Jistoty Chiharu Shioty
Japonská tvůrkyně oslovuje svými instalacemi emoce a imaginaci diváka. Efemérnost síťovité materie evokuje potřebu ukotvení ve vlastním prožívání, v pociťovaných hodnotách, jež jsou nakonec naší jedinou jistotou.
O víkendu skončila v berlínské Gallerie Blain Southern výstava Uncertain Journey japonské umělkyně Chiharu Shioty (1972). Ústřední stejnojmenná instalace v přízemí galerie sestává z šesti černých člunů, z nichž jako by pučela třicetimetrová pavučina krvavě rudých vláken. Přízová vlákna jako houstnoucí síť obrůstají stěny, až klenutě pokryjí strop výstavního prostoru. Prvotní zážitek je tak silný, že téměř každý divák na chvíli strne, než pomalu mlčky vkročí do nitra instalace jako do podmořské jeskyně.
Čluny na podlaze galerie jsou spíše jejich drátěnými kostrami, obrysy maket, které klesly ke dnu. Jsou to modely, návrhy, plánované prototypy, které v sobě zahrnují i plán cesty, nápady, projekty, a nezdá se, že by byly utopené. Spíš než plavba sama jsou to ovšem myšlenky na plavbu. Před divákem tu leží sny, které chtějí vyplout. Plavba v drátěných člunech se tedy přesouvá do světa představ, snů, idejí, do fantazie, do mentální a emocionální sféry. Výlet se uskuteční jen jako hra na výlet. Zároveň je to umělecky realizovaná hra, ztvárňující fantazijní představy prostřednictvím tvarů, barev, prostoru; vyvolává asociace a umožňuje nám uchopit viděné prostřednictvím vzpomínky nebo zkušenosti.
Vlákna a sítě jako podnětné prostředí pro představivost
Při pohledu shora, z ochozu nad instalací, vidíme tak hustou síť spletených červených vláken, jako bychom hleděli na utkaný koberec, vzdušnost celé plochy vyvolává chvějivou iluzi vodní hladiny. Jako by to byla hladina oceánu, říká Chiharu Shiota. Kostry člunů na betonové podlaze galerie jako by přistály na mořském dnu a nyní trpělivě čekají na své další vyplutí. Se světem člověka nad hladinou je pojí síťovitá struktura, připomínající organickou soustavu cév, vlásečnic, rostlinných vláken nebo podhoubí, spleť mechů a plísní. Schopnost poutat na sebe další předměty, jako zde čluny nebo klíče, nabízí možnost vnímat instalaci také jako umělou pavučinu. Metaforické, obrazné chápání těchto významů – významu sítě, pavučiny, plísně nebo vlásečnic živé tkáně – otevírá další sémantické interpretace: vedle vzájemného spojování soustavou životadárných cév je tu i protikladný význam polapení (v síti), znehybnění (v pavučině), umrtvení (v plísni). Chápe-li Chiharu Shiota utkaný „strop“ instalace jako hladinu oceánu, lze instalaci v přízemí vnímat jako odvrácenou stranu života, jako obraz světa po životě. Druhý život po ztroskotání, pokračování myšlenky, další život touhy, druhý život snu.
Ať již v obraze člunu na dně oceánu, nebo v metafoře vzájemně se propojující živé tkáně, Chiharu Shiota naléhavě artikuluje potřebu sociální sounáležitosti a ukotvení člověka v tradiční kultuře. Je to zřetelné nejen z jejích dřívějších prací, ale naznačují to i další aktuální díla vystavená v galerii. Tři rudě vyplétané objekty nesou název Strange Home: jednoduché, asi metrové kostry domku o jedné místnosti jsou protkány červenou přízí do podoby husté, staré a potrhané pavoučí sítě. V černém hranolu State of Being (Keys) jsou do pavučiny z příze navázány staré klíče. Soustavy sedmi natěsnaných pláten potkaných a pošitých červenými nebo černými bavlnkami nazvala Shiota Skin. Co však vidíme, nese nápadné příznaky zániku či nepoužitelnosti, byť je to všechno čistě, nově a precizně provedeno. Řemeslně vycizelované provedení díla je tu ve službách zrcadlového poselství: minuciózní preciznost čtěme jako protiklad marnosti, jako odraz rozkladu. Modely domků mají nápadné trhliny, stěny jsou vetché a střechou by pršelo; klíče v „pavučinách“ nehybně pevně visí, ale nelze se k nim dostat. Na obrazech „kůže“ jako by se podepisoval čas rozpadu.
Expozice v širším kontextu
Číst díla jako umělcovo varování před devastací a destrukcí kulturních hodnot a tradic hmotné či ideové povahy není jistě nic závratně překvapivého, stejně jako je možné hledat k nim klíč v umělcově biografii. (Recenzenti připomínají vítězný souboj umělkyně s karcinomem, my můžeme upozornit alespoň na motiv rybářských člunů spojených s rudou „pavučinkou“, do níž byly zapředeny desetitisíce klíčů anonymních dárců z celého světa, které takto Shiota propojila v instalaci pro japonský národní pavilon na bienále v Benátkách 2015.) Pro srovnání či kontextualizaci si lze připomenout i jiné sémanticky příbuzné koncepty. Hnědavé metrové domky z lisovaného čaje (Teahouse, 2009) nebo záhon-koberec z tisíců porcelánových hubiček čínských čajových konví z historických vykopávek (Spouts, 2015) vystavoval do podzimu roku 2016 Ai Weiwei (1957) ve vídeňském 21er Hausu. Jeho artefakty vyvolávají podobné asociace a otázky z okruhu hledání a udržení tradičních hodnot v dnešním světě, jako zaznívaly nyní v Berlíně.
Efemérnost a křehkost představují rovněž nitěné instalace Bohuslavy Olešové (1951) od devadesátých let, např. Zastavený čas umístěný v románské kryptě třebíčské baziliky (1994). U Chiharu Shioty je však nepřehlédnutelná tendence k zobrazování křehkosti a lability vzájemných vazeb, tendence upozorňovat na jejich snadnou porušitelnost. Připomíná tak, že člověk je se svými výtvory jen dočasným hostem na tomto světě. Jako by naše pouť byla jen nejistou cestou, výletem, putováním s nejistým výsledkem a cílem. Co přetrvá, jsou jen představy, sny, obrazy. Umělec je tu od toho, aby nám tyto mentální stopy umožnil za života spatřit a toto setkání prožít a plně procítit. Chiharu Shiota to umí.