Kdo se v českém levicovém tisku zlobí na zrcadlo
O (ne)noblese, (ne)demokratičnosti, (ne)nestrannosti a (ne)úctě k názorům starších v některých českých levicových médiích.
Korektní noblesa
Česká internetová periodika Britské listy a Deník Referendum opakovaně kritizují různá média za „politickou nekorektnost“ či za „šíření rasismu“. Samy se však podle proklamovaných standardů neřídí. Například když se přiklánějí k názoru, že za „katastrofický scénář pro Evropu“ (způsobený podle nich odchodem Británie z Evropské unie) můžou starší lidé (1, 2).
Už jednou poukazoval první ze spoluautorů tohoto textu na stránkách Kulturních novin na neempatičnost a nedemokratičnost této logiky (3). Jak krize v Evropě pokračuje, styl šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka se zostřuje. Ještě před dvěma lety se v titulku svého článku po spršce sprostot nehodných oficiálních médií, která se snesla na čerstvý hrob normalizátora Vasila Biľaka, ptal: „Biľak byl bezpochyby vlastizrádce, neví však pražská kavárna, co je noblesa?“ (4) Dnes se do této společnosti zařazuje sám, když je pro něj každý, kdo neuznává jeho pohled na svět, „nula“, která „šíří pitomosti“, „nesmysly“ a „neuvěřitelné zabedněnosti“.
Jedním z hlavních iracionálních terčů jeho hněvu je i celý český národ, který bohemista Čulík obviňuje z „rasismu“ i za to, že před tisíci lety, kdy se tvořil jeho jazyk, vzniklo jeho endonymum „Čech“ jako zdrobnělina substantiva s významem „člověk“, zatímco slovo Němec vzniklo z adjektiva s významem „němý“ – tedy někdo, kdo pro mě z mého pohledu vlastně nemluví, protože mu nerozumím. (5) Ponecháme-li stranou nepříčetnost takového kolektivního obviňování a směšnost aplikování historického vývoje slov na dnešní politické vády, doktor Čulík si zřejmě nepovšiml, že význam „člověk“ nesou například i německé endonymum „Deutsch“, hindské endonymum „Bhárat“ či romské endonymum „Rom“, které si pro sebe vytvořily samy tyto národy, a že řecké exonymum „barbar(os)“ či germánské exonymum „walach(welsch)“, používané Řeky a Germány pro příslušníky všech ostatních národů, má úplně stejný význam jako české slovo „Němec“, jež mimochodem vůbec není českou doménou, protože ho používají všechny slovanské národy.
„Nezávislí“
Podobným způsobem (i když samozřejmě dosud ne s týmž nasazením jako Jan Čulík) přitvrzují Jakub Janda z „think tanku“ Evropské hodnoty a bohužel i Jakub Patočka z Deníku Referendum. Dozvídáme se od nich, že jejich osobní životní zkušenost evropské identity je naprosto jedinečná a nikdo, kdo se necítí jako Evropan (rozuměj Západoevropan), nemůže rozumět vyšším hodnotám EU, pro něž stojí za to obětovat i některé základní principy demokracie. Právo na respekt si zaslouží jen ten, kdo podporuje „více Evropy“. Zřejmě to ale není ten, kdo si pod pojmem Evropa představuje kupříkladu správu svého státního území skrze výsostně demokratickou instituci referenda.
Britské listy se ve své „nezávislosti“ dostaly už tak daleko, že pravidelně publikují PR nadnárodního oligarchy George Sorose (6, 7), zatímco šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka se kupříkladu k problému neústavní reorganizace české policie staví tak, že ji prezentuje jako nevyhnutelný konflikt dvou kmotrovských klik, z nichž se nakonec za jednu postaví:
„Faktem ale je, že v rozhodování o tom, zda je větším problémem pro společnost Babišovo ANO, anebo Kalouskova TOP 09, není třeba váhat ani pár vteřin. A není vůbec náhoda, že Kalousek velmi přesně současný konflikt od první chvíle popsal jako konflikt primárně mocenský: a bez okolků a bez rezerv se v něm postavil na stranu Sobotky a Chovance.“ (8)
„Kauza“ Petr Uhl
Pravým píchnutím do vosího hnízda poslední doby byl rozhovor, který koryfej české levice Petr Uhl (jenž si v minulosti za svůj nekompromisní boj za demokracii a rovnost tříd, národností i pohlaví vysloužil téměř desetiletý pobyt v normalizačních kriminálech) poskytl 22. července měsíčníku Neovlivní.cz (9). Dovolil si v něm totiž myslet opravdu otevřeně a nezávisle: Zpochybnil manichejistické pojetí dnešního diskurzu, v němž vše, co je sovětské (či ruské), bylo (a je) špatné, zatímco vše americké je dobré:
„Byli jsme RVHP, teď jsme Evropská unie. Byli jsme Varšavská smlouva, teď jsme NATO. Je to sice možné říct, ale neznamená to, že jedno bylo dobro, druhé zlo. To prostě tak není. Zlo byla Třetí říše, nacismus, tam bylo to zlo velmi silné, velmi silně ovlivňovalo celou politiku nacistické německé říše. Ale u Sovětského svazu to tak nebylo.“
Zpochybnil také ustálený kánon, že jednoznačná vina současného konfliktu na Ukrajině leží na Rusku, že sovětské angažmá ve střední Asii a v Afghánistánu bylo jednoznačné zlo, že Putin je nejhorší volba pro současné Rusko a že Matěj Stropnický je spasitelem současné Strany zelených. Zařadil se tím na dnes už dlouhý seznam lidí, které „nová levice“ (pomocné označení pro tu část dnešní české levice, jež začíná na první místo svého hodnotového žebříčku – namísto principů – stavět neochvějnou věrnost dnešní eurokracii) vyřazuje z veřejného diskurzu a posazuje je na myšlenkovou lavici, již pro směšné „bludaře“ vyčlenila už blahé paměti středověká církev.
Michal Berg, Deník Referendum
První se 25. července ozval Michal Berg v Deníku Referendum, který měl alespoň tolik novinářské cti, že se k Uhlovým pohledům snažil alespoň částečně uvést protiargumenty, nicméně svůj článek zakončil výsostným argumentem ad hominem, a to dokonce kolektivním:
„Petr Uhl se tak zařadil do narůstajícího panteonu ‚osobností‘, po jejichž ‚provokujících‘ či ‚nekorektních‘ názorech veřejnost baží. Jak ale ukazují příklady pánů RobĚjška či Cílka, do jejichž společnosti se Uhl bezděky zařadil, tyto postoje v konfrontaci s realitou zásadně neobstojí.“ (10) – Ponechanou chybu ve jménu „obviněného“ záměrně zdůraznili autoři.
I kdybychom měli na některé věci radikálně jiný názor nežli Petr Uhl, téměř desetiletí, které strávil ve vězení za to, aby i Michal Berg mohl veřejně formulovat své názory, by nám nedovolilo v souvislosti s ním slovo „osobnost“ uvést v uvozovkách.
Karel Dolejší, Britské listy
O dva dny později se v Britských listech ideologicky rozohnil Karel Dolejší. Podsouvá Petru Uhlovi, že káže lži, když tvrdí, že politika vůči homosexuálům v Rusku by mohla být ještě mnohem tvrdší, než je za Putina. Například za pana Žirinovského. Politika státu proti osobám stejné sexuální orientace je v Rusku celkem represivní, není však plošně trestná. Více než toto Petr Uhl netvrdí. To však Dolejšího, na kterého samotné slovo Rusko působí jako červená barva na krocana, vůbec nezajímá, a tak se od Uhlových úsporných vět odráží ke zdrcujícímu ideologickému kázání:
„Jednou ze základních operací Putinových apologetů v České republice je dnes předstírání, že Západ je stejně silný a jednotný jako v roce 1990 – že nejde o politicky rozklížený a vojensky vyčerpaný blok států stižený hned několika existenciálními krizemi současně, v němž bohatě dotovaná ruská státní televize vede na americké půdě otevřenou kampaň za zvolení Trumpa prezidentem, zatímco ruská informační operace usiluje o zdiskreditování Demokratické strany. Že prý tu kdosi ohrožuje Moskvu zákeřně obklíčenou čtyřmi slíbenými prapory vojska NATO – Moskvu, která se už už těší, jak s Trumpem po volbách uzavře ‚gentlemanskou‘ dohodu o novém rozdělení Evropy, do níž ruští sousedé coby objekty dealu nebudou mít co mluvit.“
Teorie o Putinově podpoře Trumpovy kandidatury, aféra číslo jedna pro dnešní mainstreamová média a sociální sítě na celém světě, jako by i v autorových očích odsunula do zanedbatelnosti například fakt, že Trumpova protikandidátka Hillary Clintonová veřejně prohlásila, že když bude zvolena, je ochotna okamžitě začít válku proti Íránu a potažmo i proti Rusku. Jde přece především o to, vyřídit si to s kýmkoli, kdo se svými názory odklonil od jediné možné linie chápání světa, jak ho vidí pan Dolejší:
„Údajný mír, kvůli němuž zasloužilý muž veřejně roztrhá svou reputaci, je ontologicky něco nemyslitelného a obludného; má podstatu tak vyžranou rakovinou nicoty, že nehledě na další lidské oběti případně mu ještě přinesené nedokáže udržet svou existenci déle než pár měsíců. Potřebujeme jiný mír než ten, který ulehčeně oslaví porobení milionů poddaných obnoveného ruského impéria: Založený na uctivém vztahu k faktům a snaze najít skutečnou, nikoliv ideologicky vybájenou rovnováhu sil na těžce zkoušeném kontinentě. Pravda, jež podle Jiráska cenzurovaného Boženou Němcovou prý vítězí, už českou kotlinu dávno opustila.“ (11)
Kromě Petra Uhla, Petra Robejška a Václava Cílka to tedy nakonec odnáší i Alois Jirásek a Božena Němcová (všichni „starší lidé“) a opět i český pravopis, konkrétně Britskými listy oblíbená endonyma, když je souslouví „Česká kotlina“ uvedeno s malým „č“ (to velké, které stále ještě vyžaduje kodifikovaný pravopis, by si náš opovrhovaný národ nejspíš nezasloužil). A mimochodem; heslo "Pravda vítězí", nacházející se na dnes ukradené a rozstříhané české prezidentské stardartě nepochází od Aloise Jiráska, ale od Mistra Jana Husa, který je vtělil do dopisu, jejž napsal roku 1413 (kdy na něj jako na bludaře byl v Praze vydán interdikt) ze svého venkovského vyhnanství příteli Janovi z Rejštejna...
Křivá ústa
Je smutné, že v době, kdy drtivou většinu českého tisku ovládá pět rodin pravicových oligarchických mafiánů (12), některá z nezávislých levicových médií přestávají být demokratickými médii, vhodnými k diskusi a zamyšlení, a stávají se médii nevybíravě podporujícími stávající elity a establishment. Až se příště opět budou zlobit na své zrcadlo, že podporuje ve společnosti agresivitu a radikalismus, měli by se gogolovsky zlobit v první řadě na svá vlastní křivá ústa, deformovaná narůstajícím názorovým církevnictvím a formálním diletantismem.