Muzikantské nebe aneb večírek s Waynem
Hudba jako čirá energie, jako tvořivý duch v akci. Na brněnském JazzFestu vystoupil světoznámý jazzový saxofonista Wayne Shorter se svým kvartetem. Několik osobních postřehů o nezapomenutelném večeru.
Sedí jako hříbek, drží v ruce saxofon a nevěřícně na něj hledí: Na tohle mám hrát? Nasadí hubičku nástroje do úst, zas ji vyndá, pohne s ní, zas zkusí nasadit… Jako kdyby byl v jiném světě a nedotýkalo se jej dění kolem. A dějou se tu přitom věci! Tři muzikanti – klavírista, basista a bicista – stupňují energii extatických improvizací, sledujíce se vzájemně a reagujíce na každý rytmický či melodický impuls jako vzájemně propojený organismus, jako jedno hudební tělo a duše. Najednou saxofon protne proud hudby svým ostrým hlasem a Wayne Shorter v následujících taktech svede siločáry všeho toho dění do středu, kde sedí on – slunce uprostřed obíhajících planet. Tóny saxofonu jako jiskry ohňostroje vzlétnou vysoko k nebi, tam explodují zanechávajíce zvukové girlandy dohasínat ve vědomí posluchačů. A pak zas: starý pán – letos záhy třiaosmdesátiletý – jen sedí, prohlíží si svůj nástroj a občas po očku koukne na své mladší spoluhráče, usměje se při povedeném rytmickém výpadu piana či basy a o něčem přemýšlí… O čem? Chtěl jsem se ho po koncertě na to zeptat.
Byl to ohromný zážitek. Rozlehlé brněnské Boby Centrum se svými světly a stolky, tak nevhodné pro tento typ muziky, podlehlo kouzlu pravděpodobně nejlepší světové jazzové kapely současnosti. Legendární saxofonista, člen pionýrských sestav kvintetu Milese Davise a poté progresívního sdružení Weather Report je přes svůj věk na špičce vývoje hudebního žánru, jehož esence je tvořena improvizací. Žánru, jenž je bez nadsázky přímočarou, bezprostřední výpovědí tvořivého muzikantského ducha. Hudebníci a publicisté z celé republiky, zamíchaní v početném publiku, se shodovali (nebo aspoň ti, s nimiž jsem měl možnost mluvit) v hodnocení – výjimečné, neopakovatelné, ryzí esence hudby. Vlastík Trllo, spolu s Vilémem Spilkou tahoun brněnského JazzFestu, v jehož rámci se tento koncert konal, mi řekl: „To byl asi vrchol našeho dosavadního snažení, kvůli tomu to celé ty roky děláme.“ – Já jen ve skrytu duše doufám, že dosažení vrcholu neznamená konec snažení, a tedy i JazzFestuBrno, této v našich poměrech exkluzívní a reprezentativní výkladní skříně jazzu tuzemského i zahraničního.
Tento text nechce v žádném případě být recenzí, tedy „kritickým posudkem uměleckého díla“. Ač sám muzikant, netroufám si na ni – nebo právě proto, že je mi hudba tak blízká. Ani by to podle mne nemělo smysl. Bible se také nerecenzuje. Člověk se jí jako svého druhu dokonalé výpovědi může jen otevřít, a buď v něm něco zarezonuje, a nebo ne. A tak je to i s hudbou, jakou produkují muzikanti formátu Waynea Shortera a jeho spoluhráčů – basisty Johna Patitucciho, pianisty Danila Péreze a bicisty Briana Bladea. Buď se s ní potkáte a ona vás změní, a nebo ne. Pro mne to setkání bylo znásobené ještě v osobní rovině: Potkal jsem se tu po dvaceti letech s kamarádem Robem Griffinem, muzikantem a zvukovým mistrem, který už více než patnáct let působí jako dvorní zvukař Shorterova kvartetu. Původně bluegrassový mandolinista (zde je spojnice se mnou, prožili jsme spolu kdysi krásné muzikantské časy v Toskánsku) se etabloval jako vyhledávaný zvukový mistr. Dokonce získal za jeden titul „zvukařskou“ Grammy. Nakonec se stal stálým členem muzikantské rodiny kolem saxofonisty Waynea Shortera a pianisty Herbieho Hancocka, které oba kromě sdílené hudební historie spojuje niterný vztah k buddhismu a k celosvětovému mírovému hnutí. Říkám schválně rodiny, protože vzájemný vztah muzikantů Shorterovy kapely a jejich nejbližších spolupracovníků je už po léta takto důvěrný a pevný a možná i proto jejich hudba vyzařuje obdobné vnitřní souznění.
Povídali jsme si po koncertě s Robem o muzikantském životě i o dalších aktivitách, v nichž je spojen se svými kolegy a dalšími umělci – podílejí se společně na jednom kulturně-vzdělávacím projektu v Panamě. V prostředí džungle tam vzniká multifunkční centrum, které kromě kreativních počinů má podporovat i osvětu v oblasti přírodní diverzity. Tamní příroda je neobyčejně bohatá a pestrá a spolu s tradiční kulturou tvoří inspirativní prostředí, kde mohou vznikat zajímavá díla. Mimo jiné tam Rob dokončuje nové CD Waynea Shortera, kde se projevuje skladatelský génius legendárního saxofonisty a propojuje symfonickou hru s jazzovým kvartetem. Neobyčejně expresívní a interpretačně náročná hudba ve mně vzbudila otázku: Do jaké míry je napsaná a do jaké míry improvizovaná? Rob mi ukázal orchestrální partituru. Wayne při komponování nepoužívá počítač ani klavír. Vše má v hlavě a píše rukou přímo do dvacetiřádkové partitury („While watching CNN,“ dodal se smíchem Rob). Saxofonové improvizace dohrává do hotových podkladů. Toužil jsem se Waynea na několik věcí zeptat, ale on se necítil dobře, po koncertě se ihned vytratil. V jeho věku se při neustálém cestování nelze ničemu divit.
„Pojďme si udělat společnou fotku,“ navrhl jsem druhý den Robovi v hotelové recepci, když se blížil čas odjezdu kapely na vídeňské letiště. „Jasně, řeknu některému z muzikantů,“ opáčil. „Johne, mohl bys nás vyfotit? My jsme se s Jiřím dvacet let neviděli, ať máme vzpomínku,“ oslovil nejblíže stojícího Johna Patitucciho. „No, jasně, postavte se sem,“ pobídl nás John. Cvak. „A ještě sem, tam nebylo dobré světlo.“ – „A ještě jednou z této strany, ať je to pořádně.“ – „Páni, ty si s tím hraješ, budu to pak vůbec smět ukázat bez copyrightu?“ zavtipkoval jsem. „No, to je fakt! Dávej si pozor, já pocházím z Itálie, my si umíme vyřizovat účty!“ smál se John. – No, nakonec ta fotka není vůbec dokonalá, špatné světlo v hotelové recepci udělalo své, ale já ji přikládám jako historický doklad milého setkání a doufám, že se na mne John nebude pro to zlobit. Jeho fantastická hra na kontrabas jej staví vysoko nad všechny malichernosti.