KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Co by autor vyčetl Evropské unii a co ne.

Evropská unie po brexitu je konečně tématem dne ve všech evropských médiích. Pokusím se ji rozebrat ze svého pohledu.

Zástupy bruselských byrokratů

Bylo to řečeno už mnohokrát, ale opakování je matka moudrosti. Pařížská radnice má víc pracovníků než celý aparát EU. Birminghamská městská rada má dvakrát víc lidí, než kolik jich pracuje pro Evropskou komisi, a tak dále.

V počtu opravdu problém není – jde o agendu. Dělají bruselští úředníci zbytečné úkony, takže mohou být jejich pozice zrušeny bez náhrady? Z toho, co je možné se dozvědět, mně vyplývá, že dělají vlastně standardní mezistátní agendu, která však není na úrovni „28 s 28, tedy každý s každým přímo“, ale v režimu „1 x 28“, tedy jedno opatření platné pro všechny členské země. Pokud by tito úředníci nebyli, jednaly a úřadovaly by mezi sebou jednotlivé státy. Úředníků by spíš přibylo, ale byli by to „naši“ úředníci!

Myslím, že se málo doceňují důsledky těchto společných pravidel hry: nesmírně pomáhají obchodu a podnikání bez omezení hranic jednotlivých států. I největší země Evropy představují malé trhy v porovnání s USA, Čínou nebo Indií; celá EU je však ekonomicky silnější než tito giganti. Samozřejmě tato harmonizace má i své nevýhody a nemám na mysli to, že při sjednocování pravidel může být něco nevýhodné pro nás a něco jiného zase třeba pro Dány: pokládám otázku, zda tvorba obřího jednotného trhu příliš neposiluje globální, nadnárodní korporace oproti lokálním podnikatelům. (Jistěže posiluje; proto by měl být na místě daleko silnější korektiv v podobě podpory lokálních firem a likvidace daňových rájů. Právě tady lze poznat, v čím zájmu představitelé EU vystupují).

Demokratický deficit

Nerozumím příliš, proč se Evropské unii vyčítá takzvaný demokratický deficit. Hlavní orgány EU jsou Evropská komise a Evropský parlament. Poslanci EP jsou přímo voleni občany kontinentu; lze si představit nějaké ještě demokratičtější uspořádání tohoto sboru? EP navíc v pravomocích postupně posiluje.

Evropská komise, to je jakási vláda EU, a jednotliví komisaři jsou „ministry“ Evropy. Ano, ti nejsou voleni občany – ale také nevznikají tak, že by se líhli z kamenných vajec na vrcholu hory. Nominují je vlády členských zemí – každá jednoho. Nominace navíc znamená prakticky s jistotou jmenování, a znamená taky udělení mandátu ze strany zvolené vlády. V tomto se tedy kopíruje struktura, kterou známe z jednotlivých zemí včetně té naší: ministry přece taky nikdo nevolí, ministři jsou nominováni a jmenováni. A pokud je nominují/jmenují vlády jednotlivých zemí, vzešlé ze standardních demokratických voleb, kde tedy lze spatřovat ten ukrutný demokratický deficit? Ministři a další důležití státní činitelé se nevolí ani ve Švýcarsku, v ráji přímé demokracie, jak jinak by měli být vybíráni evropští komisaři?

Pokud si vzpomínám, pojem „democratic deficit“ přišel právě v souvislosti se vznikem a prací Evropské komise, přičemž zavedení Evropského parlamentu bylo reakcí omezující příliš velké autonomie evropských komisařů. Tomu rozumím, ale opět se ptám:

1. Jak jinak by EU a její vrcholní představitelé měli fungovat než s vysokou mírou autonomie? EU má 28 členů – měli by snad každé svoje rozhodnutí, kterých dělají jistě denně několik, konzultovat či si snad nedejbože nechat schvalovat každým z 28 států? To je přece nepředstavitelné a naprosto nerealizovatelné.

2. Alternativou je, že by EU neměla vůbec svoji „vládu“, tedy komisaře a komisařky, a měla jenom parlament. Jenomže parlament je zákonodárný, ne exekutivní, kdo by tedy činnost EU fakticky prováděl a řídil? Úředníci?

3. Chápu, že občanovi Nového Bydžova přijde divné, že jeho jménem mluví v zahraniční politice kontinentu nějaká Italka, například. Je to už pro něj, i pro mě, příliš vzdálené a je těžké si představit, že by v tomto byly nějak dobře hájeny „české“ státní zájmy. Jenomže má-li EU vůbec fungovat, exekutivu mít musí. Tak co s tím?

Těžkopádnost, pomalost, nerozhodnost

Evropská unie je tvořena 28 státy, které jsou ale stále svrchované a rády se tím navíc před svými občany chlubí. Cokoli, co se týká evropské úrovně, tak musí být protaženo mlýnskými koly členských států a často je nutný jednomyslný souhlas. A jaké psí kusy umějí členské státy provést, to dobře víme (například svrhnout svoje vlády uprostřed předsednictví EU, jako se to stalo nám). Evropská unie je prostě v rozhodování těžkopádná už z podstaty věci a nebude tomu jinak, pokud nedojde k její plné federalizaci, tedy k zániku jednotlivých států a vzniku federální evropské vlády s přímými pravomocemi. Druhou možností je rozpad, pak ale podle mého názoru budou jakékoli dohody trvat ještě déle, protože se nebude domlouvat 28 států na jedné platformě, ale každý s každým, což, pokud počítám dobře, činí 392 nutných jednání na každý závěr, který pak platí společně.

Selhání v uprchlické krizi

Imigrační otázka je něco, co se EU hodně vyčítá, ale domnívám se, že nesprávně. Evropská unie vznikla jako ekonomické společenství, jako útvar řešící především ekonomické otázky a vztahy, a toto je stále její silně převažující činnost. I když EU rozšiřuje svůj záběr do jiných oblastí, je důležité vědět, že ke krokům mimo ekonomiku a obchod (a segmentům těsně souvisejícím, jako je například právo, opět ale typicky obchodní právo) nemá ani prostředky, ani mandát od členských zemí, ani všemi schválená a akceptovaná pravidla hry. Dokonce i společná evropská azylová politika je teprve v zárodku a vlastně se nedaří ji prosadit, protože v tomto si jednotlivé státy hlídají svoje pravomoci.

K selhání v loňské uprchlické krizi nepochybně došlo: bylo to ale selhání jednotlivých evropských států, nikoli EU. Státy Evropy se zachovaly dokonale sobecky – když není problém na mém dvorku, ať si jej řeší jiní. A ne že by nebylo slyšet volání o pomoc: nejen Itálie opakovaně a nahlas hlásila, že nápor přes Středozemní moře přestává být snesitelný a že jej sama nezvládne. Reakci ostatních států EU známe.

Není mimochodem problém EU právě naprostá sobeckost jednotlivých států a mizivá solidarita, nulový zájem se angažovat v čemkoli, co leží mimo jejich hranice?

Selhání v ekonomické krizi

Na rozdíl od migrace považuji téma ekonomické krize za věc, kterou lze EU vyčíst docela jednoznačně. V ekonomické oblasti má EU pravomoci i prostředky a jeden z důvodů existence Evropské unie je právě finanční a měnová stabilita, která je (či měla by být) větší u celku než u jednotlivých malých ekonomik a lokálních měn. Selsky řečeno: „Na to jsme si vás pořídili, aby se tohle nestávalo“.

Dalo se krizi úplně předejít? To asi ne, ekonomická sinusoida je tu od úsvitu věků a nejspíš nikdy nezanikne. Ale signály, že je něco špatně – typicky obrovské investování bank do „bezcenných cenných papírů“, oněch pověstných záměrně x-krát přebalených a přemíchaných hypotéčních dluhopisů, aby nikdo nepojal podezření, o jaký odpad se jedná –, tyto signály museli představitelé EU vidět a dalo se už „brzdit“. Jenomže párty na palubě byla v plném proudu…

Právě tak špatná byla i reakce po samotném vypuknutí krize: váhavá a nanicovatá. Dnes už víme, že americká intenzivní a rychlá reakce byla mnohem chytřejší a že v řadě případů dokonce stát vydělal na tom, že sanoval (znárodnil) postižené podniky, protože je pak se ziskem prodal. Podobně mizerné ze strany EU bylo i řešení tzv. řecké krize, byť i zde lze možná větší část viny přičíst jednotlivým státům Evropy.

Trochu to zobecním: právě ekonomická krize velice zdůraznila otázku, v čím zájmu vrcholní představitelé EU, tedy jak eurokomisaři, tak europoslanci, pracují. Je to skutečně zájem občanů, nebo zájem struktur, vládnoucích a ekonomických? Argumenty, že první možnost je správně, se hledají velmi nesnadno.

Nedostatečná z marketingu

Evropská unie musí usilovat o důvěru, musí o ni bojovat daleko silněji než jednotlivé státy, které ji mají už jaksi od přirozenosti. Evropa, ztělesněná napůl abstraktním „Bruselem“, pod kterým si je možné představit všechno a nic, apriorní důvěru nemá a musí si ji získávat.

Evropská unie však na toto nedbá a z politického marketingu má nedostatečnou. Je to zvláštní: všechny politické strany vědí, že o voliče musí bojovat, musí jej aktivně přesvědčovat, musí mu skládat účty ze své práce, jen v EU to jaksi nevědí. Nejde ale jen o to se před voliči producírovat, ale především získat jejich souhlas s kroky, které by mohly být silně nepopulární. Zákaz žárovek byl možná z pohledu světlých zítřků dobrý nápad. Pokud ale předkládající není schopen pro svůj záměr (nejedná se totiž o nic složitého, o nic, co by nebylo možné vysvětlit tak, aby to lidé pochopili) získat silnou podporu, nesmí jej udělat. Prosazovat cestu ke světlým zítřkům s tím, že si to vyžádá nevyhnutelné oběti (oběti řadových občanů, abych byl přesný) a tyto oběti jsou důkazem správné cesty, je podle mého aplikace marxismu. Prosazovat cestu ke světlým zítřkům s tím, že voliče nejdříve přesvědčím a získám jejich souhlas, to je demokracie. To není nic proti velkým vizím, ale něco proti prosazování záměrů silou a bez veřejné diskuse.

Je-li v USA zvolen senátor za stát Idaho, vrací se neustále do rodného kraje, naslouchá Idažanům a prezentuje, jak v dalekém Washingtonu hájí jejich zájmy a zájmy Idaha. V evropském parlamentu je 21 poslanců, kteří jsou tam právě proto, aby prosazovali zájmy České republiky. Vsadím se, že o polovině z nich jste v životě neslyšeli a jejich existence je vám utajena (namátkou: Ježek, Dlabajová, Kohlíček, Sehnalová...). Věra Jourová je pak už rok a půl eurokomisařkou – a znáte ji?

Činnost EU občas připomíná pokusy o kvadraturu kruhu. V okamžiku, kdy bude chtít být akceschopnější a autoritativnější, zvedne se odpor proti přesouvání pravomocí z národních států. Jakmile se stáhne a začne toho dělat méně, zvedne se odpor, že nic nedělá. Žádný lokální politik nevynechá příležitost svést nepopulární opatření na Brusel, odvést pozornost. Argument „o nás bez nás“ se dá použít vždy.

Proč se něco takového v obdobné míře neděje v USA? Protože občan Idaha nebo Montany je v první řadě Američan, je ztotožněný se svou zemí, a ovšem má pak vazby ke svému státu unie, svému okresu, městu, komunitě. Jak může něco takového nastat v Evropě? Až se budeme cítit přinejmenším rovnocenně Evropany, a pak teprve Čechy, Italy, Dány... Tohle je ale moc těžké, v dohledné době nesplnitelné přání.

Může za to EU nebo ČR?

Stížností, jak „Brusel“ dusí svými regulacemi podnikání i náš život, je nepočítaně. Existuje ale země jménem Dánsko, která je na prvním místě ve světovém žebříčku ve vhodnosti pro podnikání, přičemž mezi klady je zdůrazňováno právě málo regulací a byrokratických překážek. Dánsko je v Evropské unii. Existuje země jménem Estonsko, kde lze dnes vykonávat veškerý styk se státem a úřady pomocí pár kliků na počítači, žádné papírování, žádné fronty u okýnek na úřadech. Estonsko je členem Evropské unie. Vídeň je označována za nejlepší místo k životu na světě vůbec; Rakousko leží v Evropské unii.

Nemíří případná kritika zcela špatným směrem? Nakazuje nám Evropská unie, kolik stran a položek má mít daňové přiznání? Přikázala nám EU vytvořit Opencard a EET? Bylo již mnohokrát ukázáno, že tzv. bruselské regulace jsou výmyslem domácích úředníků a mocipánů, či naším oblíbeným přístupem „být papežštější než papež“ (a současně případně na „papeže“ ukázat prstem).

Stěžujeme-li si na EU, měli bychom současně říct, jestli to sami děláme lépe. Je správa naší vlastní země kvalitnější než práce Unie? Jsou naši úředníci lepší, jsou naši ministři lepší? Jsou naše regulace, zákony, pravidla lepší než unijní? A stěžujeme-li si na to, že EU nemá lídry, zeptejme se: jak se jmenuje současný premiér Itálie, současný premiér Španělska, jsou to opravdoví lídři? (Premiér Itálie se už dnes nejmenuje Berlusconi a premiér Španělska není ani Nadal ani Iniesta – ale máte ještě jeden pokus). Unie není lepší nebo horší než jednotlivé členské země. Je jimi stvořena a formována, bruselské elity jsou evropské elity. Je iluzorní si myslet, že vystoupením Británie z EU se prudce zlepší způsob vládnutí v této ostrovní zemi: vždyť právě brexitem prokázaly britské vládnoucí elity neschopnost a selhání.

À propos: Předpověď na téma „Evropa a brexit“ 

Dovolím si drzou předpověď, když tak mně to za půl roku připomeňte: Británie z EU nevystoupí. Postup bude zhruba následujúcí:

- Ještě pár dní budou padat tvrdá slova; referendum je ještě teplé.

- V Británii se zbaví nejenom proevropského Camerona, který to prohrál, ale i BoJo (Borise Johnsona), který dopadl stejně tak a labouristé vymění Corbyna. Hlavní politické síly si uvědomí, že odchodem by Velká Británie přišla o Skotsko a Severní Irsko, což je ztráta, proti které je pobyt v EU zanedbatelnou nepříjemností.

- V Evropě si uvědomí, že přijít o Británii je právě tak velká ztráta. Zachování EU, jak je, je prakticky pro všechny jasné win-win, a odchod je prakticky pro všechny lose-lose. A uvědomme si, že tu jde především o byznys, že EU je dnes hlavně byznysové (ekonomické) uskupení – a tyto síly rozhodují. Pokud byznysmeni vidí win-win řešení, vždy jej zrealizují. Takže se budou konat – a už začala – intenzivní jednání za zavřenými dveřmi, co s tím.

- Aby toho nebylo málo, udělá se z toho „win-win-win“. Jeden ze dvou nejsilnějších argumentů Britů pro odchod byla migrace. Vůči ní je ale rostoucí odpor i v ostatních západoevropských ekonomikách, který ve všech evropských zemích posiluje nacionalisty. Proto se EU dohodne „jakoby kvůli Británii“, ale právě tak v zájmu hlavních stran v Německu, Francii, Nizozemsku a dalších státech, na přitvrzení v oblasti volného pohybu osob. Nebude samozřejmě zrušen, ale bude podstatně méně atraktivní, například se drasticky zredukují dávky a podobně. To se pochopitelně dotkne též občanů ze středo- a východoevropských členských zemí EU, tedy i České republiky. Jako náplast dostaneme zpátky právo nazývat destilát z erteplí „rum“, protože v EU, i když se tak netváří, v zásadě dobře vědí, jaké jsou hlavní hodnoty českého voliče.

- EU se současně mírně zreformuje – žádná revoluce, ale tak, aby se to dalo dobře prodat.

- Noví čelní představitelé hlavních britských stran toto odprezentují jako svoje vítězství (a budou mít navíc pravdu), na přelomu roku bude nové referendum, které dopadne 60:40 pro zůstat – a bude hotovo.