Ze zmizelého New Yorku
Knížka Nahoře ve starém hotelu amerického novináře Josepha Mitchella je útlým výborem z reportážních textů psaných původně pro časopis New Yorker. Je v nich zachycen New York převážně „horší společnosti“, v čase od konce devatenáctého do poloviny dvacátého století.
Úplně na úvod je třeba říci, že některé texty knížky jsou vynikajícími, některé dobrými uměleckými prózami, typicky žurnalistický je ze šesti textů uvedených ve výboru jen jediný. Všechny však běžnou novinařinu na hony přesahují. U nás známe obdobně výjimečný příklad Karla Čapka.
Nahoře ve starém hotelu je knížka velmi nostalgická, jak už napovídá její název. Joseph Mitchell (1908–1996) byl znalcem a obdivovatelem mizejícího New Yorku, který se pro tento výbor stal také hlavním tématem. Zahrnuto do něj bylo šest textů, čtyři pocházejí ze čtyřicátých let dvacátého století, dva ze začátku padesátých. Od jejich napsání už uplynula desetiletí a jejich nostalgický rozměr se tím ještě prohloubil. Joseph Mitchell má rád koňské povozy, měděná plivátka, prasečí rypáčky s kapustou a dýmky z kukuřičného klasu, naopak nedůvěřuje automobilům, betonovým mrakodrapům a televizorům.
Na obálce knížky se píše: „Autor neodkrývá duši města po vzoru dickensovské tradice: jeho hrdinové nevzbuzují soucit (jsou pojati zcela nesentimentálně).“ Názory samozřejmě mohou být různé, mně se Charles Dickens při četbě vybavil okamžitě, ostatně autoru poznámky na obálce evidentně také, jinak by jeho jméno sotva použil. Atmosféru Londýna chudých a středních vrstev už nikdy nikdo tak jako Dickens zachytit nedokázal a sentimentální jsou u Dickense jen řešení zápletek, nikoliv ztvárnění postav a prostředí.
Soucítění s ostatními lidmi je ostatně základní „tradiční hodnota“, nikoliv něco špatného – to snad jen z hlediska neúprosného postkapitalismu, který ztratil víru v Boha. A některé postavy Josepha Mitchella rozhodně soucit čtenáře (nebo nejméně můj) vzbuzují, nehledě na to, že řada z nich umí soucítit s těmi, kteří jsou na tom hůř než oni, a umí o ně projevit zájem a nabídnout jim pomoc. Stejný je i postoj autora, jenž jako reportér umí naslouchat, pochopit a soucítit, a jako prozaik dokáže materiál citlivě zpracovat.
Ona „dickensovská tradice“ spočívá u Mitchella především v umění odpozorovat detail a vytvořit atmosféru. Čtenář před sebou doslova vidí defilovat rázovité, dvěma větami přesně charakterizované postavy, směšné i dojemné, zloděje i poctivce, zpustlíky i dobré duše, to vše na scéně, která je jako živá, na níž je zřetelný každý hřebík zatlučený do zdi, každý mastný flek na stole, první ranní paprsky slunce na omítce domu, vůně kávy v luxusním hotelu, piva v pajzlu, kvetoucí růže na zaprášeném dvorku i smrad ubohé noclehárny pro nejchudší.
Dickens ovšem umně splétá děje a desítky postav, Joseph Mitchell v tomto českém výboru vypráví v jednom každém svém textu o jednom konkrétním místě a většinou o jedné hlavní postavě. Tady bych zmínil ještě další dvě knížky ze staré Evropy, Turgeněvovy Lovcovy zápisky a Daudetovy Listy z mého mlýna. V nich spočívá pravděpodobně jeden ze zdrojů formy Mitchellova psaní, na pomezí črty, povídky, reportáže, historického obrázku, eseje a básně v próze.
Z americké literatury stojí za to si v tomto kontextu připomenout kouzelnou prózu Na plechárně Johna Steinbecka, který byl Mitchellovým současníkem, a povídky Marka Twaina, O’Henryho a Jacka Londona. Samozřejmě by se souvislostí našlo ještě víc. Ale pokud jde o jmenované, v knížce Nahoře ve starém hotelu najdeme obdobné postavy z okraje společnosti i stejně nezlomnou víru v chudého chlapce, jenž se prosadil v zemi neomezených možností, stejnou kritiku bohatých, kteří vidí jen a jen dolar, a stejnou důvěru v tentýž dolar, pokud je vydělaný tvrdou prací, i když třeba na hraně zákona.
Nejsilnější jsou v Michellově výboru první tři texty. První, Nahoře ve starém hotelu, po kterém se knížka jmenuje, je příběhem selfmademana, přistěhovalce z Itálie, který do Ameriky přijel s prázdnou kapsou a v šedesátce se dopracoval k vlastní rybí restauraci, do níž chodí dělníci z přístavu i ředitelé velkých firem. Restaurace se nachází ve velmi tajemném domě... Hlavní postava druhého textu, nazvaného Mazie, jako by vypadla ze zmiňovaného Dickense: majitelka kina s celodenním provozem, ženská od rány, která se nebojí ani nejhoršího gaunera, se slabostí pro vandráky přicházející do kina vyspávat, ale i pro další lidi na dně, jimž chodí v noci po zavření kina rozdávat almužny do těch nejdrsnějších míst ne právě elegantní čtvrti, kde svůj podnik provozuje. Úplně mě nadchnul třetí text v pořadí, Hrob pana Huntera, odehrávající se částečně na starém předměstském hřbitově, kde starý černoch vypráví autorovi textu historii černošské rybářské osady i svého života. Z té si dovolím uvést delší ukázku:
„Několik mužů ze Sandy Groundu bojovalo v Občanské válce,“ řekl pan Hunter, „a jeden z nich byl Samuel Fish. Támhleten hrob je jeho, ten co má na sobě mraveniště. Měl malou penzi. Dál na konci téhle řady jsou hroby Bishopů a Manginů a v další řadě jsou Purnellovi a támhle v těch velkých hrobkách jsou Henmanovi. Tohle je hrob Jamese McCoye. Pocházel z Norfolku ve Virginii. Měl šest prstů na pravé ruce. Tady ty hroby kolem, co jsou všechny zarostlé býlím, jsou hroby Jacksonů a Henryů a Landinů. Většina těch, co tu leží, byli vzájemně spříznění, někteří pokrevně, někteří sňatkem, někdy to bylo blízké příbuzenství, někdy vzdálené. Kdybyste začal u brány a nakreslil imaginární čáru podle toho, kdo byl s kým spřízněn, tak by se ta čára vinula cikcak po celém hřbitově. Vidíte tu řadu velkých a drahých náhrobků, co se támhle tyčí? To jsou všechno Cooleyové. Cooleyové byli osvobození černošští lovci ústřic z okresu Gloucester ve Virginii a přišli do Staten Islandu přibližně ve stejnou dobu jako lidi ze Snow Hillu. Žili v Tottenville, ale patřili ke kostelu v Sandy Groundu. Byli na tom finančně docela dobře. Jeden z nich, Joel Cooley, vlastnil čtyřicetistopou šalupu. Když zakázali výlov ústřicových lavic, šel s našetřenými penězi do důchodu a pěstoval jiřiny. Byl členem Hortikulturní společnosti na Staten Islandu a jeho jiřiny vyhrály medaile na květinových přehlídkách v Madison Square Garden. Slyšel jsem o něm říkat, že to byl první muž na Staten Islandu, který pěstoval fíky, a teď tu máme fíkovníky na každém dvorku od jednoho konce ostrova na druhý. Joel Cooley měl bratra, jmenoval se Obed Cooley, a tomu to šlo hodně dobře ve škole a Cooleyovi se dali dohromady a poslali ho na studia. Studoval na univerzitě v Michiganu a stal se doktorem. Měl praxi v Lexingtonu v Kentucky a zemřel v roce 1937 a zanechal po sobě sto tisíc dolarů. Těch starobylých jmen tu bývalo hodně, jsou to biblická jména. V rodině Cooleyů tu býval Joel a Obed a jeden Eben a jeden Izmael a potom taky jeden Izák a Israel...“
Joseph Mitchell není znenadání objevený nový John Steinbeck, jeho texty jsou však poctivě napsané. Autor miloval New York a uměl atmosféru tohoto města vyčarovat i v tištěných řádcích, a to jistěže pro řadu českých čtenářů může být přitažlivé.
Pokud jde o překlad Terezy Límanové, škoda některých drobností. Například k atmosféře hospody z časů americké prohibice nesedícího současného českého výrazu „nealko“ (strana 100). Nebo na straně 78 formulace: „bubonický mor tzv. Černá smrt středověku“. Zatím jsem v beletrii vždycky četl o moru dýmějovém či hlízovém, nikoliv o bubonickém, což je odborné pojmenování vycházející z latiny (netvrdím, že ho Mitchell nemohl použít), a o černé smrti s malým č. Našlo by se toho víc, není to ale nic zásadního, hlavní je, že překlad je čtivý, a čiší z něj nadšení pro téma – vždyť Tereza Límanová je autorkou prózy Domeček o zmizelé atmosféře pražské Malé Strany.
Jen kdyby se překladu někdo redakčně věnoval a dotáhl detaily – autor originálu právě na jejich preciznost hodně dal. Ale kdo by se tím teď a tady zabýval, redaktoři „starých časů“ už dávno v českých nakladatelstvích nepracují. Zmizeli stejně jako New York svérázných irských a italských hostinských, laciných biografů na ulici Bowery či lovců ústřic u pobřeží ostrova Staten Island.
Joseph Mitchell: Nahoře ve starém hotelu. Přeložila Tereza Límanová. Opus, 2015.