A co to má co dělat se mnou?
„A co to má co dělat se mnou?“ To je otázka, kterou si klade autor a zároveň hrdina příběhu, novinář a Švýcar maďarského původu, když mu kolegyně v práci náhle předloží novinový článek o jeho pratetě, hraběnce, která byla údajně strůjkyní masakru sto osmdesáti Židů v areálu jejího zámku v rakouském příhraničním městečku v březnu 1945. Postupně se přes počáteční skepsi vydává po stopách svého rodinného příběhu, který se záhy začíná překvapivě větvit a nutí autora podívat se zblízka i na vlastní život. Odpovědí na úvodní otázku je po sedmi letech hledání, cestování, rozhovorů s příbuznými i s vlastním psychiatrem nakonec pozoruhodná autobiografická knížka: sonda nejen do nedávných dějin Maďarska a střední Evropy, ale zároveň i do vztahů mezi rodiči, dětmi a prarodiči ve dvou rodinách, které pocítily plnou tíhu těchto dějin ve čtyřicátých a padesátých létech brutálního 20. století. Bolestné a dramatické válečné i poválečné události, včetně pobytů v koncentráku a v gulagu, některé postavy dramatu přežily, jiné nikoliv.
Traumata však vrhají dlouhé stíny a tam, kde se o nich nehovoří, kde se před nimi lidé skrývají a nevědí, jak s nimi naložit, nejasně a temně rezonují v dalších generacích. Proč se s otcem máme rádi, dokážeme se obejmout, ale přitom spolu nedokážeme opravdově mluvit? Proč mám někdy pocit, že neexistuji, jako bych šel a nezanechával žádné stopy? Proč se ve Švýcarsku stále cítím jako cizinec, i když jsem se tam narodil? Jaké jsou to neviditelné nitě, které mě spojují s mými předky, a které musím uvidět, a možná zpřetrhat, abych mohl žít naplno svůj vlastní život? ptá se autor svého psychiatra i sám sebe. Bloudí a tápe, ale je upřímný a nestylizuje se, padni komu padni. Je to i knížka o odvaze pohlédnout do zrcadla, kde to, co vidíme, není vždy lichotivé.
„Byli jsme rodina krtků,“ napsala ve svých vzpomínkách autorova babička Maritta, jejíž rodinu po válce komunisté vyvlastnili. „Stáhli jsme se zpátky a ničemu jsme už nevěřili, pohroužili jsme se do sebe, hlavu pod zemí, neustále přikrčeni.“ Ani s babičkou, stejně jako s otcem, nedokázal Sacha volně rozprávět. Byli si blízcí, a přece vzdálení. Vzpomínky, které sepsala na sklonku života, si přečetl až po její smrti. Zjistil z nich, že ji celý život pronásledovala jiná vražda, než byl známý masakr na zámku v Rechnitz. O této vraždě dvou lidí, Židů a dobrých přátel rodiny, dosud nikdo nevěděl. Jak se téměř detektivní příběh odvíjí a nabývá jasnějších kontur, cestujeme s autorem do Jižní Ameriky, kde žije Marittina kamarádka Agnes, která přežila Osvětim. Je jí téměř devadesát. Batthyany hovoří s Agnes i s jejími dcerami. Jedna z nich je malířka. Ve svých obrazech a instalacích se neustále vrací k židovské tradici, propojuje ji se současným životem, zpracovává příběh svých rodičů a prarodičů. „Vyrostly jsme s pocitem,“ říká o sobě a své sestře, „že bolestivá minulost určuje náš dnešní život. Je to naše dědictví. Vždycky to tak bylo, každou minutu našeho dětství, každou hodinu našeho mládí, každý den našeho života.“
I Agnes v Buenos Aires sepsala své válečné a poválečné zážitky. Součástí knížky jsou přepracované výňatky z textů obou žen, Maritty a Agnes, o jejich rozdílných válečných a poválečných osudech. Nejzajímavější na této knížce ale nejsou příběhy z Osvětimi, ba ani ze sovětského lágru, kde strávil deset let autorův otec, jakkoliv jsou její nutnou a bolestnou součástí. Nejzajímavější je dopad těchto osudů na rodiny, na děti, na vnuky, kteří jsou stále nositeli téhož příběhu. Jakkoliv si to v naší individualistické době neradi přiznáváme, jsme individuy jen do určité míry. Kdyby se autorova babička v určitých chvílích chovala jinak, statečněji, byl by její syn, a potažmo vnuk, méně „krtkem“? To je jedna z otázek, které si autor klade, když navštíví bývalou věznici v maďarském Kistarczy, kde byli uvězněni maďarští Židé před transportem do vyhlazovacích táborů. Později přišli do téhož vězení odpůrci komunistického režimu a ještě později sloužilo jako jedno z největších deportačních vězení v Evropě. Tak se Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu a zároveň člověk, pohybující se v moderním světě, dostává k současnosti a klade – nám i sobě – některé další nepříjemné otázky. Ano, dokážeme se virtuálně bouřit proti úbytku mangrovů a vyhoštění nigerijských uprchlíků. Vysloužíme si za to na facebooku sto sedm palců nahoru. Ale co kdyby před našima očima zase jednou házeli Židy – ženy, děti, starce – do ledového Dunaje, vzájemně připoutané želízky, jak se to stalo za války v Budapešti. Co bychom udělali? Dokázali bychom jít do osobního rizika? Jak bychom morálně obstáli? Batthyany se ptá sám sebe, zda by dokázal ukrývat Židy. A odpovídá si: Nedokázal.
I když se to možná nezdá, tohle přesto není knížka plná beznaděje. Spíše zde prosvítá naděje, že pokud se odvážně podívám do očí své minulosti, pomůže to mně i mým blízkým. V knize je silná pasáž o tom, jak bylo pro autorova otce důležité fyzicky navštívit místo na Sibiři, kde jeho otec – autorův dědeček – v poválečném desetiletí holýma rukama vyhrabával ze země azbest, a jak se tato cesta pozitivně odrazila i na vztahu otce a syna: „Najednou už jsme nebyli jako magnety, které se odpuzují.“
Tíha minulosti, vlákna, která propojují generace, ale i morální dimenze života a její podoba v současnosti – to jsou témata této nevšední knihy, která se navíc čte jedním dechem – alespoň já jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Snad i pro svou čtivost vychází ve dvanácti zemích, ačkoliv je autorovu prvotinou. Český překlad je vynikající a kniha je krásná i po grafické stránce, takže ji mohu bez výhrad doporučit.
Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou? Host, Brno 2016 (Z originálu Und was hat das mit mir zu tun?, vydaného Verlag Kiepenheuter & Witsch GmgH & Co., Kolín n. Rýnem, 2016 přeložila Viktorie Hanišová).