Co zvládne Němec za hodinu, zvládne Čech za 60 minut: „Nižší produktivitu“ vytváří mzda
Proč Česká republika patří k „méně produktivním“ zemím a co udělat pro to, abychom byli „produktivnější“.
Češi prý mají nízkou produktivitu práce, je poloviční než například v Německu. Ekonomičtí redaktoři z deníku Hospodářské noviny, součásti vydavatelství Economia, z toho vyrobili větu, která se nedá zapomenout: „Co zvládne Němec za hodinu, trvá Čechovi dvě.“ (článek viz zde) Hlubina této hlouposti je nezměrná a jen dotvrzuje postupný úpadek vydavatelství, ve kterém kdysi redaktoři (mezitím vyházení či sami se rozloučivší) skutečně ekonomice trochu rozuměli. Vzkaz dnešních diletantů? Stěžujete si, že jste chudí, že máte nižší platy než Němci? Pracujte víc, pracujte usilovněji! Chyba je ve vás!
Proč máme produktivitu třetího světa
Rozdíl v produktivitě mezi jednotlivými státy (nejpoučnější je k tomu tento graf) ale skutečně existuje a mezi zeměmi je až propastný. Produktivita Kambodžana je 2,2 dolaru za hodinu, proto musí Kambodžan pracovat 2 500 hodin ročně, aby vůbec uživil sebe a rodinu – vedle něj je produktivita Nora 15x větší, proto Norovi stačí pracovat 1 400 hodin ročně. Kambodžane, pracuj víc, pracuj déle, pracuj usilovněji – tři tisíce, pět tisíc hodin ročně, jen tak se dopracuješ norského blahobytu!
Samozřejmě, že tak tomu není. Stejný výrobek se stejnými výrobními prostředky vytvoří Němec za stejnou dobu jako Čech; německý kadeřník nestříhá dvakrát rychleji než český, německá obsluha kasy v supermarketu neodpípá za hodinu dvakrát víc zboží než česká. Navíc silně pochybuji, že by neznačková bangladéšská šička značkových triček nalezla sobě rovnou v Německu nebo Norsku.
Hloupý novinový titulek stranou, ale průzkum produktivity práce klade skutečně zásadní otázku. Jak je možné, že když efektivita práce je srovnatelná, je produktivita poloviční? K odpovědi musíme znát definici produktivity: vezme se hrubý národní produkt (HDP), tedy přidaná hodnota ekonomiky, a vydělí se celkovým počtem odpracovaných hodin v této ekonomice. Výsledkem je produktivita, tedy „přidaná hodnota vytvořená za hodinu práce. A už jsme u podstaty věci. Korejská šička obdrží bavlnu, amortizuje stroj, spotřebovává elektřinu (tj. náklady), za den vyrobí dvě stě triček. Tato trička od ní odebírá zadavatel, který za ně zaplatí řekněme 50 dolarů, náklady jsou 30, produktivita šičky je tak 2,3 dolaru za hodinu. Zadavatel trička vezme, odveze, a ve své mateřské zemi je prodá po dvaceti dolarech za kus, tedy dostane šest tisíc dolarů za onu dávku dvou set triček a přidaná hodnota je 5950 dolarů. Zrealizovat prodej těchto triček se vším okolo vezme prodavačům a dalším zúčastněným řekněme dvě stě hodin – produktivita tedy činí „krásných“ 30 dolarů na hodinu. U nás je to ale obdobné jen v mírnější podobě: český výrobce autodílů vyrobí díl s produktivitou 15 dolarů za hodinu (protože vyrobit ten díl dá hodně práce a je na něm vysoký podíl nákladů, materiálových a energetických zejména), zahraniční zadavatel pak prodá výsledný automobil s připočtenou marží a jeho takto měřená „produktivita“ je několikanásobná. Svět založený na (víceméně) volném trhu je takto postaven – silnější vítězí. Chci říci dvě podstatné věci: a) do této situace jsme se vmanévrovali sami a ještě jsme si zatleskali, b) je z toho východisko.
Sebelepší montér je pro stát méně produktivní než průměrný konstruktér
Masivní státní podporou „montoven“ zahraničních výrobců jsme se sami postavili do role země s nízkou produktivitou, do role montážní republiky, která bude, pokud se toto nezmění, vždy mít poloviční mzdy oproti Němcům. Montážní republika tím ukázala svoje limity, a nízká česká produktivita je přesnou ilustrací, výsledkem a obžalobou letité masivní státní investiční politiky zahraničních montoven.
Zjednodušeně a v principu se dá v těchto případech říci, že mzdy = produktivita. Pokud zahraniční vlastník platí českému zaměstnanci 20 tisíc korun, pak má tento pracovník produktivitu 20 tisíc korun a něco málo navíc (režie, minimální zisk). Zahraniční vlastník nechá zaměstnance s mzdou 20 tisíc vyrobit zboží s přidanou hodnotou (řekněme) 25 tisíc, zboží odveze, zde vykáže nepatrný zisk, a další, podstatně vyšší přidanou hodnotu realizuje doma. Pokud ale zahraniční vlastník platí českému zaměstnanci – programátorovi, konstruktérovi, jinému specialistovi – mzdu 60 tisíc korun, pak je produktivita dotyčného trojnásobná (zbytek si dopočtěte). I zde může platit, že zahraniční zaměstnavatel realizuje i z takovéhoto pracovníka ještě další přidanou hodnotu doma, ale bolí to podstatně méně. Pokud má pokračovat státní politika podpory zahraničních investic (a o tom je potřeba vést debaty, o formě, podmínkách, intenzitě atd.) měla by výlučně mířit do oblastí s náročnými, dobře placenými pracovními místy. Česká republika navíc ukazuje, že v náročných oblastech umí poskytovat stejně kvalitní pracovní sílu jako pro pásy montoven: poptávka i po těchto lidech je enormní.
Má to ještě jednu důležitou souvislost: pokud se z mocné lobby výrobních a montážních firem, které nalézají ochotnou hlásnou troubu v ministru Mládkovi, ozývá volání po „posílení učňovského školství“, protože majitelé montoven shánějí další posily k pásům, je to nutné odmítnout a říci velmi jednoduše: Nepotřebujeme další nízko kvalifikované zaměstnance do výroby, máme jich i tak vysoký nadprůměr, potřebujeme lidi vysoce kvalifikované, mozky – nikoli ruce.
Trh dnes poptává jak místa s nízkou produktivitou (20 tisíc/měsíc), tak s tou vysokou (50 tisíc/měsíc). Chovejme se jako dobrý a ne jako špatný obchodník – když máme možnost prodat dražší, nebo levnější zboží, prodejme („vyrobme“) to dražší.
Je nutné spravedlivě říci, že se český stát už trochu probral a něco málo v podpoře investic cílených na vysoce kvalifikovaný personál už koná. Ale je to stále příliš málo, nesystémově, řídce; montážní lobby je stále stejně silná a má dokonce svoje vlastní ministerstvo (archaicky nazvané „průmyslu“), a tlačí a tlačí.
Bourák žebříčku: Domácí firmy
A konečně je pro zvýšení produktivity (v důsledku: mezd, celkové prosperity, životní úrovně, atd.) nezbytné posilovat silný, vlastní domácí kapitál. Protože ten má vždy „produktivitu“ nejvyšší, tak vysokou, že bourá všechny žebříčky. Ilustruji to na příkladu ze skutečnosti: společnost, kterou mám tu čest dobře znát, vytváří ročně přidanou hodnotu asi 1,6 miliardy Kč při 600 zaměstnancích, tj. zhruba 2,7 milionu Kč ročně na zaměstnance, v přepočtu na definiční jednotku produktivity je to 1 600 Kč, tedy více než jakákoli „země“ na světě (český průměr je 400 Kč). A není to tím, že by šlo (jen) o nějakou výjimečnou firmu, ale tím, že její marže zůstává doma, protože je to domácí firma. Ale aby to bylo cítit, muselo by u nás takových českých firem být pět set, a ne pětadvacet…