Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Zvyšovat životní úroveň

Obrázek nebo fotografie#18362

Sal Paradise, vypravěč Kerouacovy knihy Na cestě, poznal v životě různé lidi a různá místa. Takto vzpomíná na doby, kdy s kamarádem Remim Boncoeurem pracovali jako ostraha v dělnické ubytovně na předměstí San Franciska. 

Bydleli tu hlavně stavební dělníci, které posílali dočasně za prací do zámoří. Ti, kteří prošli schválením, zůstávali tady a čekali na svou loď. Většina z nich měla jet až na Okinawu. Hodně z nich před něčím prchalo – nejčastěji před policií. Byli tady ostří hoši z Alabamy, šikovní zlodějíčci z New Yorku, prostě lidi všeho druhu a ze všech koutů země. A poněvadž přesně věděli, jaké je to šílenství pracovat celý rok na Okinawě, zatím si tu parádně užívali. Jako hlídač jsem měl dávat pozor, aby si hoši nerozmlátili ubytovny na cimprcampr. Naše velitelství bylo v hlavní budově, což byla jakási dřevěná stodola rozdělená příčkama na kanceláře. Tady jsme seděli kolem registračky, popotahovali revolvery, aby nás netlačily do zadku, a zívali. Starší poldové dávali občas k lepšímu nějakou tu historku.

Byla to děsivá sebranka chlápků s fízlovskejma dušičkama, všichni kromě Remiho a mě. Remimu šlo čistě o živobytí a mně jakbysmet, ale tihle tady chtěli zatýkat a dostávat pochvaly od šéfa městské policie. Dokonce tvrdili, že pokud se člověku nepodaří aspoň jednou do měsíce někoho zatknout, dostane padáka. Naskočila mi husí kůže, když jsem si představil, jak někoho zatýkám. Ovšem nakonec, když vypukl v ubytovnách opravdu pořádnej maglajz, tak jsem se jen stačil ztřískat stejně dokonale jako ostatní.

(…)

S Remim jsem býval ve službě nejčastěji, a to pak bylo čóro. Večer jsme si kliďánko v pohodě vyšli na první obchůzku. Remi přezkoušel všechny dveře, jestli jsou zavřený, a jen doufal, že aspoň jedny nebudou. „Už léta promejšlím tenhle nápad,“ povídal. „Představ si, že bych vycvičil psa na extratřída zloděje. Obcházel by pokoje tady těch lidí a vytahoval by jim z kapsy dolárky. Vytrénoval bych ho, aby nebral nic jinýho než papírový zeleňuchy; klidně bych mu dovolil, aby si je doma očuchával od rána do večera. Kdyby to bylo vůbec v lidských silách, tak bych ho naučil, aby bral jenom dvacky.“ Remi měl spoustu šílených nápadů; dokázal o tom psu povídat celé týdny. Jenom jednou se mu podařilo najít dveře, které nebyly zamčené. Moc se mi to nelíbilo a šoural jsem se radši chodbou pryč. Polehoučku otevíral a stanul rovnou tváří v tvář šéfovi ubytoven. Remi nesnášel jeho ksicht. Jednou se mě zeptal: „Jak se jmenuje ten ruskej spisovatel, o kterým pořád mluvíš, ten co si dával do bot noviny a na hlavě nosil klobouk jak rouru od kamen, co ho našel v popelnici?“ Poněkud si dotvořil to, co jsem mu kdysi vyprávěl o Dostojevském. „Jasně – to je on – Dostijevski. Chlap s takovýmhle ksichtem, jako má ten místní šéf, se nemůže jmenovat jinak než Dostijevski.“ Takže jediné nezamčené dveře, které kdy Remi objevil, patřily právě Dostijevskému. Zrovna usínal, když zaslechl, jak mu někdo rumpluje klikou u dveří. Vstal a šel zjistit, co se děje; v tom svém pyžamu vypadal dvakrát tak šeredně než obyčejně. Když Remi otevřel, uviděl tu jeho obludnou tvář, pokřivenou navíc nenávistí a vztekem.

„Co to má znamenat?“

„Jenom jsem zkoušel dveře. Myslel jsem, že to je – to – umývárna. Hledal jsem mop!“

„Co to má znamenat, že jste hledal mop?“

„No – totiž –“

Vrátil jsem se k nim. „Nahoře na chodbě se někdo poblil. Musíme to utřít.“

„Tohle není žádná umývárna. To je můj pokoj. Jestli se bude něco podobného opakovat, dám si vás, chlapi, zjistit a poletíte. Řekl jsem to dost jasně?“

„Někdo se tam nahoře poblil,“ opakoval jsem.

„Umývárna je támhle na konci chodby. Támhle.“ A ukázal tím směrem a počkal si, než si dojdeme pro mop, což jsme udělali a jak idioti ho nesli po schodech vzhůru.

Řekl jsem: „Hernajs, Remi, musíš pořád dělat takovýhle průsery? Nemůžeš si dát pokoj? Proč musíš pořád krást?“

„Protože mi svět zůstal ještě pár věcí dlužnej, kamaráde, proto. Nebudeš učit starého maestra novou písničku. A jestli budeš ještě jednou takhle kecat, začnu ti říkat Dostijevski.“

Remi byl jak malej kluk. Kdesi v minulosti, v jeho osamělých školních letech ve Francii, mu všechno vzali. Jeho nevlastní rodiče ho odkládali do školních internátů; stal se z něj vystrašený jelimánek, kterého vyhazovali z jedné školy za druhou; v noci se toulal po francouzských ulicích a ze své nevinné slovní zásoby si skládal nadávky. Rozhodl se, že dostane zpátky všechno, oč ho připravili; ale jeho ztráty nemají konce, takhle se to s ním potáhne navěky.

Místní kantýna byla pro nás rájem na zemi. Dali jsme pozor, jestli se někdo nekouká, zvlášť jestli nás tu někde nešpízujou naši přítelíčkové policajti. Pak jsem si přidřepl, Remi mi stoupnul na ramena a už byl nahoře. Otevřel okno, které nebylo nikdy zalígrované, na což dával každej večer bacha, prolezl dovnitř a seskočil na stůl s moukou. Já byl o něco hbitější, takže jsem jen vyskočil a stačil se vydrápat sám. Potom jsme šli k mrazáku. Tady jsem si vzpomněl na svůj sen z dětství. Odklopil jsem dekl od čokoládové zmrzliny a vrazil dovnitř ruku až po zápěstí, nabral jsem si plnou špachtli a lízal ostošest. Pak jsme vzali zmrzlinové kelímky, vrchovatě je naplnili a celé to polili čokoládovým krémem nebo posypali jahodama. Nakonec jsme šli ještě dozadu do lednice a nacpali si kapsy poživatinama. Já si kolikrát ještě odkrojil plátek rostbífu a zabalil ho do ubrousku. „Víš, co říkal prezident Truman,“ vzpomněl si vždycky Remi. „Je třeba neustále zvyšovat životní úroveň.“

Jednou jsem musel děsně dlouho čekat, než Remi naplní obrovskou krabici žrádla. Pak ani nešla prostrčit oknem. Remi to musel všecko znovu vybalit a zase nandat zpátky. Později v noci, když už on měl po službě a já zůstal na základně úplně sám, se mi stala dost podivná věc. Zrovna jsem byl na takovém delším vejšlapu po jakési staré stezce napříč kaňonem a doufal jsem, že tam někde narazím na srnku (Remi v okolí skutečně jednu zahlédl; v roce 1947 tu kolem byla ještě divočina), když jsem v té tmě zaslechl nějaké strašidelné zvuky. Takové jako supění a frkání. Myslel jsem, že se na mě tou tmou řítí nejmíň nosorožec. Sáhl jsem po pistoli. Z šera se vyhoupla podivná vysoká postava s velikánskou hlavou. Vtom jsem si uvědomil, že je to Remi s obrovskou krabicí žrádla na zádech. Oddychoval a supěl, jak to bylo těžký. Kdesi objevil klíč od kantýny a dostal to žrádlo ven předníma dveřma. Vykulil jsem se: „Remi, já myslel, že už jseš doma, a co to hergot zase děláš?“

A on na to: „Paradise, už jsem ti několikrát povídal, co řekl prezident Truman: ‚Je třeba neustále zvyšovat životní úroveň.‘“ A odfuněl a odsupěl tou tmou pryč. Tu hroznou cestu do našeho baráku jsem už popisoval; pořád jen nahoru a dolů. Remi radši schoval krabici ve vysoké trávě a vrátil se ke mně. „Sale, já to sám nezvládnu. Rozdělíme to do dvou krabic a píchneš mi s tím.“

„Vždyť jsem ve službě!“

„Budu hlídat za tebe, co budeš pryč. Začíná se to tady kolem přiostřovat. Musíme to zvládnout, jak to jen půjde, jasný?“ otřel si obličej. „Kolikrát ti mám říkat, že jsme kámoši, Sale, a jsme v tom oba dva. Tady se nedá dělat nic jinýho. Dostijevští, poldové, Lee Anny, prostě všechny tyhle držky prohnaný, co jich na tomhle světě je, by z nás nejradši sedřeli kůži. Musíme si dát pozor, abychom jim nesedli na lep. Mají toho v rukávu víc než jen ty jejich prašivý pracky. To si uvědom! Nebudeš učit starého maestra novou písničku.“

Nakonec jsem se ho zeptal: „A kdy už konečně začnem něco podnikat, abysme vypluli?“ Takhle jsme to táhli už desátý týden. Vydělával jsem týdně pětapadesát dolarů a z toho průměrně čtyřicet posílal tetě. Za celou tu dobu jsem byl jenom jeden večer v San Francisku. Můj život se točil kolem Remiho baráku, kolem jeho věčných potyček s Lee Ann a v noci kolem ubytoven.

Remi zmizel ve tmě, aby donesl další krabici. Hmoždil jsem se za ním po té zarostlé silničce. Vysypali jsme všechno to žrádlo na stůl a byla z toho víc než metr vysoká hromada. Lee Ann se probudila a protřela si oči.

„Víš, co říkal prezident Truman?“ Tvářila se navýsost spokojeně. Najednou jsem si uvědomil, že každičký člověk v Americe je vlastně od přírody rozenej zloděj. Taky mě to chytlo. Dokonce jsem už párkrát zkusil, jestli nenajdu otevřené dveře. Poldové začínali pomalu něco větřit; viděli nám to na očích; jejich neklamný instinkt jim prozrazoval, co máme za lubem. Léta praxe je naučila poznávat týpky, jako jsem byl já a Remi.  

Ráno jsme s Remim vzali pistoli a šli do hor na koroptve. Remi se připlazil na metr k tomu kvokajícímu zvířeti a vypálil do něj z dvaatřicítky. Minul. Začal se chechtat tím svým huronským smíchem, až to burácelo po lesích v celé Kalifornii a dál po Americe. „Teď teprve nastal pravej čas, abysme se jeli podívat za Banánovým králem.“

Byla neděle; vyfikli jsme se a šli na křižovatku na autobus. Dojeli jsme do San Franciska a courali po ulicích. Remi se řehtal na celé město. „Musíš napsat povídku o Banánovým králi,“ vyhrožoval. „Ne abys zkoušel na starýho maestra nějaký fígle a psal o něčem jiným. Banánovej král, to je něco pro tebe. A zde stojí Banánový král!“ Banánový král byl starej děda, který prodával na rohu ulice banány. To mě teda pěkně otrávilo. Ale Remi mě nepřestával dloubat do žeber a vlekl mě k němu za límec. „Když napíšeš o Banánovým králi, bude v tom všecko o humánním zřeteli lidskýho života.“ Řekl jsem, že mi Banánový král může vlízt na záda. „Ale dokud si neuvědomíš význam Banánovýho krále, budeš vědět absolutní prd o humánním zřeteli lidskýho života, vole,“ prohlásil Remi nadneseně.

Jack Kerouac: Na cestě. Přeložil Jiří Josek. Odeon, Praha 1980, s. 61–69.