Severská vztahová alchymie
Dánský film Komuna na pozadí dvou rozdílných výročí. Otázka manželské nevěry a rodinných vztahů vystavených zkouškám je tu pojednána se závažností, jež odpovídá syrové realitě života.
„Jen ať se doma nic nezmění!“ – Takto (dětsky) uvažuje čtrnáctiletá Freja, když náhodou přistihne tátu, profesora architektury, s milenkou, mladou studentkou. Na pevnou linku (jsme zhruba v roce 1975 v dánské Kodani) zrovna volá maminka. Freja (po dospělácku) otce podrží: ano, je doma sama a táta dosud nedorazil z práce…
Film Komuna (Kollektivet, 2016) se režisérovi Thomasi Vinterbergovi povedl daleko více než předchozí zfilmování románu Daleko od hlučícího davu. Sám režisér totiž od sedmi do devatenácti let vyrůstal v bytovém společenství. Příběh je nicméně fikcí, na jeho scénáři se podílel Tobias Lindholm. Do komuny patří dvě děti a její účel je primárně ekonomický: „utáhnout“ náklady spojené s provozem rozsáhlé vily, kterou hlavní hrdina Erik zdědil. Nekoná se žádný skupinový sex. Až na jednoho jsou dospělí zpočátku vesměs etablováni na trhu práce. Politika nikoho moc nezajímá. Společenství ve filmu funguje převážně tak, že z více stran a perspektiv reflektuje vývoj ústřední trojice – Erika, jeho manželky Anny (televizní hlasatelky) a Erikovy milenky Emmy (studentky).
Tradice jisté barrandovské kinematografie velí přiřadit manželskou nevěru (která je například v některých státech USA dodnes „papírově“ trestným činem) apriorně do žánru komedie. Vymyká se snad v některých ohledech z daného schématu český film Svatá čtveřice z roku 2012? Nevím, zdaleka patrná nerealističnost Vieweghova scénáře – pojednávajícího o tom, kterak dva elektrikáři pracovně odletí na Karibik, aby si zde s manželkami vyhodili z kopýtka ve společné sprše – mne od zhlédnutí této tuzemské variace na dané téma odradila. Na perlení bonmoty by snad mohlo dojít až tehdy, pokud by zúčastnění vztahové turbulence na úrovni a s přehledem zvládali. – To o ústřední trojici Vinterbergova filmu v žádném případě říci nelze. Erik, Anna, Emma, ba i rapidně dospívající Freja dostávají zabrat až na hranici únosné psychofyzické zátěže… Komuna zkrátka není komedie, ale drsné, syrové severské drama.
Nejděsivěji před očima členů komuny (potažmo filmových diváků) vadne a chřadne Anna, před Erikovou aférou s Emmou nádherná žena středních let. Ta po opakovaných projevech emoční lability přichází o místo v televizi, toulá se po Kodani, zanedbává svůj zevnějšek a utápí žal v alkoholu.
K vrcholným momentům snímku patří projevy ženské solidarity. Paradoxně právě Emma (studentka/milenka) burcuje Erika, že s Annou (dosud jeho zákonnou manželkou) to jde od deseti k pěti. Erik však nechce nic vidět, slyšet, vědět a jenom lamentuje, že „ženský“ jej nenechají v klidu pracovat. Pozoruhodná je ve více ohledech i asistence čtrnáctileté Freji.
Vzhledem k Anninu zjevu, věku, mediální profesi i postupujícímu osobnostnímu rozkladu se zde našinec neubrání reminiscencím na nešťastný konec Ivety Bartošové. Film přichází do českých kinosálů shodou okolností nedlouho po zpěvaččiných nedožitých kulatinách. Především však krátce po 130. výročí narození Karla Bartha, jednoho ze dvou nejvýznamnějších protestantských teologů dvacátého století! Ten v devětatřiceti letech potkal Charlottu von Kirschbaumovou, osudovou ženu svého života. Mezi oběma vzplála záhy „pozemská“ (nikoli „nebeská“) láska. Tehdy už byl ovšem Barth ženat a otcem pěti dětí. Rozvod nepřicházel v úvahu, a tak „tetička Lollo“ začala žít s Barthovými pod jednou střechou. Obě ženy (manželka i přítelkyně/asistentka) zůstaly, zdůrazněme, plně podřízeny Barthově práci na vrcholném teologickém opusu, převratné a dodnes namnoze směrodatné mnohadílné Dogmatice.
„Trojúhelníkový“ aspekt Barthova milostného života se s odstupem, ano se špetkou humoru, ve specializovaném německojazyčném tisku traktuje od roku 2008. Někteří přitom upozorňují na určitou paralelu mezi Barthovou „dialektickou teologií“, kdy zdánlivě protichůdné výpovědi „platí zároveň“, a jeho přiznaně „dialektickým“ vztahem ke dvěma ženám – manželce Nelly a přítelkyni Lollo. Mezi tímto stylem inteligentního humoru a automatizovaným, až pavlovovsky reflexním šklebem nacvičeným z Troškových komedií si přece jen dovoluji spatřovat jistý rozdíl.
Dodejme ještě, že Komuna patří k dílům, z nichž v divákovi trvaleji zůstane více než dojem z několika ladných ženských aktů.
Komuna. Dánsko 2016, režie Thomas Vinterberg, 111 minut.