KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Zdá se, že z výsledků krajských voleb má málokdo radost, ale hodně lidí je komentuje. Autor se přidává a proběhlé volby – i za pomoci některých čísel – shrnuje několika postřehy.

Začal bych u nízké volební účasti. Třicet čtyři procent věru není mnoho. To ale neznamená, že demokracie v ČR je v krizi. Mám za to, že příčina je jinde – voliči se prostě s existencí Senátu ani krajských zastupitelstev vnitřně nesmířili a nepovažují je za zcela legitimní. Senát existoval již za první republiky a míval už tehdy dost špatnou pověst. Ferdinand Peroutka se k němu v časopise Přítomnost vyjádřil takto: „Už tehdy, kdy byl vytvořen Senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničeho, co by se podobalo činu. Naprostý úpadek jeho vlivu jest mimo jiné pozorovati také z té okolnosti, že jeho členové, ač je mezi nimi jistě řada významných osobností, byli úplně odsunuti stranou, jde-li o sestavování vlády. Zatím má Senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak…“

Senát v novodobé České republice také není výsledkem žádného všelidového toužení po druhé komoře Parlamentu. Byl „upečen“ v době zániku československé federace, kdy poslanci Federálního shromáždění přišli o svoji práci. Právě nový Senát jim měl sloužit jako náhradní působiště, aby si příliš nestěžovali. Uvažovalo se dokonce o zřízení tzv. Prozatímního senátu, který by působil pár let bez potvrzení voliči. Z toho sešlo a Senát byl nakonec poprvé řádně zvolen v roce 1996, ale dojem nadbytečnosti a „uměle vytvořeného koryta“ už zůstal. A o dvacet let později není o nic slabší než předtím. Divíte se nízké volební účasti? Vnuťte lidem nějaký orgán shora a zákonitě se to stane.

Zřízení nových krajů také neprovázelo žádné velké nadšení národa. Pamatuji si, jak jsem tehdy čekal na pražském hlavním nádraží na vlak do Ostravy. Davem cestujících procházel kamelot s novinami a vyvolával: „Co to té naší ubohé republice zase udělali!“ Měl na mysli právě zřízení „vyšších územně správních celků“, jimž se tehdy ještě ani neříkalo „kraje“. Najděte mi dneska člověka, který chová tuhle krajskou správní strukturu v úctě, a já vám ukážu deset dalších, jimž je úplně ukradená.

„Socialisté“ z ČSSD

Velké překvapení mi přichystal můj rodný Moravskoslezský kraj. Ostravsko bylo kmenovou voličskou základnou levice už za císaře pána. Vůbec jsem nečekal, že by se tam do krajské vlády mohla dostat ODS, ale všichni Sobotkovi muži, zejména hejtmanský kandidát Miroslav Novák, to přeci nějak dokázali. Není to jen náhodný výkyv. Na doprovodném obrázku vidíte výsledky ČSSD v Moravskoslezském kraji za posledních deset let: 16,6 %, které nyní ČSSD získala ve své bývalé baště, jsou mimořádně závažným varováním. V další baště – Ústeckém kraji – nedosáhla ani na 12 %. Podobá se to roku 2010, kdy ODS v komunálních volbách poprvé prohrála v Praze. Další varování už nepřijde, příští zastávka se jmenuje „pidistrana“ a může nastat už za rok na podzim.

Socialistům, kterým na jejich straně záleží, bych doporučil prostudovat osud jejich polských a maďarských kolegů. Polská socdem koalice se v posledních volbách ani nedostala do Sejmu, protože nepřekročila osmiprocentní laťku určenou koalicím. Maďarská socialistická strana živoří v opozici a její voliče převzal levicově-nacionalistický Jobbik. Na počátku října vyšla zpráva, že zkrachoval socialistický deník Népszabadság, do kterého jeho rakouští vlastníci už nechtěli vkládat další prostředky. To je, jako by u nás zkrachovalo Právo. Takže pozor tam na levém křídle. Můžete skončit úplně stejně.

V této souvislosti musím říci, že způsob, jakým Bohuslav Sobotka přistoupil k výsledkům své strany, se mi jeví mimořádně nešťastným. Takhle se lídr nechová. Snažit se vyhnout zodpovědnosti za debakl, to nezapůsobí dobře na nikoho. Lidsky to chápu – člověk má tendenci umenšovat svůj vlastní podíl na kolektivním neúspěchu – ale lídr musí tuhle vlastnost v sobě potlačit, jinak za mnoho nestojí. Za úplnou katastrofu ovšem považuji nové heslo „Já jsem změna“, které předseda vlády vyslovil v rozhovoru pro Seznam.cz. Že prý se chce orientovat na mladé lidi a učit se od Pirátů… Pane Sobotko, Piráti jsou tříprocentní strana. Uvažoval jste někdy, proč tomu tak je? Podíváme-li se společně na demografický strom České republiky, zjistíme, že mladých obyvatel (ve věku od 18 do 30 let) je poměrně málo, patnáct procent. Ale to není všechno. Jejich volební potenciál pro ČSSD je ještě daleko nižší. Proč?

Musíme odečíst cizince. Graf zahrnuje obyvatele ČR, nikoliv jen občany s volebním právem. V univerzitních městech je spousta mladých Slováků, Ukrajinců, Rusů či Balkánců, kteří zde studují. Jedu-li v Praze tramvají, dost podstatná část omladiny nemluví česky.

Dále musíme odečíst ty mladé, kteří se o politiku nezajímají. Těch je hodně. Vůbec nejde jen o český jev. Generace narozená v devadesátých letech je politicky neaktivní po celém světě. Proč, to by bylo na samostatnou esej, ale pokud je nedokáže zmobilizovat ani Donald Trump nebo Marine Le Penová, nedokáže to pravděpodobně ani Bohuslav Sobotka.

Pak tu máme skutečnost, že hodně mladých se v okamžiku voleb nachází mimo svoje trvalé bydliště. Například na studentské koleji. Náš volební systém sice umožňuje hlasovat jinde, ale vyžaduje to přípravu (voličský průkaz). Kdo s tím nepočítá předem a není přítomen v trvalém bydlišti, nemůže jít volit jen tak spontánně, protože se mu v sobotu najednou zachtělo.

Pokud už se někdo mladý zajímá o politiku, je to spíš ten typ rebela, který to chce „natřít establishmentu“. A ČSSD a Sobotka jsou přímo jeho ztělesněním. Opravdovým zakázaným ovocem jsou dnes nacionalisté, o nichž mladý rebel slyší ve škole, že jsou „fuj“, protievropští a vůbec tabu. Jenže takové kázání od katedry může mít právě opačný účinek, než je zamýšleno. V nedávných volbách na Slovensku získal Marián Kotleba a jeho ĽSNS celkem 22,7 % hlasů prvovoličů mezi 18 až 21 lety, tedy trojnásobek toho co od starších lidí. Docela by mě zajímalo, kolik prvovoličů o minulém víkendu hlasovalo pro Okamuru.

Takže, započteme-li tyto vlivy, zbývá pár procent celého českého elektorátu, o které se perou zelení, Piráti, TOP 09 a různé místní spolky jako PRO!Ústí nebo Žít Brno, pro něž je i Strana zelených příliš pravicová. Teď by se měla přidat do boje ještě ČSSD – nu, mnoho štěstí.

Mladí intelektuálové z Deníku Referendum či A2Larmu mohou nad tímto posunem jásat, ale jejich posvátná témata (gender, inkluze, Romové, antirasismus) jsou kmenovým voličům ČSSD v nejlepším případě lhostejná, v nejhorším je aktivně štvou. Z paneláku v Ostravě-Dubině vypadá svět úplně jinak než z kampusu tamní Fakulty sociálních studií. Na hlasy odcizené nižší příjmové vrstvy už se těší několik konkurentů, Okamurou počínaje a Babišem konče.

„Pravice“ z TOP 09

Co se politických stran týká, rád bych okomentoval ještě TOP 09. Kdyby šlo o potravinu, překročila by dávno mez svojí spotřeby. V době svého vzniku těžila TOP 09 ze tří okolností, které pominuly. Společně s nimi pominul i důvod její podpory. Kolem roku 2010 byla veřejnost velmi protikorupčně naladěna a ODS byla vnímána jako totálně zakmotrovaná strana. Pravicoví voliči hledali nový domov. Na scéně neexistovala žádná konkurence. Evropská unie, ke které se TOP 09 nejen přihlásila, ale přímo přikovala ocelovým řetězem, se široké populaci jevila jako byrokratická, nudná, leč stabilní a převážně neškodná organizace.

Dnes je všechno jinak. Protikorupční tažení skončilo fraškou a veřejnost je z něj poněkud unavena. Konkurence je více než dost, STAN či KDU-ČSL jsou daleko aktivnější než tehdy. Evropská unie jde z krize do krize a v jejím čele stojí nyní Jean-Claude Juncker, jehož způsoby, charisma a diplomatické a vyjednávací schopnosti jsou veřejně srovnávány s týmiž u Leonida Brežněva. Odlesk těchto skutečností a událostí se samozřejmě musí projevit na preferencích TOPky.

Propad pod pětiprocentní hranici zhruba odpovídá mým zkušenostem. Ve své věkové kategorii (dejme tomu 30 až 45 let) znám poměrně dost konzervativních voličů, vesměs otců a matek od rodin, a od několika z nich jsem slyšel výroky typu: „Jednou dvakrát jsem to hodil TOPce, ale už nikdy více!“ Podotýkám, že jde o lidi z různých koutů republiky, kteří se navzájem neznají. Není to reprezentativní vzorek, ale přesto: jestliže „pravicová“ TOP 09 nyní uzavírá koalici s „marxisty“ z Žít Brno, je to náznak toho, že třídu konzervativních voličů středního věku opustila a zaměřila se rovněž na boj o hlasy mladých městských aktivistů z levé části spektra. Nu, mnoho štěstí.

PřeMUDrováno

Můj poslední komentář se bude týkat jedné drobnosti. Letošní senátní volby byly poněkud přeMUDrovány. V sedmadvaceti obvodech se o senátorská křesla ucházelo celkem třicet nositelů titulu MUDr., a to i za strany, které jinak hlasitě bojují proti „populismu“. Co je toto jiného nežli populismus? Čiší z toho snaha zneužít dobré jméno lékařské profese pro politický boj. Na doktorském šturmu mi vadí ještě jedna věc. Kvalitního lékaře je na sezení v Senátu škoda, ten by měl radši léčit lidi. Průměrného či špatného lékaře zas není důvod odměňovat politickým vavřínem. Lid na tento trik naštěstí neskočil a do druhého kola se MUDrů dostalo jen osm. Snad se z toho strany poučí a příště nás budou manipulovat méně nápadným způsobem.