Vesmír se chvěje ještě teď
Před sto třiceti lety zemřela americká básnířka Emily Dickinsonová.
Hvizdot pod mým oknem
Srdce, ne těžké jak mé,
jdouc procházkou
v noci pod mým oknem,
hvízdalo písničku –
lehounký kousek, nápěv,
lidový popěvek,
však pro můj rozjitřený sluch
tišící prostředek.
Jako by se pták vlhovec
loudavě tudy bral
a zapěl, zmlkl a zapěl –
a zvolna odbublal!
Jako by švehol potůčku
rozehrál v prachu cest
krvavé nohy do tance –
jenom tak, mimoděk!
Zítra, až přijde zas ta noc,
únavná, palčivá –
ach, trubko, pod mým oknem
tvůj hlas ať zazpívá!
***
Tu vítr zadul jak trubka –
zachvěl se v travinách
a zelený chlad úpalem
tak strašidelně táh,
že zaklapli jsme závory
jak z hrůzy před duchem.
Vtom žhavé hádě záhuby
se mihlo soumrakem.
V podivném shluku supěl sad,
plot se dal na útěk
a tam, kde stála obydlí,
spatřil, kdo žil, proud řek.
Zvon na zvonici divoce
hlásal tu kvapnou zvěst.
Co smí se stát,
co pominout
a přežije to svět!
Bouře
Strašlivá bouře drala vzduch.
Sem tam se hrbil mrak,
stín jako z pláště strašidla
skryl zem s nebem pro náš zrak.
Sbor nestvůr mlaskal po střechách
a vzduchem zahvízdal
a svíral pěst
a cenil chrup
a vlasy divě vlál.
A vyšel den, houf ptáků vstal
a netvor zvadlý zrak
k svým rodným břehům obrátil
a mír – sám ráj – byl pak!
***
Zprvu – chce srdce slast,
pak – neznat útrapy,
pak – malé dávky narkotik,
jež bolest otupí.
Pak – moci jíti spát
a pak – je‑li to snad
i vůlí Inkvizitora –
právo smět dokonat.
***
Kdo dříve mřel,
věděl, kam jde –
šel k boží pravici.
Ta ruka byla odňata
a Bůh je kdesi skryt.
Vzdání se víry ubírá
velikost životu.
Vždy lepší ignis fatuus
než zůstat bez knotu.
***
Pták vyskočil si do sedla
a kroužil nad sady,
než plot – ne k snědku – zlákal jej,
aby se posadil.
Pak zvedl hrdlo do výše
a vychrlil svůj zpěv,
že vesmír, jenž jej vyslechl,
se chvěje ještě teď.
Přeložil Jiří Šlédr. Ukázky pochází z výborů Neumím tančit po špičkách (Argo, Praha 1999) a A básníkem být nechci (Argo, Praha 2006).
Emily Dickinsonová (10. prosince 1830 – 15. května 1886) byla americká básnířka, která tvořila v izolaci v novoanglickém maloměstě Amherstu a za svého života publikovala pouze sedm básní. Její dílo, předjímající náměty moderní poezie, bylo doceněno až mnohem později.