KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dokončení rozhovoru s Jiřím Stavovčíkem, malířem a viceprezidentem Československé společnosti pro vědy a umění (jehož fyzickou podobu můžete vydedukovat ze dvou přiložených doprovodných portrétů – od něj samého a od Jaroslava Svobody) o rozdílech mezi českou a americkou politikou, návštěvě čínského prezidenta ve Washingtonu, dluzích, na kterých stojí dnešní západní ekonomika, o jeho zářijové cestě do Ruska a o možnosti návratu domů.

Jaký je podle tebe hlavní rozdíl mezi dnešní Českou republikou a Spojenými státy?

Budu mluvit jako cizinec, který se do staré vlasti nedávno podíval po několika letech, což může být cenná zpětná vazba: Hned po příjezdu do České republiky mě zaujala všudypřítomnost akademických titulů. Jsou všude. To je pravý opak USA, kde s výjimkou univerzit a lékařství nikdo akademické tituly nepoužívá. Své akademické tituly jsem nikde v USA nepotřeboval uvádět, ani při přijímání do práce nikdo nechtěl vidět mé diplomy. U čerstvých absolventů se někdy vyžaduje tzv. transcript, což je jakási forma indexu, v němž je možné vidět, jaké kurzy uchazeč o práci absolvoval. Z toho důvodu nejsou pro lidi, kteří třeba odstudovali jen několik let studia, tato léta k nepotřebě, jako je to v České republice. Navíc když studia v určité fázi ukončíte, můžete na ně v USA kdykoli navázat, aniž by existoval limit promlčení, a také vám uznají srovnatelné zkoušky, které jste odstudovali v jiných zemích světa. Postoj Čech, Moravy a Slezska podle mě vychází z byrokracie Rakouska-Uherska, kde papír a razítko rozhodovaly o všem.

Další velký rozdíl vidím v české adoraci jiných zemí a podceňování sebe sama. Zatímco v České republice byla v minulosti společnost rozdělena mezi adoraci Francie či Německa a dnes USA či Ruska, v těchto zemích to tak vůbec nefunguje. Nedávno jsem byl v Moskvě a zjistil jsem, že mnoho mladých Rusů, tak jako někteří Češi, obdivuje USA a Německo. Dokonce ani ruský prezident Putin se netají tím, že je obdivovatelem Německa, ačkoliv jeho země je dvakrát větší co do počtu obyvatel, o rozloze ani nemluvě. Pro většinu obyvatel USA je pak nejlepší zemí na světě – USA.

V ruském prostředí, ať už v samotné RF, nebo v rámci ruských menšin, žijících v jiných zemích, existuje široké hnutí, vytýkající současné ruské vládě její nedemokratičnost. Jak jsou na tom v tomto směru Američané, popřípadě – šířeji pojato – Anglosasové?

Příklady kritiky ze strany levicových anglosaských deníků jsou nespočitatelné, nicméně pamatuji si, jak i britský pravicový deník The Economist nedávno vydal celou přílohu o americkém vězeňství, kde skvěle rozebral jeho nynější stav a důvody jeho vzniku. USA mají největší počet vězňů na světě, a to dokonce víc než Čína s více než čtyřnásobkem počtu obyvatel. Je to následek privatizace věznic, tzv. války s drogami a i tzv. systému plea bargaining, kdy se lidé často přiznávají k činům, které nespáchali, jenom aby se vyhnuli soudu, který by je poslal do vězení na mnohem déle, než když se přiznají. O takových problémech se však člověk dočte jen v tisku anglicky mluvících zemí a jiných starých demokracií – v českém mainstreamovém tisku jsem podobnou analýzu nezaznamenal. A to se netýká jen vězeňství. V České republice například vůbec nevidím diskusi na téma americké zadluženosti, přestože se nás to bytostně týká, protože podobný model se nyní prosazuje i u nás. V USA tato diskuse probíhá už řadu let. V České republice ne, protože víra v Ameriku u některých Čechů není založena na rozumu, ale na něčem podobném náboženství, velmi podobném tomu předchozímu, s nímž mnozí nahlíželi na Sovětský svaz…

Věnujme se nadále rozvedení dvou slov, která jsi použil a která znám z amerických médií jako klíčová: „Čína“ a „dluhy“…

V tržním hospodářství by to mělo být tak, že když už nikdo není schopen splácet, musí dojít k bankrotu, kdy věřitel dostane to, co reálně může, a pak musí udělat tlustou čáru, protože zodpovědnost je na obou stranách: Když půjčuješ, musíš si být vědom, že druhá strana je schopna splácet. Ale protože západní společnost několika desítek posledních let stojí na dluzích, vytvořila se iluze, že není třeba platit dluhy a kontrolovat, zda je dlužník schopen dluhy splácet – stačí, když se vydají nové dluhy, kterými se zaplatí ty první. To úplně obrátilo mapu světa z hlediska zadlužení, protože celý dnešní západní svět je předlužený. Střední a východní Evropa na tom zatím nejsou tak špatně, ale úspěšně Západ dobíhají. Od roku 2008 se také razí trend „too big to fail“ neboli „příliš velké na bankrot“. Týká se to podnikatelských subjektů, které podle státní správy nemohou padnout, přestože mají dluhů na tisíc let a víc, které už nemohou nikdy splatit. Když nad tím přemýšlím jako ekonom, ptám se, jestli vůbec ještě žijeme v tržní ekonomice.

Mezinárodní investor Jim Rogers, bývalá pravá ruka George Sorose, často opakuje, že Spojené státy jsou nejzadluženější zemí světa a nejzadluženější zemí v dějinách lidstva. Jedním z největších věřitelů USA je Čínská lidová republika. To samozřejmě formuje americkou politiku vůči této zemi. Když v březnu tohoto roku přijel na státní návštěvu Washingtonu čínský prezident Si Ťin-pching, sledoval jsem už jeho návštěvu Prahy, odkud do Washingtonu zamířil, a nestačil jsem se divit protestům, jaké jeho pražskou návštěvu provázely. Ve Washingtonu byla situace zcela jiná. V okolí Bílého domu byly stovky vítajících, zdaleka nejen čínského původu, s nápisy „Vítejte, soudruhu Si!“, kteří sem přijeli autobusy z celé oblasti – nepočetní demonstranti s vlajkami Tibetu byli odsunuti o kilometr dál k Washington Monument, odkud je čínský prezident nemohl ani zahlédnout. V českých novinách často čtu, že Česká republika pod prezidentem Zemanem nesměřuje na Západ, ale na Východ, a že Zeman Číně podlézá. Nevím, zda novináři, kteří takto smýšlejí, vědí, že ve Washingtonu, D. C. a v New York City jsou na každém rohu boxy, v nichž je k mání státní tiskový orgán ČLR, China Daily, v anglickém jazyce. Nástup ČLR jako hospodářské, politické a vojenské mocnosti je v USA brán jako holá realita. Myslím, že Česká republika s populací menší než průměrné čínské provinční město těžko může dělat něco jiného než využít možností tak velkého trhu. Naše členství v euroatlantických strukturách nemůže být ohroženo našimi hospodářskými vztahy s Čínou, když ani USA se necítí ohroženy mnohem hlubšími vztahy s nejlidnatější zemí světa. Jediné, co současná hlava České republiky dělá, je, že následuje trend celého západního světa a frekvence návštěv mezi českou a čínskou reprezentací není v porovnání s hlavami jiných západních zemí zdaleka rekordní.

A jaký je vztah amerických politiků k demokratičtější (a dnes už i socialističtější) alternativě ČLR – k Tchaj-wanu?

USA jak známo oficiálně uznávají Tchaj-wan jako součást Čínské lidové republiky, Tchaj-wan má ale ve Washingtonu kulturní a obchodní zastoupení. Můj kamarád z Tchaj-wanu, žijící ve Washingtonu se před pěti lety po 33 letech rozhodl znovu do rodné vlasti podívat. Když jsem ho vezl z letiště, na můj dotaz, jak bylo doma, odpověděl: „Když jsme přistáli v Tchaj-peji, napravo i nalevo od mého letadla byla Jumba z ČLR. Tehdy jsem pochopil, že šedesát let slibovaná válka s kontinentální Čínou nejspíš nebude.“ Jeho příbuzní normálně létají do Číny, protože ČLR má pro držitele tchajwanského pasu zvláštní status, který jim na území ČLR umožňuje legální práci či podnikání.

Moji američtí přátelé, kteří mají sice firmu v USA, ale výrobu v Číně, říkají, že Číňané si už docela polepšili i v platech a očividně tam vzniká i velmi bohatá vrstva. Je to vidět na amerických vysokých školách, kde si desítky tisíc čínských studentů předplácí dopředu statisíce dolarů na studia i s jídlem a ubytováním. Je to paradox, protože valná většina amerických studentů si něco takového dovolit nemůže a celkové dluhy za školné jsou dnes v USA vyšší nežli hypotéční dluhy.

Zaujala mě tvá poznámka o přesunu výroby do Asie. Je vůbec v USA ještě nějaký „interní“ průmysl?

To je dobrá otázka. Nemůžu mluvit za aktuální stav v celých Spojených státech, ale tady u nás už není téměř vůbec nic. Americká metropolitní oblast má šest milionů obyvatel a není tu jediná důležitá továrna. Svým sběratelům někdy v legraci říkám: Uvědomte si, že já jsem tu široko daleko jediná manufaktura, co něco vytváří rukama. Všechno, co se tu vytváří, jsou služby, „policy“ a „intelectual property“. Musím říct, že jestli mě na předlistopadovém systému jako studenta něco opravdu štvalo, tak to byly ty věčné brigády: na chmelu, v čokoládovnách Zora, ve výrobně čerpadel Sigmy Olomouc… Až jako americký auditor jsem zpětně ocenil, jaký dar do života jsem tím dostal. Ani jeden z amerických kolegů ve financích, které jsem poznal, nikdy neviděl výrobu, a tím pádem si v zásadě nedovedou představit, co vlastně auditují. Ve Spojených státech se mladým lidem v zásadě říká, že interní výroba je přežitek. Pokud však chceme zachovat a rozvíjet současný stupeň civilizace, je takový postoj hrubá chyba.

Jak vidíš současné americké prezidentské volby?

Podobně jako ty poslední české. Když se začalo rozhodovat mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem, česká média začala podle mě dost neférově podporovat Karla Schwarzenberga. Já Miloši Zemanovi mám za zlé, že jeho vláda ve své době zprivatizovala do zahraničních rukou téměř celý český bankovní sektor, ale když už byl jednou zvolen většinou, je to prezident a měl by požívat alespoň minimální respekt, který se váže k jeho funkci. Místo toho ale někteří Češi přišli s heslem „Zeman není můj prezident“ a jiní ukradli a rozstříhali prezidentskou standartu a pověsili místo ní červené trenýrky. To by ve Spojených státech nebylo možné. O kandidátovi, kterému nefandí, si Američané třeba myslí svoje, ale když je zvolen, bez remcání to přijmou. Nepřeji českým aktivistům si zkusit, co by se jim stalo, kdyby se pokusili ukrást standartu z Bílého domu. Bohužel americká politika se té české začala do jisté míry podobat, když se ve finále voleb ocitli Hillary Clintonová a Donald Trump. O Donaldu Trumpovi a o jeho motivech kandidovat si opět myslím svoje. Nicméně jsem ještě nezažil volby, jako jsou tyto, aby téměř všechny televizní a rozhlasové stanice a celý mainstreamový tisk podporovaly jen jednoho kandidáta, zatímco toho druhého nepodporuje téměř nikdo. Nad tím mi zůstává rozum stát. Mám obavy, že to, co odlišovalo demokratický Západ od zbytku světa, postupně bere za své. Objevují se lidi, kteří se na jednu stranu pasují za opory demokracie, na druhou stranu však říkají, že lid nemůže zodpovědně volit další směřování státu, protože na to nemá dostatečné vzdělání či informace. Tito lidé místo pádných argumentů pro své protivníky užívají různé nálepky. Nejspíš si neuvědomují, že to, co dělají, rozkládá systém, který chtějí ochránit. Je to velmi nebezpečné, protože svobody je mnohem lehčí ztrácet než získávat. Prožil jsem prvních osmnáct let svého života v systému, který o sobě hovořil jako o diktatuře jedné části společnosti vůči jejímu zbytku. Nerad bych se dožil toho, že budu opět žít ve společnosti, jejíž jedna část si (tentokrát pod hesly o svobodě a demokracii) přisvojí patent na pravdu a právo na vládu nad zbytkem obyvatel.

Při své nedávné návštěvě Evropy ses jel podívat do Ruska. Jaký byl důvod té návštěvy a co sis z ní odnesl?

Jeden z důvodů byl, že v amerických médiích se neustále o Rusku mluví, tak jsem chtěl něco z té země vidět na vlastní oči. Nikdy v minulosti jsem tam nebyl, protože sovětská okupační armáda byla v Olomouci a já jsem necítil potřebu tu zemi poznávat - to, co jsem znal z domova, mi stačilo. Situace se však změnila a dnes bych ji rád poznal. Na návštěvu mě pozvala moje kamarádka, která je americkou občankou ruského původu a dnes úspěšně učí angličtinu v Moskvě. Můj první dojem byl, že okolo Moskvy mají nádherné dálnice, podobné těm ve Washingtonu. Když jsme však přijížděli na sídliště, kde kamarádka bydlela, říkal jsem si: Máš, co jsi chtěl… Naprosto vybydlené, zdemolované, jako v mosteckém Chánově. Ale kupodivu: parkoviště před ním plné luxusních, většinou západních aut (také hodně škodovek). To sídliště vypadalo zvenku opravdu příšerně. Plechové dveře, vše ve světle modré a zelené, což jsem znal z fasád domů sovětských důstojníků z doby normalizace. Vyjdeme do poschodí, moje hostitelka otevře několik zámků, dveře opět z plechu se s rámusem otevřou, vejdeme do zanedbaného špajzu, kde jsou boty a kola. Za ním jsou ale běžné bytové dveře a po jejich otevření se objeví nádherný byt. Dozvěděl jsem se, že tento způsob bydlení je důsledek Jelcinovy éry, z níž mají všichni mí tamní známí, kteří tehdy byli dětmi, obrovské trauma. Tehdy totiž chodily po sídlištích gangy lupičů, kteří si chodili pro věci přímo do bytů a znásilnění nebo vražda při té loupeži nebyla výjimkou. Nikdo z lidí, s nimiž jsem hovořil, nebyl příznivec Vladimira Putina, ale nikdo také neviděl mezi Putinovou opozicí druhého státníka, který by udržel v zemi pořádek, aby se státní správa nerozpadla jako za Jelcina.

Dalším silným zážitkem bylo moskevské metro: stanice postavené za Stalina jsou paláce, nové stanice jsou velmi normální: těžký vlak, který má otevřená okna, do kterých se práší, se přiřítí se strašným vřískotem, dveře se otvírají jako gilotina a klidně člověka skřípnou (já měl štěstí, že mě to vyplivlo dovnitř), velká výhoda ovšem je, že vlaky jezdí každou minutu a řítí se jako střela. Což je pravý opak Washingtonu, kde má metro obrovské pauzy a vleče se, a když už víš, že jdeš pozdě na nějakou schůzku, místo omluvy stačí napsat SMS se slovem: „Metro…“

Jak je na tom ruský trh v době embarga západních zemí?

Když jsem odjížděl do Moskvy, mí američtí kamarádi si klepali na čelo a říkali, ať si s sebou vezmu jídlo, abych neumřel hlady. Skutečnost je ale taková, že ruské obchody jsou stejně plné jako u nás, jen produkty pocházejí z pro nás exotických míst: čokolády z Argentiny, jiné produkty z Uzbekistánu, Turkmenistánu, mnoho z Jihoafrické republiky… Jediné, co tam našinci chybí, je hospoda. Ty, tak jak je známe z domova, v Rusku nejsou a pití se kupuje domů v krámě. Možná i proto jsem neviděl na ulici opilého člověka.

Jinak je Moskva dost podobná Americe, kterou Rusové v zásadě obdivují a kopírují. Na širokých ulicích nové Cadillacy Escalade a mnoho dalších velmi drahých aut. Teď si v Moskvě postavili prosklený business center, což je takový malý Manhattan. Druhá podobnost je neuvěřitelné množství všudypřítomných „děžurných“, u nichž nevíš, jaká je náplň jejich práce, než zjistíš, že hlídají u nápisu „východ“, aby lidé vycházeli skutečně východem. Rusové, nebo přinejmenším Moskvané, stejně jako Američané (a dnes už vlastně i Češi) rádi nakupují ve velkých obchodních komplexech. Rozdíl jsem viděl jenom v tom, že mnoho lidí tam jen tak sedí a čte – a to často klasiku. Některé věci jsou ovšem překvapivé. Kamarádka mě vzala do knihkupectví a po pár minutách říká: „Tady nenakupuj!“ Pak z toho komplexu vyjdeme ven a tam sedí na židličce babička a na stolku má vyložené tytéž nové knihy jako v tom knihkupectví, ovšem za cenu o celé řády nižší…

Našlo se něco, co tě v Rusku opravdu ohromilo?

Vztah Rusů k řízení aut, o němž si popravdě řečeno myslím, že je symptomem něčeho mnohem hlubšího. Oni jako by neměli strach ze smrti. To je důvod, proč je v Moskvě lepší jet metrem – protože na každém půlkilometru je nehoda a zácpa. Když mě kamarádka vezla zpátky na letiště a měli jsme to tak tak, vytáhla iphone, kde má aplikaci, na které jsou vidět místa nehod.

„Už vidím nápis Šeremetěvo!“ jásal jsem, že nemusím kupovat novou letenku.

Jenže její Nissan jí začal něco signalizovat.

„Aha, ono mi to tady říká, že mám jen kilometr do prázdné nádrže,“ říká ona.

„A jak daleko je to na letiště?“ ptám se.

„Osm kilometrů. Hele, ale já bych chtěla vyzkoušet, co to udělá, když ten benzín dojde…“

„A co kdybys to vyzkoušela na cestě z letiště? Já chci stihnout letadlo…“

Byli jsme uprostřed dálnice a ona v tu chvíli strhla řízení, před ostatními auty ve stovce přeletěla pět pruhů a v té rychlosti vletěla do malé benzínové pumpy. Neměl jsem čas se ani pomodlit. S nosem na skle jsem byl mrtvý strachy, a ona se jen směje a říká: „Člověče, ty máš takový strach! To my Rusové takhle jezdíme všichni! Prostě zkoušíme, kam až to půjde.“

A to už nám běžel v ústrety nadšený pumpař a křičel: „Zvládla jste to!“

V tu chvíli jsem si v duchu řekl, že jestli Rusové tak jak řídí, i válčí, měli bychom s nimi zůstat radši v míru…

Nakonec mě napadá jedna otázka, která logicky vyplývá i z tvého vyprávění o rusko-americké kamarádce, která nyní žije ve vlasti svých předků: Vidíš svou budoucnost ve Spojených státech nebo v České republice?

Na tuto otázku není lehká odpověď především proto, že mám v Americe ještě hodně práce, která se z nezanedbatelného podílu týká Čechů a Slováků. Strávil jsem v zahraničí (především na Kubě a ve Spojených státech amerických) polovinu svého života a ty země se staly mou součástí. Pocit domova mám ale stále na území států, které vznikly z mé rodné země, Československa. Proto bych se tam jednou rád vrátil natrvalo…

Stránky malíře Jiřího Stavovčíka.

Stránky Československé společnosti pro vědy a umění.

Fejeton Jiřího Stavovčíka v KN 5/2016.