KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ukázka z výše recenzované knihy Kde je moje máma? Heleny Drašnarové vypráví o jednom večírku českých umělců, kteří se po své emigraci v dobách normalizace sešli v levném podnájmu na předměstí Los Angeles: autorky, jejího manžela spisovatele Jiřího Drašnara, ze slušnosti přejmenované herečky Zuzany, a především nedávno zemřelého režiséra Jana Němce (1936–2016), okruhem svých emigračních přátel zvaného Fsácný fták… 

Telefonovala Zuzana zvaná „Šíleno“. Když jsme se jí ptali, tak řekla, že ne. Že ona nebyla ta ženská, co unesla den předtím autobus v Beverly Hills, přestože k tomu neměla daleko. Oznámila nicméně, že by nás ráda viděla, protože potřebuje, aby na ni byl někdo hrubý. A že půjdeme do té drahé indické hospody v Redondu.

Majíc v palčivé živé paměti, že podobné výlety jsem navrhla, abychom raději nakoupili suroviny a udělali něco doma. Zuzana v restauraci je zlý sen, je arogantní na číšníky, buzeruje, koho může, až nám všichni naplijou do kafe, a nakonec prohlásí, že takhle si to teda nepředstavovala a že tam už v životě nevkročí. To se asi naučila od Fsácného ftáka, když jí vštěpoval manýry lepších lidí.

Fsácný fták je přezdívka, kterou jsme vyvinuli pro Honzu Němce, ale už nevím, jak to vzniklo.  V těch hospodách to většinou je tak, že nás Zuzana mermomocí pozve, takže ji nejde dost dobře seřvat, když to rozbalí. A ona to rozbalí pokaždé, ale tím víc člověk touží ji rozsápat a vzteky ho přejde chuť k jídlu. Tak to teda uděláme u vás, řekla, a poručila si ty nejobrovštější krevety a že na to dá pade. Pak se rozčílila, že volá z budky a že už do mě vrazila tři dolary. A jen co jsem se sebezapřela, abych neřekla něco sprostého, tak že už tam žádné peníze házet nebude a zavěsila mi uprostřed věty.

Druhý den se měla kolem poledne ozvat, jestli teda večer budou krevety a Campari, a dotáhnout detaily. To byla jediná věc, na níž jsme se stačily dohodnout, než mi s tím práskla. Ve čtyři patnáct J. prohlásil, že tohle už se na poledne nekvalifikuje, a šli jsme na nákup.

V půl osmé řinčí telefon a Zuzana, že už je na cestě a co dělají krevety. K. jí řekl, že je vítaná, ale žrát se bude, co je připravený, protože v deset večír nebude nic rozmrazovat. A ona, že teda jo a že za chvíli dorazí.

V devět znovu zvoní telefon a je to Šíleno, jež hlásí, že se nachází na vzdáleném konci Redonda před samoobsluhou. Že právě kouká, že jí odjíždí autobus a další že jede za hodinu a jestli bysme pro ni nepřijeli. J. jí nejdřív řekl, že má jít pěšky, že aspoň zhubne, a pak pro ni přece jenom vyrazil. Nalezl ji v krámě a Zuzana později při večeři popisovala, jak ho viděla z hloubi supermarketu, když vstoupil dovnitř a jeho ústa na dálku zřetelně formulovala slova Kurva, kde je ta píča?

Nakonec jsme ale měli příjemný večer.

Bylo veselo a mluvili jsme i o Honzovi, který se vrátil do Čech. Zuzana s ním kdysi chodila a teď řekla, že si v žádném případě nebude číst, co o ní napsal do Reflexu, kde vychází na pokračování jeho vzpomínky na léta, která strávil v emigraci. J. řekl, že chystá knihu „jeníček v mém životě“, a já, abych nezůstala pozadu, jsem avizovala „Mé příhody s Fsácným ftákem“.

Vzpomněli jsme, jak úplně na začátku, když jsme přišli do Los Angeles a bydleli v buddhistickém centru, tak Honza šukal takovou mladou, dost ošklivou holku, která se ještě navrch jmenovala Prudence. Študovala na nějaké lepší filmové škole. Fták ždímal zbytky své skoro zapomenuté slávy, byv v roce šedesát devět nejúspěšnějším filmovým režizérem na zeměkouli. Prudence měla velmi bohatou babičku a Honza doufal, že babizna vrazí prachy do některého z projektů, které zoufale a bez oddechu chrlil.

Byli jsme s ním jednou u Prudence v bytě na návštěvě. On nás vzal s sebou, protože jednak neměl nikoho jiného, kdo by ho odvezl, a taky proto, že se s ní sám dost otravoval. Popíjeli jsme a mluvili o filmu a do toho přišel její otec. Otec byl ještě stokrát větší nuda než dcera, ale doufali jsme, že dá něco do placu, protože docházelo pití a my jsme samozřejmě neměli ani dolar. No a taky jo. Asi za půl hodiny tatínek řekl, že dojde do krámu něco koupit. V momentě, kdy vycházel z bytu, si ale popletl dveře a vstoupil do skříně na kabáty. Aniž na zlomek vteřiny zaváhal nebo hnul brvou, hlasem zcela klidným Fsácný pták poznamenal, že to bylo docela dobré, ale že už to viděl Groucho Marxe  dělat mockrát. Otec se strašlivě nasral, začal řvát a spílat nám do pornografů, do čehož se Prudence rozplakala, říkala nou, nou! A vztahovala své nehezké nahé paže. Během minutky jsme byli venku na chodníku se svršky chvatně posbíranými.

Honza tímto způsobem urážel naprosto všechny, odevšad ho vyhodili. A nakonec se musel uchýlit k nám, kteří jsme obývali jednu malou holou místnost v Zenovém buddhistickém centru v nebezpečné části Los Angeles. Spali jsme tam všichni tři na tvrdé podlaze. Nám to moc nevadilo, ale Fták si říkal „to jsem teda dopad“. V jiné místnosti v tom našem domečku na New Hampshire Avenue bydlel další buddhista, jeho jméno bylo Joseph a sám o sobě říkal, že se skládá ze sedmi ras a národností. Přes den dělal číšníka ve vegetariánské restauraci a večer, když přišel domů, dlouho do noci relaxoval tím, že hrál špatně na kytaru a k tomu neobyčejně falešně zpíval. S tímto Josephem jsme měli dohromady koupelnu a kuchyň. Honza se vždycky ráno osprchoval, oblíknul si červený kostkovaný župan, mokré vlasy ulízl dozadu a vypadal podle svých vlastních slov jako „Chopin na dovolené“. Dopoledne trávil na telefonu, aby měl pocit, že něco dělá, že je „in“, a aby se nezbláznil. Večer jsme pili víno za pár šupů a dávali si něco k jídlu, někdy vařil i on.    

V naší malé společné kuchyňce byl od jisté doby odpudivý zápach. Hledali jsme, odkud to pochází, jestli tam někde nehnije zapadlý kus masa, ale nic jsme nenašli. Jednou jsme ale přišli domů a v kuchyni na sporáku stál hrnec a v něm jakási podivná věc. V tu chvíli se ze svého pokoje vynořil Joseph a oznámil, že jestli jsme si toho nevšimli, tak tady něco děsně smrdělo, že on už to nemoh snést, tak odtáhl sporák a našel tam past, takovou tu zaklapávací, s mrtvou krysou, která už byla pěkně jetá. No a Joseph, hospodyňka, místo aby celou tu věc hodil do smetí, tak krysu z pasti seškrábal. To se ale stoprocentně nepodařilo, tak to dal do hrnce odmočit, aby se to ještě v budoucnu dalo použít, a hrnec postavil na plotnu. Fsácný pták, když to spatřil, zblednul a prohlásil, že takhle teda ne, to že on nemůže. Požádal nás, auta nemaje, jestli bychom ho nedovezli na Hermosa Beach, že tam má jednoho známého amerického novináře, ten že ho snad nechá u sebe bydlet, než se mu podaří dát se dohromady.

A tak jsme se ještě to odpoledne ocitli v úplně jiném světě, jenom půl hodiny vzdáleném, v losangeleských plážových čtvrtích Beach Cities. Kevin novinář nebyl doma, tak jsme se šli projít k Pacifiku, k tomu velkolepému zlobnému kousku přírody, kde barvy byly syté a vzduch nabitý a vlahý a v písku byla zapíchnutá cedule: „Tlustoprdkám vstup na pláž zakázán!“ A už za týden jsme si tam hledali bydlení i my.

Honza nakonec v domě u Kevina Codyho na pláži bydlel dlouho. V baráku byl neuvěřitelný bordel, Kevin byl trochu umanutý, zrzavý kudrnatý kluk v našem věku, zakladatel a majitel místních pokrokových novin Easy Reader. Pouštěl se do náročných projektů „investigative journalismu“, jako třeba šťourání v podezřelých nezveřejněných okolnostech atentátu na Roberta Kennedyho v losangeleském hotelu Ambassador, shodou okolností coby kamenem dohodil od Zen centra. Drobnosti jako týden staré slupky od banánů v koupelně tudíž vůbec nevnímal. No, ale krysy tam nebyly.

Honza když u něho bydlel, měl pořád ještě trudné období. Snažil se, ale nic mu nevycházelo. Každé odpoledne od deseti do deseti patnácti držel „business hour“, což spočívalo v tom, že stál u telefonní budky na rohu před liquorstorem, kde mohl být kontaktován. K vzteku bylo, že tu budku používali i místní prodavači drog a zacláněli tam, když on potřeboval být k dosažení, kdyby volal Hollywood. Bál se ale protestovat, aby mu neublížili. V sekáči našel asi za tři dolary sáčko Pierre Cardin a to na sebe oblékal, když měl obchodní jednání. Posléze někde schrastil i ponožku téže značky, ale jenom jednu, na schůzkách přehazoval nohy a vyhrnoval nohavici tak, aby ponožka byla vidět. Trpěl i nedostatkem společenského života, a jakmile dal dohromady pár dolarů, nakoupil levné víno a maso na „rychlý prodej“ a griloval na verandě a zval nás.

Jeden večer jsme tam taky takhle seděli, přetřásali všechno možné a hodovali na nuceném výseku. Tu vstoupil Kevin a za sebou vlekl Lawrence Ferlighettiho a jeho přítelkyni, kteří tam měli přespat po besedě organizované Easy Readerem a místním kulturním střediskem. Ačkoli si myslím, že jsme to na sobě nedali znát, tak jsme měli vnitřně oči dost navrch hlavy, alespoň já sama za sebe se přiznám. Honza a Kevin se ptali, jestli by se s námi nechtěli na chvíli posadit, ale oni se omluvili, že jsou unavení a že musejí být už brzo ráno na cestě (NA CESTĚ, NA CESTĚ, NA CESTĚ!!!!!!!) zpátky. Ale bylo to jasně proto, že je tyhlety věci přestaly bavit už dávno.

Později ten večer nám J. vysvětlil, v čem dělá Václav Havel chybu, a ještě později, v čem by dělal chybu on, kdyby byl Václavem Havlem. Potom usnul, takže jsme se musely uchýlit do jeho pracovny, kde měla Zuzana ustláno, a sežraly jsme mu všechen pravý švýcarský ementál. U toho jsme mluvily o tom, že jsme ženy ve středním věku a že fyzicky upadáme, a prohlížely jsme si fotky, jak jsme byly nedávno v kavárně, a shodly jsme se, že vypadáme jako usmívající se koně. Pak jsem ještě líčila Zuzaně, jak jsem jednou s Honzou jela v dešti v Kevinově starém shnilém kabrioletu a nefungovaly stěrače, tak jsem vzala doma gumovou stěrku na nádobí a za jízdy jsem stála a stírala přední sklo, aby Fsácný fták viděl na cestu. Smály jsme se, že jsme málem dostaly mladý. A to bylo asi tak vše.

Helena Drašnarová: Kde je moje máma? Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2015.