S poctivostí nejdál dojdeš
Jedna malá osobní bilance.
Kdo nezná mezinárodní festival sborového zpěvu Bohemia Cantat Liberec, o moc přichází. Letos jsem byl v Liberci potřinácté. Ale jednatel zpronevěřil peníze, budoucnost festivalu je nejistá a organizátoři mají dluh na dluh. Stránky festivalu plní komentáře, od sekernických po laskavě všeobjímající. I zapátral jsem ve svědomí, jak jsem na tom s poctivostí já.
1. Kolega změnil zaměstnání a v bordelu, co po něm zbyl ve skříni, jsem našel Hrabalovy Morytáty a legendy (Československý spisovatel, 1968). Knihu jsem si přivlastnil. Teď už mám v knihovně Kadlecovy sebrané spisy, a kdyby se majitel ozval, knihu mu, nerad, vrátím.
2. Z jiného pracoviště jsem si domů legálně odnesl rádio s chrastícím potenciometrem, že ho opravím. Potenciometr jsem vyměnil, mezitím se ale na pracovišti objevil radiopřijímač nový. Opravený přístroj mám dodnes na nočním stolku, a když (často) žena chrápe, strčím konektor do rádia, sluchátka do uší a nějak tu noc překlepu.
Toto byly krádeže řekněme aktivní, vyznačující se znalostí majitele odcizené věci. Následuje nepoctivé konání, kdy poškozená strana nebyla známa.
3. Vždycky jsem na chodníku sbíral každý desetník, korunu nebo dokonce bůra. Ale před časem jsem jednou časně po ránu našel v trávě u chodníku i pětistovku, kterou patrně vytrousil opilec vracející se domů těsně přede mnou. Prohlašuji: kdyby se dotyčný kolega ozval a specifikoval přibližnou dataci události a trasu z hospody domů, rád s ním tu bankovku propiju.
Nevím, co by se stalo, kdybych nalezené pětikilo odevzdal na policii. Ale třeba to někdy jen tak z nudy udělám. Bude sranda a napíšu o tom fejeton.
Jenom pro upřesnění: sběratelství ztracených mincí a bankovek se principiálně liší od sběratelství ztrát movitých předmětů, jako když třeba najdu ztracenou lokomotivu, falešné zuby nebo peněženku, ať už s doklady, nebo bez; rozdíl ale teď narychlo neumím pojmenovat. Takového poklesku jsem se nedopustil. Naopak, jednou jsme po nějaké pařbě pracně hledali majitele opuštěného mobilu; to byla ale ušlechtilost kolektivní a ta sem nepatří.
4. Na Lužnici ve vodácké hospodě Lužničanka bylo na výčepním stole a v jeho okolí roztočeno snad sto piv, co jenom půllitry stačily. Vystál jsem dlouhatánskou frontu, zaplatil tak osm nebo deset piv a odnesl je ke stolu. Ale tam už těch osm nebo deset piv bylo, duplicitně odneseno (a nezaplaceno) nedočkavým kolegou. Tento renonc jsem nereklamoval.
(Mimochodem, bylo to v létě roku 1988, nebo možná i 1987, a kazeťák tam furt dokolečka hrál Kryla, od Bratříčka myslím až po Ocelárnu. Pak že se nic nedělo!)
Potom už ale následovaly jenom dobré skutky, jimiž si snad napravuji karmu:
1. Po jedné transakci v bance (měnil jsem myslím eura), při níž jsme nezodpovědně s úřednicí žertovali, jsem si při odchodu od okénka uvědomil, že mám v peněžence asi o deset tisíc víc, než bych měl mít. Tak jsem je šel vrátit.
2. V hospodě mi pingl vrátil na pětikilo místo na dvoustovku. Já neumím moc počítat, ale tohle mně už přišlo divný a přebytek jsem reklamoval.
3. Vracel jsem flašky a u automatu zdržoval nějakej dědek. Když konečně odprejsknul, blikalo na displeji „Účet“. Jako že se má vytisknout účet. Účet za 81 Kč (27 flašek) jsem vytisknul, dědka dohnal a lístek mu předal.
Tož jsem si srdéčko vylil a na nic snad nezapomněl...