Po paprsku začaly znít zvony
Letos byl v České republice Velký pátek opět uznán státním svátkem (zrušen byl v roce 1951). Byť to pro většinu lidí bude jen další den volna, je významné, že se tak stalo.
Před blížícími se Velikonocemi, v sobotu před Květnou nedělí, jsem provázel na hřbitově na Břevnově – vycházka byla zaměřena na zde pohřbené osobnosti více či méně spjaté s katolickou církví. Jednou z nich je Jaroslav Cuhra (1904–1974), veřejnosti nepříliš známý, nicméně obdivuhodný člověk. Za první republiky, ve dvacátých letech, vystudoval architekturu, ve třicátých letech působil jako státní úředník, za druhé světové války byl v odboji, po válce se stal vysokým státním úředníkem. Brzy po komunistickém převratu byl zatčen, odseděl si nejdříve deset let, poté byl na amnestii propuštěn, nedlouho poté opět zatčen a odsouzen k dalším šesti letům vězení.
Následující vzpomínka, zapsaná jeho synem, vyšla v knižním souboru Kamínky (Biskupství královéhradecké, pět dílů, 2000–2005), sestaveném arcibiskupem Karlem Otčenáškem, který shromáždil vzpomínky vězňů bolševické totality. Text je otištěn i v knize vzpomínek syna Jaroslava Cuhry mladšího na otce Svědomí paměti (Poznání, Olomouc 2009).
Vykládat tuto vzpomínku je možné různě. Jako hořké svědectví, jako připomínku nepotrestaných viníků. Jako „senzaci“, jak to rádi současní novináři činí. Jako dosvědčení zázraku a zprávu o tom, že důvěra v Boha nemůže zklamat. Přimlouval bych se za tu poslední možnost.
Hrob rodiny Cuhrových je na břevnovském hřbitově v těsném sousedství kaple svatého Lazara, v koutu u zdi, pod výrazným dřevěným křížem, na opačné straně kaple, než leží pohřebiště břevnovských benediktinů.
Uherské Hradiště, začátek padesátých let, nejhorší hrůzný prožitek utrpení a existence nekontrolovatelné lidské zloby. Vynalézavost vyšetřovatele Grebeníčka a jeho pochopů se vymyká z roviny lidského chápání. Otcova autentická věta, na kterou nikdy nezapomenu. „Když nás táhli ke Grebeníčkovi, tak jsme již často hrůzou křičeli předem.“ Po takovémto jednom vyšetřování, aby nebyl utrpení konec, byl vhozen do hradišťské korekce, kdesi ve sklepení, do díry bez oken, u stropu byla jen malá škvíra zajišťující minimální větrání, které však v tomto zimním období zajišťovalo spíše stálé ochlazování. Bylo to na přelomu zimy a jara. Následovala naprostá ztráta časové orientace, a tak život následoval nikoliv po dnech, ale v nekontrolovatelně plynoucím čase. Těžko představitelná beznaděj člověka-nečlověka, který však měl modlitbu a hlavně i v této beznaději neztrácel víru v ni a Víru samu. Věděl, že se již musí přiblížit Velikonoce, neměl však zdání, kdy přesně. Žil na hranici života a smrti, téměř jen vnitřně ze vnoření se do Kristova utrpení a Zmrtvýchvstání.
Pak se to stalo, zmiňovanou škvírou pronikl jas, paprsek, který na stěně kobky vytvořil kříž, a jako by po paprsku začaly znít zvony. Zvony, které zvěstovaly velikonoční Gloria Bílé soboty. S připomínkou Zmrtvýchvstání vstoupilo i vzkříšení nových sil člověka.
Začaly Velikonoce, na Boží hod se vrátil do „normální“ cely.