Počteníčko: První láska
Povídka Ivana Bunina (1870–1953) v překladu Jana Zábrany.
Léto, statek v lesnatém kraji v západním Rusku.
Leje jako z konve už od samého rána, svěží déšť bez přestání šumí na prkenné střeše. Ve ztichlém domě panuje šero a nuda, na stropě spí mouchy. Mokré stromy v sadu se odevzdané sklánějí pod sítí padající vody, záhony červených květin u balkónu mají neobyčejně živou barvu. Nad sadem proti zamženému nebi se neklidně tyčí čáp; zčernalý, vyhublý, s ohnutým ocasem a schlíplou chocholkou si stoupl na kraj svého hnízda ve vrcholku stoleté břízy, v rozsoše jejích holých bílých větví, občas několikrát nespokojeně, rozhorleně poskočí a tvrdě a dutě ťuká zobákem: co tohle je, potopa, hotová potopa!
Ale pak, kolem čtvrté hodiny, déšť zesvětlí a zřídne. Do předsíně přinesou samovar – balzámová vůně kouře se plazí po celém dvorci.
A před západem slunce je už nebe úplně vybrané, všechno se uklidnilo a utichlo. Páni a ti, kdo jsou u nich na návštěvě, se jdou projít do lesa.
Už se modrá večer.
Cesty v lesních průsecích, vystlaných žlutým jehličím, jsou mokré a pružně se prohýbají pod nohama. Les je vlhký, plný vůní a ozvěn; čísi daleký hlas, čísi táhlé volání nebo odezva na ně se podivuhodně rozléhá až v těch nejvzdálenějších houštinách. Průseky se zdají úzké, světliny v nich mají vznosnou strohost a jsou nekonečné, zavádějí svou večerní dálkou. Les podél nich je majestátní a obrovský, sevřený jako temná zeď; jeho vysoké kmeny mají holé, hladké a červené vrcholky; níž jsou šedé, rozpukané a mechaté, splývají jeden s druhým: mechy, lišejníky, větve pokryté hnilobou a ještě čímsi, co z nich visí a připomíná zelenavé kštice pohádkových lesních netvorů, vytvářejí tam neproniknutelné spleti, jakýsi divoký ruský dávnověk. A když člověk vychází na mýtinu, potěší ho mladé borové mlází: má nádherný bledý odstín, je jemně, močálově zelené, lehké, ale silné a větevnaté; celé je ještě pokryté krůpějemi a drobounkým vodním popraškem, jiskří jak pod stříbřitým mušelínem…
Ten večer běžel před těmi, kdo si vyšli na procházku, malý kadet s dobráckým velkým psem – celou cestu spolu dováděli, předbíhali se navzájem. A s houfem dospělých půvabně a důstojně kráčela odrostlá dívenka s dlouhýma rukama a nohama, v lehkém kostkovaném kabátku, bůhvíproč velice roztomilém. A všichni se ušklíbali – věděli, proč tak utíká, tak neúnavně dovádí a naoko se tak dobře baví ten malý kadet, přemáhající se, aby se nedal zoufale do pláče. Dívenka to také věděla a byla pyšná, spokojená. Hleděla ale přezíravě a štítivě.
Z antologie ruské literatury 20. století První lásky (Lidové nakladatelství, Praha 1984). Překlad Jan Zábrana.