Ukrajinský křížový pochod je velkým symbolem
V předminulém vydání Kulturních novin jsme se stručně pozastavili nad mlčením našich (a většiny západních) médií o velkém křížovém pochodu pravoslavných věřících z východu i západu Ukrajiny do Kyjeva, kde měl být 27. července zakončen. V tuzemsku o něm referovala pouze některá alternativní média, především pak E-republika.cz, což je vzhledem k významu této události málo.
Než přikročím k rekapitulaci důležitých okolností, přikládám odkaz na rozsáhlou fotokroniku průvodu Kyjevem s průběžným komentářem reportéra internetového deníku Strana.ua, v níž si lze všimnout i některých zajímavých okolností (například pokusu pravicových radikálů o atak nebo bezpečnostních kontrol věřících). Navzdory předchozímu stupňovanému napadání akce ze strany nacionalistických politiků a médií, že je „pátou kolonou Moskvy“, a navzdory explicitním výhrůžkám pravicových radikálů proběhl tento pochod, jehož se podle odhadů zúčastnilo třicet až osmdesát tisíc lidí, v klidu a bez větších incidentů.
Tato akce, svým rozsahem největší „nemajdanovský“ počin posledních let, nenašla za hranicemi Ukrajiny příliš velkého ohlasu. V německy mluvících zemích lze kromě alternativních zdrojů dohledat pouze zprávu v rakouském deníku Der Standard z doby před završením pochodu. O jeho průběhu referovala také reportáž dopisovatelky berlínského deníku taz.die tageszeitung, která navzdory svému pochybovačnému tónu (podtrženému názvem článku Křížový pochod pod zástavou Moskvy) přinesla řadu výpovědí svědčících přinejmenším o ambivalentním poselství akce, tedy o tom, že jde o něco víc než jen o politický tah Ruska skrze spřízněnou pořádající Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu (UPC MP):
„Sedmatřicetiletý Jurij sedí na lavičce vedle kostela a shlíží na své uplahočené nohy… Je prý zklamán, že se nezúčastnilo tolik lidí, v kolik doufal. Nemůže říct, že by nenáviděl Rusy a všechno ruské. ‚Už je to tak, moje rodina se stále přiznává k UPC MP, ale přesto miluju svou vlast – Ukrajinu. (…) Jurij pochází z Bukoviny na západě Ukrajiny a je jedním z tisíců věřících, kteří už přes dva týdny kráčí v křížovém pochodu ‚za mír, lásku a modlitbu pro Ukrajinu‘.“
Autorka popsala stručně i pochodující: „Účastníci na sebe berou velké obtíže. Pochodují navzdory vedrům nebo dešti tucty kilometrů denně. Přenocují a stravují se v kostelích nebo v domech věřících. Většinou jsou to starší ženy a mladé rodiny s dětmi. Nesou ikony, modlí se a zpívají.“
Asi nejpřehlednější a nejobjektivnější pohled z pozice západního novináře přinesl text Ulricha Heydena na portálu Heise Medien, který je obsahově víceméně ve shodě s příspěvky ukrajinského internetového deníku Strana.ua, z jehož uvážlivých textů, která dávají zaznít hlasům protichůdných stran, převážně čerpám i ve svém příspěvku. Strana.ua se věnovala pochodu ve více článcích a jeden z posledních lze považovat za bilanční. Jeho titul Jak ovlivní křížový pochod politické rozložení na Ukrajině s podtitulem Co bude nyní s ideou autokefální církve a se vztahem společnosti k válce na Donbasu vystihují některá klíčová témata dokonale
K řešení ukrajinské krize lze přispět náboženským smírem
Křížový pochod byl akcí výsostně symbolickou, jejíž význam lze interpretovat ve dvou základních rovinách. První a nejdůležitější motivací pro účast širokých mas věřících byla jejich touha po míru a po ukončení obecně bídné situace na Ukrajině. Explicitní politické ambice (ruské zájmy) podsouvali akci především její odpůrci, ale nelze nevidět ani konkrétní politický rozměr tohoto velkého gesta.
Pro jeho porozumění je zapotřebí stručné rekapitulace náboženské situace na Ukrajině: V ní se zásadním způsobem prolíná tradice přijetí křesťanství na Rusi (počátky sahají do časů Kyjevské Rusi, do Kyjeva „do matky ruských měst“). Dále tu existuje zásadní a historicky zakotvený vliv Ruské pravoslavné církve se sídlem v Moskvě, jejíž součástí je Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu, největší a nejstarší pravoslavná církev na Ukrajině s více než milionem věřících. Od ní se v rámci ukrajinských emancipačních snah po rozpadu Sovětského svazu odtrhla Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (UPC KP) a pak autokefální (samosprávná) Ukrajinská pravoslavná církev.
UPC KP ve spolupráci s některými ukrajinskými politiky dlouhodobě usiluje o vytvoření jednotné a jediné pravoslavné církve na Ukrajině. Jejím zatím posledním a neúspěšným pokusem na církevní půdě bylo jednání s Konstantinopolským patriarchátem, aby na letošním velkém pravoslavném sněmu byla uznána její autokefalie. Sněm však dal najevo, že bez požehnání hierarchicky nadřazené Ruské pravoslavné církve to není možné.
Pravoslavné církve jsou zdaleka nejmohutnějším náboženským fenoménem na Ukrajině a pravoslaví obecně důvěřuje až osmdesát procent občanů. Tato situace je obrazem tragické vnitřní rozpolcenosti obyvatel Ukrajiny, rozdělených zjednodušeně na „západ“ a „východ“, a současná politika zrcadlí snahy o získání dominantního vlivu toho či onoho pólu. Skutečná jednota a mír na Ukrajině však nemohou nastat za dominantní vlády ani jedné z obou stran. (O situaci blíže viz zde.)
Křížový pochod jako demonstrace proti politickým krokům
Na jaře tohoto roku se v ukrajinském parlamentu objevil návrh zákona, mezi jehož autory je i politička Julija Tymošenková a jímž by se UKP MP dostala pod kontrolu státu – stát by měl právo jmenovat metropolitu této církve, kterého doposud jmenuje Moskevský patriarchát.
Zmíněný bilanční text ukrajinského deníku Strana.ua mluví o tom, že křížový pochod byl jedním z nutných kroků UPC MP, jak dát vládě najevo, že její věřící nejsou zanedbatelnou skupinou obyvatel, a že vůči nim nelze takto postupovat. Vláda nakonec přes předchozí ostré výroky některých ministrů na adresu pochodu zareagovala umírněně – nevydala žádné razantní zákazy a opatření, a dokonce přispěla k posílení bezpečnostních složek, aby nedošlo k žádným násilnostem.
V citované ukrajinské analýze je zmíněna i ta okolnost, že prezident Porošenko je velmi pragmatický politik a náboženské nepokoje by mu rozhodně v současné situaci nepřišly vhod. Navíc je prý sám jako věřící příslušen k UPC MP, sponzoroval výstavbu jednoho z jejích chrámů a jeho děti jsou v této církvi pokřtěny.
Jak dál? To poznáme podle konkrétních politických kroků
Ukrajinská analýza končí zhruba tímto konstatováním: Tak či onak, střízlivě řečeno, máme tu masový křížový pochod Ukrajinou a masový průvod Kyjevem, které prošly v míru, bez obětí a víceméně bez provokací a jimž se vláda otevřeně nepostavila na odpor. Jestli se to jeví jako počátek nových, mírumilovnějších časů, nebo to bylo náhodným vybočením z dosavadních pravidel, budeme moci posoudit podle toho, jak se budou vyvíjet politické poměry v zemi a v první řadě ty spojené s Minskými dohodami o Donbasu.
S odstupem lze říci, že ať už je další dění jakékoli, tato obrovská událost, v níž se propojili obyčejní lidé napříč Ukrajinou, byla bezprecedentním vyjádřením pokorné, nenásilné lidské touhy po míru, politicky ne nepodobné Gándhího aktivitám. Mohli bychom si z ní vzít příklad.