slunce spojilo na protější stráni rozlehlé trnkové sady s okraji dubových a borových lesů. Z roztávajících brázd nad vesnicí jsem se vciťoval do snídaňových dýmů. Vajíčka na slanině měla najednou měkkou chuť jako celá tato krajina. Jako mluva jejích lidí.
„Tož vítajte!“ oslovila nás stařenka na návsi. „Také ste přijéli vybírat pjésničky?“
Ano, přijeli. Napřed jsme i s plecháčky nořili holé ruce do trnkového kvasu a přelévali ho z velkých kádí do menších dubových beček. Třebaže jsme už vybírali, dosud nám do zpěvu nebylo. Kvas byl ledový, až trnuly ruce, a pěna na něm připomínala záhadné vesmírné mlhoviny. Stará pálenice v blízkém městečku však byla útulná jak středověká alchymistická dílna. Vycíděná měď destilační soustavy byla v prostoru, zčernalém švestkovým kvasem, teple jasná jak oheň nad kotlem. Zpocení přidávali jsme do ohně další a další polena – z babyky, dubu i vysloužilých ovocných štěpů. Do kotle jsme vyprazdňovali další a další fasky kvasu. Teprve na prahu noci zazvonil o dno nerezového hrnce teplý a průzračný curůček. S palčivým douškem na ochutnání jsme z hrnce vybrali i první písničku…
Letos v květnu jsem zastihl svého přítele poněkud zasmušilého. „Tož vítaj!“ stiskl mi ruku na jedné z rozkvetlých mezí trnkové krajiny a smutně dodal: „Podívajsa!“
Se starostlivou něhou ohmatával pestíky dokvétajících trnek. Nenalévaly se. Pomrzly.
Přesto jsme i letošní podzim přijeli do své krajiny za činností z nejkrásnějších – sbírat trnky. Zdejší blahodárné fény zařídily, že skoro zapomenuté stromy mezi výběžky lesa se přece jen tu a tam obalily plody. Pro myslivecké oči přítele nebylo problémem je vyslídit. Opět jsme se shýbali do chladných trav s ocúny. Opět jsme vybírali v zežloutlých babykových hrázích soušky, aby bylo co přikládat pod kotel. Za zády nám sténal les v podzimním větru a opuštěná košatina hnízda čápa černého na buku v blízké rokli se zvolna plnila padajícím listím.
S podvečerním chladem se začala v údolí ukládat mlha. Nechali jsme se přivábit prozařujícími čtverečky oken, šťastní, že máme kam vejít za lidským teplem. Ani nám moc nevadilo, že letošní slivovice je už sotva na dně a té příští bude pramálo.
Jan Lacina je lesní inženýr (1944), spoluzakladatel a místopředseda redakční rady Nadace Veronica, působí v oboru krajinné ekologie, geobiocenologie a biogeografie v Ústavu geoniky AV ČR a jako pedagog na Mendelově univerzitě v Brně. Je též od mládí literárně a výtvarně činný. V rozhlase se kdysi léta s redaktorem Simanovem podílel na pořadu Prameny domova.