Poučení z krizového vývoje v OKD
Rekviem za mrtvý těžařský koncern.
Jelikož to má firma OKD už v podstatě za sebou, nabízím se se svým smutným vzpomínkovým nekrologem.
Na příběhu OKD je nejdivočejší jeho začátek před necelými dvaceti lety. Podnik byl státní a částečně privatizovaný. Následně se odehrály tři opravdu děsivé kauzy. Tou první bylo prapodivné snížení základního jmění. Vinou tohoto kroku ztratil stát (Fond národního majetku) majoritu a začal tahat za kratší konec provazu. Druhým hrůzným úkazem byl způsob, jakým nad firmou získali kontrolu její manažeři: zjednodušeně řečeno si ji koupili za její vlastní peníze. Třetím pak byl odprodej zbývajícího státního podílu (asi čtyřicet pět procent) za částku, která byla zřejmě silně podhodnocená.
Další etapa během vlastnictví firmy RPG, respektive NWR, je rovněž velmi zajímavá, i když ne tak divoká. Vlastník odprodal či do jiných firem vyčlenil vše, co nesouviselo s těžbou. To mu dnes bývá občas vyčítáno jako „zbavení se aktiv“, ale dle mého je tato výtka nesprávná. OKD byl totiž klasický postkomunistický konglomerát, který dělal všechno možné a nic pořádně, a podle mě soustředění na hlavní předmět podnikání a jeho následné posílení (například koupí dalších těžebních lokací, investicí do moderního vybavení) dává smysl.
Další krok už byl víc než sporný. Vlastníci „vytáhli“ z firmy nemalou hotovost, kterou si rozdělili na dividendách; firmu kvůli tomu ale museli zadlužit. Dá se to říci také tak, že rozdělili zisky, jež měly teprve přijít. Je třeba poznamenat, že v některých zemích (například v Německu) jsou podobné metody, kdy vlastník půjčí sám sobě a dluh následně splácí firma, zakázané a protiprávní.
Vskutku povedený trik se pak povedl při vstupu na burzu. Firma využila příznivého ovzduší (jednak pražská burza toužila po nových titulech, jednak tehdy byly vysoké ceny fosilních paliv a prognózy tvrdily, že budou ještě růst), dokázala se prezentovat jako středoevropský těžařský gigant s více než růžovou budoucností a upsala (tj. prodala) akcie na burze za enormní hodnotu. Zde je samozřejmě nutné říci: „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“. Představme si, že burzovní investoři – tedy finanční společnosti plné „analytiků finančních trhů“, moudrých ekonomů, kteří na nás každý den promlouvají z televizních obrazovek a vykládají nám své teorie o pochopení všehomíra – uvěřili, že tato hluboce zadlužená společnost, jež se jim nabízí ke koupi, je ta samá firma, jejíž polovina byla získána od státu za čtyři miliardy, následně zbavena lukrativních aktiv a zadlužena cca čtyřiceti miliardami, má najednou, čáry máry fuk, hodnotu dalších čtyřiceti miliard. Vypovídá to o mnohém, například o tom, že burza není nic jiného než pokerové kasino převlečené za solidní finanční instituci.
Následný sestup firmy až do dnešní insolvence je věc, která zároveň paradoxně „byla i nebyla“ nevyhnutelná. Úspěch v těžebním průmyslu stojí a padá s cenami, za něž prodáváte vytěženou surovinu; tyto ceny těžař neurčuje, jen je pasivně akceptuje. Tak prudký a dlouhotrvající pokles cen fosilií (nafta, plyn, uhlí) a následně i energií ovšem nečekal nikdo, a OKD není jediná firma, jež jím byla postižena. Zkrachoval například největší americký uhelný těžař Peabody Energy, kterého rozhodně nikdo nepodezírá ze sporných finančních transakcí; superbohaté ropné státy si najednou berou úvěry a vidíme, jak vinou poklesu cen fosilií chudne celé Rusko.
Nedá se ale říci, že by vlastníci OKD byli na tomto bez viny a vše způsobily trhy. Každý zkušený podnikatel ví, že „těžkotonážní obory“, jako je hutnictví, báňský a těžký průmysl či energetika, jsou cyklické obory s dlouhými a hlubokými cykly, což vyplývá z povahy tohoto podnikání, jež je investičně náročné a setrvačné a které nelze ze dne na den ani nastartovat, ani vypnout. Firmy v těchto oborech vědí, že musí mít z lepších let nashromážděnou rezervu k tomu, aby přečkaly horší léta, která dříve nebo později nevyhnutelně nastanou. Rezerva může být buď finanční, nebo třeba v možnosti odprodat některá svá aktiva: OKD ale neměla ani jedno, ani druhé, a když začínal pokles cen komodit, byla navíc již těžce zadlužená.
A teď je před námi vykreslen úhledný, symetrický obrázek na téma „kapitalizace zisků – socializace ztrát“. Když zkrachuje živnostník, ručí ze zákona za dluhy, které po něm zůstanou, celým svým majetkem: zkrachuje mu živnost, přijde o živnost. Když zkrachuje o něco větší firma, malá s. r. o. nebo menší a. s., přijde jen o svůj majetek, nikoli o majetek svých vlastníků. Když ale zkrachuje obří korporace, která „ví jak na to“, nastane situace, že po ní na jedné straně jako ozdoby na stromečku zbudou firmě obří dluhy (zde sedmnáct miliard), zatímco její vlastníci mají ještě větší majetek ukrytý „v bezpečí“. Na takto komplikovanou transakci malá společnost s ručením omezeným či běžná akciová společnost nemá, o živnostníkovi ani nemluvě. Tato „výsada“ náleží pouze obří firmě.
Můžete říci, že socializace ztrát, tedy situace, kdy dluhy bude platit stát, tedy my všichni, se v tomto případě nekoná. Jenomže ne tak docela. Kauza OKD je jednak rozměru „too big to fail“, což znamená, že pro stát je těžko přijatelné, aby deset tisíc horníků na již tak ekonomicky slabém Ostravsku přišlo o příjem ze dne na den (a spolu s nimi i jejich rodiny a navazující firmy – řetězová reakce se zřejmě bude týkat mnoha desítek tisíc lidí). Stát bude muset ze svého, tedy „z našeho“, tyto dopady zmírňovat dolitím financí či jinou obdobně drahou pomocí. Tím ale náklady státu nekončí: konzervace dolů po přerušení či ukončení těžby a následné rekultivace jsou též velmi nákladné, a protože OKD opět „nemá z čeho“, půjde účet opět státu. (Těžař má sice povinnost ukládat část výnosu do rezervy na rekultivace, je ale otázka, zda budou u náhlého ukončení těžby tyto prostředky stačit. Navíc jde o prostředky jen na rekultivaci, nikoli na konzervaci.)
Poučením z příběhu OKD tak je, že ona pověstná „tržní ekonomika bez přívlastků“ dovede být někdy hodně krutá a zanechává za sebou na jedné straně zdevastovaný a zchudlý region, na druhé pak enormně „úspěšného“ podnikatele. Přijde to ovšem v této zemi ještě někomu divné?