Dopis příteli: O starostech dnešní doby
Náš zlínský přispěvatel a přítel píše šéfredaktorovi Kulturních novin.
Ve Zlíně 27. září 2016
Milý Jiří,
už jsem Vám dlouho nepsal. Až tedy dnes, kdy jsem si přečetl, co pravil Elán, ta kdysi naše slovenská kapela… Život se jim tady a teď nelíbí. Prý se blíží totalita. Několik jednotlivců se nás prý snaží ovládnout… Nevědí, kdo přesně.
Nemluvil bych o tom, kdybych se nedávno nedostal opět mezi intelektuály. Po básnickém čtení v Brně mně jeden z básníků tvrdil, že mu tato doba připomíná tu těsně před osmdesátým devátým, jiný b. říkal, že se to tady brzo zhroutí. Oba dva štvalo, jak se každý s každým hádá.
Se mnou je to teď už lepší. Prvních čtrnáct dní ale bylo tvrdých. Moje žena si před měsícem naštípla kotník, dostala berle – a já tedy domácnost. Skončila idyla. Před měsícem jsem vstal, udělal (si) snídani a zasedl (s ní) k své každodenní jazykovo-politické rozcvičce v TV – a poté zalezl do svých komnat: ke knížkám.
Teď (míněno krátce po úrazu) abych ráno uvařil snídani pro oba!, její podíl i s jejími brýlemi a prášky jí donesl k pohovce, a protože večer většinou už nebývá morál, abych umyl tu hromadu nádobí, která kotví v dřezu. Pak musím zpravidla do obchodu. Syn s rodinou bydlí naproti, všichni jsou pryč, čili spojuji příjemné s užitečným a cestou do samošky venčím jejich psa. Když se nezatoulá, dá se pak ještě nahlédnout i do novin (viz Elán) – a abych vařil oběd. Držková a hovězí (moje šeděvry) jsou mně teď k ničemu. Ale učím se za pochodu. Ženin způsob vaření mnou nenáviděné rýže se nakonec ukázal docela jednoduchý. Zelenina je taky rychlá.
Taky mně došlo, že spodní prádlo nemusím mít na sobě, až smrdím, ale že naše electronic autowasher má cuplíky, s nimiž stačí cuplnout na 40, 40, C nebo B, otočit vodovodním kohoutkem, přidat hlt Ocean Breeze Formil active anebo Ariel whites či Persil color – a zaposlouchat se: jak se buben v pěně otáčí… Dá se však vyprat i ohne jakákolivchemie (můj zlepšovák), horká studená dá špíně zabrat taky. Akorát že prádlo pak nevoní. K tomu všemu začaly růst hřiby. Vnuk je sice nejí, ale na sbírání je fanus. Dědo, co děláš? Jdem, ne?! A děda chtě nechtě, prádlo neprádlo, nádobí nenádobí… musí. 52 krasavců jsme našli na dvou místech 300 metrů od domu, později třicet, pak osmnáct, ale stále je musel někdo čistit, krájet, sušit, přenášet ze slunka, když zašlo, do trouby, když žena se dobelhala taktak na záchod.
Teď už je to lepší… Jak se to vezme. Ale je hrozné sucho, hřiby nerostou. Jenom sem tam kotrče. Krásně kadeřavé. Deset kotrčů jsem našel. Úžasná polívka, omáčka, do vaječiny. Vůně. Nedá se očistit. V noze kotrční je hlína zažraná jak škvára v koleně blahé paměti, když se fotbal nehrával ještě na zateplené trávě. Jíš stonky, hrabanku, esence, nedá se popsat, co všechno jíš. Kotrč – šanel lesa. Bytost s účesem, která ze zásady objímá jenom kořeny borovice…
Takže teď, když už je to lepší (žena už pajdá po domě bez berlí), vždycky ráno zajdu se psem pro nějaký ten kotrč (sic!), udělám si jej k snídani s vajíčkem, a můžu si v klidu číst…
Milý Jiří, všiml jste si někdy, že i ty nejnadpropastnější myšlenky bývají lehce napadnutelné? Pro osvěžení doporučuju zajet, jako já tuhle v pondělí, k Lídlu. Jednak horko těžko zaparkujete, a když už, tak se se svým kyblíčkem mezi národem u hader a pozorakcí trkajícím, mezi přeplněnými karavanami vozíků, velice těžko dostáváte k podstatnému: k šprotám v tomatě za 15,90. Jako se to stalo tuhle mně. Nevěděl jsem totiž, že pondělí je den, kdy přivážejí nové zboží, že tam bude narváno jak Halina do legin (bonmotek z Ostravaka), že všechny kasy pojedou jak o život.
Říká se, že každá doba je hnusná. Doba? Co je to za termín? Lidi jsou hnusní. Půl roku jsem psal, a to je taky důvod, proč jsem se neozýval, o hitlerovské okupaci Zlínska, půl roku jsem jezdil do archivu, abych se dozvěděl, jak jsme všichni ohybatelní… Nechci tlačit na pilu. A taky nechci příliš ždímat z nashromážděného, jen rozinka: Víte třeba, že hoši z Vlajky chtěli založit obdobu Geheim Staat Polizei pod názvem Čestapo? Jak k takovému exkrementu vůbec mohlo dojít? K nenávisti takto regulované…
Asi to nebude nic tak složitého, si v duchu odpovídám, zřejmě stačí silný psychopat, který všechny naše nezregulované nenávisti, a že jich je!, svede do jedné žumpy. A že jich je: jeden nenávidí Zemana, onen zase Hillary, pro jiného je ten či onen politik buzerant, ach, jen se zaposlouchejme do svého slovníku. Stačilo by možná jenom stáčet. V této době, která je, a pro Čechy zejména, tak drnkací!
Naštěstí jako bychom psychopatili jeden vedle druhého. Nula vedle nuly. Což je svým způsobem dobře.
I když na druhé straně nejhorší je, když se řetězí nuly, jak mně kdysi říkal jeden starý režisér.
Člověk si prostě nevybere.
S pozdravem všeho dobrého Jaroslav