Nervy jako špagáty
Co je pro divadlo to nejdůležitější.
„Koukej, na divadle musíš mít dobrý nervy. Když ne, tak se na to radši vykašli, budeš chudák. Taky nesmíš na jevišti upadnout, tak zvedej nohy a koukej před sebe. A když k někomu jdeš, tak jdi trochu obloukem, jinak to vypadá, že mu jdeš dát pár facek. To je vlastně všechno, ostatní jde samo a nemusíš mít AMU, stejně tam do tebe jen hustěj marxismus,“ dala mi cenné rady pozdější zasloužilá umělkyně Jiřina Steimarová, dcera slavného Jiřího Steimara a matka ještě slavnějšího Jiřího Kodeta, která nás kluky brala pod ochranná křídla. Měla pravdu, hlavně s těmi nervy.
V Cikánském baronu je menší role Homonaye, zpívá tam v husarské uniformě verbířskou píseň, jejíž slova si ještě pamatuji:
„Dej se, chlapče, dej se k nám,
přání najdeš dávné,
husar není nikdy sám,
válčit budem slavně,
vem si čáku husarskou,
dej si na ni kvítí,
bez váhání pojď se mnou,
nepřítele budem bíti…“
Panu D. bylo asi kolem padesáti, když si myslel, že je vhodný čas začít kariéru u divadla. Říkalo se o něm, že je bývalý fotbalový brankář, který chytal za Slávii a že mu do divadla kolegové trochu pomohli. Pro divadlo měl předpoklady, byl vysoký, štíhlý, slušně zpíval. Jen ty nervy… Oblékli ho do zelené husarské uniformy s pěknými holínkami, po boku měl šavli, v ruce jezdecký bičík, přes ramena plášť, mastixem přilepený fešácký knírek a na hlavě husarskou čepici. „Ničeho se nebojte, je to sice záskok, vlezte tam, uprostřed to zazpívejte, slezte z těch schůdků a pojďte zpátky, nic se nemůže stát, tu písničku umíte, že jo?“ řekl mu režisér Franta Paul, takto zase otec slavné Jany Paulové, když ho připravoval na výstup.
Zpěvák rázným krokem vyrazil na jeviště, vojensky srazil podpatky, tím nárazem mu spadla čepice do očí, když se nadechl, odlepila se mu polovina kníru, která mu s každým vdechnutím létala do pusy, dusící se začal zpívat. Moc to nešlo, tak my, co jsme tam stáli, jsme zpívali s ním. Pak švihl bičíkem, praštil se do nohy a chtěl hodit plášť přes rameno, jenže se mu zachytil o šavli, kterou si vrazil mezi nohy a pláštěm si zakryl zbytek obličeje. Naprosto paralyzovaný chtěl utéct z jeviště, zapomněl na ty schůdky pod sebou a kácel se dolů. Chytili jsme ho na poslední chvíli a za bouřlivého aplausu jsme ho odtáhli do portálu. Vyplivl knír a oznámil nám: „Tak to šlo, ne?“
Pak už tu roli nehrál, protože v divadle mu už moc nevěřili, ale nakonec přece jen dostal roličku Na Fidlovačce v Nuslích, v jakémsi muzikálu. Hrál Orchestr Karla Vlacha, zkoušky proběhly bez problému a umělcova role spočívala v tom, že přijel na kole z portálu na rampu, odzpíval písničku a pokračoval do druhého portálu. Premiéra byla slavnostní a tenorista s očima vytřeštěnýma hrůzou profrčel před udiveným Karlem Vlachem přes jeviště, aniž se zastavil. Pan Vlach se nenechal vyvést z klidu a s orchestrem celou písničku zahrál.
„Tak vidíte,“ komentoval to potom pan Vlach. „Já dva roky chodím na ředitelství, aby nás nechali zahrát taky nějakou orchestrálku a oni, že prý to nejde. No a tenhle člověk nám to zařídil.“ Pan D. se pak stal úspěšným ředitelem kulturního domu a divadlu se zdaleka vyhýbal. Paní Jiřina měla pravdu; na divadlo „musejí bejt nervy jako špagáty“.