KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Komentář ze země se čtvrtou nejnižší minimální mzdou v Evropské unii.

Tak jsem zase jednou otevřel zábavný tisk. Pan ekonom, specialista na rozvíjející se trhy, nám tu vykládá, že „tam, kde je vyšší minimální mzda, je i vyšší nezaměstnanost“. Aby dal svým tvrzením větší váhu, dodává, že to teorie „jasně“ říká a že se na tom „ekonomové shodnou“.

Jak se nám ti ekonomové krásně všichni shodnou na teorii, která ovšem odporuje praxi. Takže: Austrálie: minimální mzda: 9,54 $ (nejvyšší na světě), nezaměstnanost 5,8 %, Německo: minimální mzda: 7,19 $, nezaměstnanost 4,2 %, Británie: minimální mzda 7,06 $, nezaměstnanost 5,1 %.

A na druhém konci: Bosna a Hercegovina: minimální mzda 1,1 $, nezaměstnanost 44 %, Mozambik: minimální mzda 0,5–1 $, nezaměstnanost 60 % (nejvyšší na světě).

Tyto výsledky si sami můžete vyhodnotit z dat dvou stovek zemí. Vidíme, kde je problém: Předkládá se tu jakési tvrzení, které se dokonce opírá o jakoby vědecký základ, na němž se vědci shodnou, takže to bude nepochybně pravda. A protože v sociální oblasti je vzhledem k její neexaktnosti, pestrosti, k obtížnosti pochopení a vyhodnocení všech vlivů vždycky úlevou, když se člověk může opřít o nějakou „tvrdou vědu“, tak to nakonec i sociální odborníci mohou akceptovat jako axiom, který maximálně občas nesměle a maličko zpochybní. Jak to tedy je s minimální mzdou? Když odhalíme předkládaný axiom „v zemích, kde je vyšší minimální mzda, je i vyšší nezaměstnanost“ jako snadno vyvratitelnou nepravdu, stojíme před problematikou, která je neskutečně komplikovaná – a žádné triviální větičky z ní jednoduchou věc neudělají.

Vyšší minimální mzda dá více peněz lidem, kteří budou více utrácet, tedy „roztočí se ekonomika“: opět zní dobře v teorii, v praxi to ovšem závisí na tom, jak daleko je legislativní minimální mzda vzdálena od skutečné (praktické) minimální, kolik lidí se jí blíží a v jakých oborech (tj. jaká je zde pracovní elasticita). Redukují se tím náklady na sociální péči, protože lidé s velmi nízkou mzdou obvykle ještě pobírají dávky: v principu ano, ale rovněž se to stát od státu liší. Také intenzita tohoto efektu bude velmi rozdílná, měnící se navíc v čase.

Častý argument odpůrců zvyšování minimální mzdy je propouštění, tedy snižování zaměstnanosti. Jistě se zdá být logické, že zaměstnavatel, který musí platit najednou více, na to nebude mít a některé zaměstnance propustí. Jenomže právě tak můžeme vidět i další scénáře:

a) Zaměstnavatel si pouze bude muset trochu snížit svůj profit a jinak se nic nestane, protože práce se musí udělat, lidé jsou potřeba, nelze je propustit.

b) Zaměstnavatel, kterému se bude takto zdražovat pracovní síla, bude muset přemýšlet o rekonstrukci svého podnikání tak, aby využíval kvalifikovanější a dobře placenou práci a méně se opíral o levné ruce.

c) Může o tyto zvýšené náklady zdražit produkt (pokud mu to ovšem konkurence dovolí), což může vést k inflaci (nicméně zejména v dnešní době státy v podstatě po mírné inflaci „touží“, protože je okolo nuly a hrozí stagnace či deflace).

To je jen maličká část z bohaté mozaiky vlivů minimální mzdy; ta se navíc mění zemi od země a proměňuje se v čase (její dopad je velmi rozdílný v době, kdy je ekonomika v krizi, a v době, kdy se ekonomicky daří). Ještě důležitější a ještě hůře vyhodnotitelné je, že efekt je různý region od regionu, což platí i pro tak malou zemi, jako je Česká republika, protože mobilita pracovní síly je u nás nízká. Rozdíl se také projevuje obor od oboru a u velkého a malého zaměstnavatele (typicky je velký zaměstnavatel přece jen „elastičtější“, malého může změna dostat na kolena, což je spíše opačný efekt, než jakého bychom chtěli dosáhnout).

Přes tuto obrovskou složitost bych si však troufnul zdůraznit jednu věc, která je v debatách ohledně minimální mzdy důležitá. Česká republika v uplynulých pětadvaceti letech postoupila z transformující se postkomunistické ekonomiky nepochybně na vyšší úroveň: stali jsme se fungující, dobře promazanou výrobní základnou pro nejpokročilejší ekonomiky světa. Můžeme si jistě říci, že nám to stačí, a na této úrovni pak „spokojeně“ zůstat (podpora učňovských oborů, držení mezd nízko, atd.). Můžeme si ale také říci, že se zkusíme z ekonomiky výrobní kolonie posunout do ekonomiky tažené domácími invenčními firmami – takovými, které charakterizují jak vysoké mzdy, tak i velmi vysoké nároky na kvalitu práce a výkonnost. A zde mám pocit, že postupné zvyšování minimální mzdy je faktorem užitečným (nikoli však dostatečným), protože právě vyvolává tlak na vznik pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou, a i u těch „nižších“ míst pak tlačí na vyšší kvalitu a výkonnost. (Pro země s velmi nízkými mzdami je totiž často charakteristická i enormně nízká efektivita práce – a naopak). Jsem tedy názoru, že pozvolné a postupné (po jednotlivých a malých krocích, vždy s dobrou reflexí a vyhodnocením) zvyšování minimální mzdy by pro nás bylo dobrým postupem.