Literární ukázka Dokumenty

Počteníčko: Paměti města Bzence

Bzenec na přelomu 17. a 18. století, obraz neznámého autora

Katolický kněz ve Bzenci Josef Hanák si pořizoval výpisky ze starých matrik a pamětních knih, které publikoval s vysvětlením: „Zprávy ty zaznamenávali zapisovatelé pro nás budoucí, a provinil bych se proti jejich památce, kdybych je pominul mlčením. Vždyť zdály-li se události ty pozoruhodnými již součastníkům, jsou tím zajímavější pro nás, kteří na ně patříme se vzdálenosti dvou set let. Vane z nich kouzlo dávnobylosti, jež tak jímavě působí na naši duši.“

Předmět zápisů je hned rázu vážného, jako ve sporu o svatební smlouvu mezi Karlem Trnkou a jeho zeťem Václ. Novotným, hned rázu žertovného, jako byla urážka poctivého cechu ševcovského. L. P. 1723 dne 11. máje odpíral v plné radě Karel Trnka svému zeti Václavu Novotnému všecko, co jemu zadal na svatebních smlouvách, protože jeho dcera, žena Václava Novotného, od vyjítí roku zemřela. Zeť naproti tomu tvrdil, že o tom na svatebních smlouvách nebyla žádná výminka. Konečně se v dobrém porovnali takto:

„Karel Trnka postoupil synovi vinohrad a zeť zas jemu postoupil na věky všechno, co zadáno měl a ještě nedostal, a zavázal se, že z toho vinohradu letos jemu pro dobrou přízeň jedno vědro vína rád dá a povinen dáti bude.“

Podobně se urovnala v dobrém urážka ševcovského cechu. „Mezi pány měšťany Václavem Ostrožkou a Bernátem Vacenovským při dobrém truňku se přihodil casus a prořeknutí, kterým oba tvrdo na sebe došli i v poctivosti se urazili, při tom však gruntovně i to se okřtilo, jako by páni mistři poctivého řemesla ševcovského do povinností a úřadů voliti se neměli, pan Ostrožka propověděl, že by takoví řemeslníci berany a voly býti měli. Na tuto rozprávku se nadjmenovaný Bernát Vacenovský – jakož od poctivého toho pořádku – pozastavil a pohnal jmenovaného Ostrožku do důvodu pověsti té.

Poněvadž však tato příhoda se stala v rúši a s dobře zahřátýma hlavama, poznali se mezi sebou a jeden druhému srdečně, upřímně odpustili a tam na věčnost to odhodili a se porovnali.“

(…)

R. 1716 byla zlá úroda na víno. Ten milý dar boží byl kyselý a ničemný a víno bylo dosti octové. R. 1717 bylo víno dobré, avšak nehojné.

R. 1718 bylo hrozné a stálé sucho a takové horko, že nebylo ve Bzenci žádného pamětníka, který by mohl takový suchý rok pamatovati. Pán Bůh v tom sprostředkoval, že byly silné noční rosy, takže přec obilíčko nějak došlo, ale již k místu dokonalému nepřišlo. Žeň byla dvě neděle před sv. Janem Křtitelem i chléb nový, ale následovalo veliké draho, takže tři za den za 8 grošů chleba užili a se nenajedli. Do strmisek seli lidé ječmeny a prosa, které došly, a tak za jeden rok z jednoho pole dvojí užitek pošel, ale ne hojný. Na sv. Annu hrozny již dokonale zralé vrchnost na tabuli míti ráčila.

Víno toho roku bylo „prám panské“ a hojné. R. 1718 bylo sice velké sucho, nicméně luže u masných židovských krámů obstála, ale roku 1719 bylo takové sucho, že luže docela vyschla, takže mil. vrchnost ráčila náplavu do své zahrady vyvézti a platila formanům od každé fůry po 3 gr. Nebylo tehda ve Bzenci pamětníka, jenž by byl pamatoval, že by luže byla vyschla, a přece byli lidé starší 50, 60, 70 let a starší. Toho roku bylo víno hojné a dobré.

Roku 1720 bylo víno tomu rovné a hojné, pisatel připojil k záznamu zbožnou prosbu: „Pane Bože, dej a zachovej dáleji. Amen.“

(…)

Jak byla v té době ohrožena bezpečnost majetku i života, jest zřejmo z těchto záznamů pamětní knihy:

Dne 30. srpna roku 1717 stal se do města Bzence v noci okolo 10. hod. vpád skrze pacholky, šelmy, rabovníky, kteří pod fortelem jakoby chtěli mýto spravovati, dostali se do domu p. Martina Šulce a ihned svou vůli provozovali, rabovali a jej dobře dotloukli, bylť tehda rychtářem i mýtným. On však vykřikl, na retu volal. Brzo se sběhlo mnoho sousedů a na veliký zvon se šturmovalo, takže se těm šelmám nepodařilo. Jistý měšťan, Pavel Knotek, zeť jmenovaného Šulce, se osmělil, skrze okno střelil a jednoho na smrt zabil. Tím se stalo, že prchli. Zabitý pak byl na kolo k šibenici dán.

Dne 9. dubna 1722 přišlo o jedné hodině s půlnoci 10 chlapů do Bzence až ke vratům krchova, ale že byla hlídka, nepřišli do chrámu Páně, nýbrž odběhli. Bzenečtí byli proto tak bdělí, že dne 14. února téhož roku „mrcha lidí“ vyloupili kostel vracovský, sebravše monstranci, ciborium a kalichy.

Poněvadž v té době byly domy kryty většinou slamou nebo šindelem, byly požáry velmi časté.

„Dne pamětního 31. března 1723 tu středu po Veliké noci dopustiti ráčil Pán Bůh pád nešťastného ohně v noci na devátou. Shořel rathúz, obecní dům, v rynku Dolním do Vracovské ulice 19 domů, na té straně k Bzinku 8 domů, židé všichni až na 10 chaloupek. Oheň vyšel od nějakého žida Mandla, řezníka jednookého. Ale jak vznikl, nemohlo se při komisi najít. Sám Pán Bůh to ví.“

A pisatel končí poznámkou plnou oddanosti: „Často Pán Bůh město Bzenec ohněm navštěvovati ráčil, však nic se k tomu říci nemůže, jen to: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jeho jméno na věky pochváleno.“

R. 1726 dne 20. ledna se vracel ze svatební veselky z Polešovic do Nedakonic 24letý mladík Pavel Otepka. Za vánice byl mu vichřicí stržen klobouk, a když se hnal za ním, zbloudil a zmrzl. Teprve dne 26. ledna byl nalezen u Písku a dne 28. ledna byl pak v Bzenci pochován.

Téhož roku dne 30. ledna přinesl Lebl Prager do zámku své dítko, aby mu komorník p. Jan Remmer vyňal z hrdla kost, kterou polklo. Komorník shledav, že není mu pomoci, oznámil to hraběnce, jež mu nařídila, aby dítko pokřtil. Tento, zatím co otec držel dítko na rukou, pokropil je vodou se slovy: „Já tě křtím ve jménu…“ Za čtvrt hodiny dítko zemřelo. Poněvadž bylo pokřtěno, bylo otci odňato a s velikou slávou pochováno v kostele pod stolicemi žen. Pohřební výlohy hradila nejmilostivější původkyně křtu.

Josef Hanák: Paměti města Bzence, první vydání 1919.