Karel IV. megastar
Výstava věnovaná Karlu IV. konající se v pražské Valdštejnské jízdárně odpovídá své velkolepé propagaci – je velkolepá. Shromážděné exponáty jsou jedinečné a ohromující. Výstavě ale chybí idea ve smyslu propojení majestátu pozemského s majestátem duchovním, vázne i přehlednost. Návštěvník má být především ohromen – což funguje.
Karel IV. se v době svého panování nepochybně prezentoval velkolepě, ovšem podle historiků především tím, co činil, než prezentací vlastní osoby. Činnost tohoto panovníka byla všestranná, dnes se z ní ve vědomí většiny lidí dochovalo to hmotné, co po sobě Karel IV. zanechal. Jistě mnohonásobně více občanů Česka, potažmo turistů z Evropy i světa, zná Karlův most a katedrálu sv. Víta než třeba jeho vlastní životopis Vita Caroli. A současnou Karlovu univerzitu si spojujeme se středověkým vládcem už opravdu jen velmi volně.
I stavby Karla IV. měly ale svůj duchovní rozměr, kromě rozměru reprezentačního jako u katedrály nebo praktického jako u Karlova mostu. A i když je velká část vystavených exponátů přímo spojena s katolickou církví, rozměr přesahu někam výš nad život člověka, nad jeho pozemský, materiální svět, koncepce výstavy potlačuje. To, co je zde zdůrazněno, je světská nádhera. Zlato a drahé kameny, řemeslná i umělecká dovednost tvůrců v tomto pojetí nejsou výrazem zbožnosti, v tom smyslu, že co nejdražšího máme, dáváme Bohu. Zde je středobodem světský panovník, jeho moc a sláva, na piedestal je postaven člověk a to, co vlastními silami dokázal.
Každá doba si samozřejmě vykládá minulost k obrazu svému, to ani jinak není možné. Za socialismu si s Karlem IV. moc nevěděli rady, úplně zavrhnut nebyl, ale přednost mělo historické období, které následovalo po vládě jeho syna Václava IV., jež bylo nazváno husitským revolučním hnutím a k němuž se marxisté vřele hlásili. Určitě i proto oslavy výročí mistra Jana Husa v loňském roce proběhly nepříliš slavně. Karla IV. – naštěstí – současní historikové nepředstavují jako úspěšného miliardáře a nedělají to ani novináři. Úcta k bohatství, které Karel IV. dokázal nashromáždit a které proměnil v nádheru gotické Prahy či Karlštejna, tu ovšem je, a ve Valdštejnské jízdárně je projevena výrazně.
Snad je třeba, aby se duchovní a materiální vyvážilo: expozice věnovaná Karlu IV. je protipólem, anebo možná ne protipólem, ale nutným doplněním výstavy, jež ji ve Valdštejnské jízdárně předcházela a představovala gotické a renesanční umění Krušnohoří. Byla to výstava plná zbožnosti a pokory. Po ní tedy následuje výstava ohromující světskou nádherou. I když, jak už jsem napsal, většina vystavených exponátů se přímo vztahuje k prostředí katolické církve. Na rozdíl od krušnohorské expozice jde o díla nikoliv z provincie, ale z královského a císařského dvora, ze samé špičky dobové společnosti. A Karel IV. měl pro umění cit a dokázal kolem sebe v Čechách shromáždit vrcholné umělce, a to i z Itálie, odkud se domníváme, že přišel malíř Theodorik, a z Francie, z níž pocházel stavitel Matyáš z Arrasu.
Výstava vznikla ve spolupráci česko-bavorské a podílelo se na ní, podle oficiálních materiálů, mnohem více německých kunsthistoriků než českých – jaký byl přesně tvůrčí podíl konkrétních lidí a české a německé strany, to se ovšem z pouhého uvedení jmen možné dozvědět není. Partnerským městem výstavy je Norimberk, kam se výstava na podzim přesouvá, město, jež bylo jednou z opor moci Karla IV. v německé říši. Z Německa pochází řada použitých exponátů, dva z nich jsou na první pohled velmi výrazné a hodny obdivu jsou i opakovaně, a sice koruna římského krále Karla IV., zapůjčená z Cách, a nádherná veliká vitráž z gotického chrámu, okno rodiny Waldstromerů z roku 1370 z Norimberka. Ostatní zápůjčky jsou většinou drobnější, nesporně zajímavé, chtělo by to ale vidět je vícekrát znova a v klidu, což je při vysoké ceně vstupného a obrovském zájmu lidí o výstavu poněkud nereálné.
Exponáty z českých sbírek jsou mi většinou důvěrně známé, mistr Theodorik nemůže nikdy zklamat a i v množství zápůjček působí jako jeden z vrcholů výstavy, stejně jako originál gotického tympanonu Týnského chrámu nebo Zbraslavská madona. Překvapením z českých luhů a hájů je kamenný reliéf z věže kostela Panny Marie Sněžné.
Expozice určitě stojí za to zhlédnout, umění, které je na ní vystaveno, je vrcholné, kromě známých českých obrazů, soch či uměleckého řemesla jsou tu exponáty z Čech takřka neznámé a je tu srovnání především s Norimberkem, s Německem a v menší míře i s Francií.
Co tu ale citelně chybí, to je přehlednost pro návštěvníka, něco, co by ho srozumitelně vedlo prostorami Valdštejnské jízdárny, aby se mezi množstvím jedinečných exponátů neztratil. Taková vstřícná Ariadnina nit, ruka podaná návštěvníkovi, tu prostě není. Expozice je sice nesmírně efektní, ale pro efekt sám. Opakuji – samo se nabízí srovnání s předchozí výstavou ve Valdštejnské jízdárně, která byla věnována gotice a renesanci v Krušnohoří, především v tom českém. Ta byla k návštěvníkovi velmi vstřícná, byla přehledná a měla hluboký duchovní rozměr (Výstava plná Ducha a krásy, Kulturní noviny 50/2015). Jistěže je velmi těžké vytvořit výstižný komentář k výstavě o Karlu IV., o němž byly popsány stohy papíru a o němž má většina českých a moravských návštěvníků výstavy dojem, že ho dobře zná. Jistěže výstava o Krušnohoří měla na své straně moment překvapení: exponáty byly z velké části známé jen odborníkům a pro veřejnost překvapující. Ale stejně… Aktuální výstava je sice důstojným příspěvkem k oslavě panovníkova výročí, hlubší zážitek si z ní ale lze jen těžko odnést.
Císař Karel IV. Valdštejnská jízdárna (Valdštejnská 3, Praha 1), 15. května – 25. září 2016.