Žádný tyran nemůže vydat zákon proti snům
Rozhovor redaktora Kulturních novin s Brunem Solaříkem, překladatelem, surrealistou a redaktorem literární revue Analogon – o životě na peroně i životě v několika jazycích, o jeho ruském dětství versus Západu, hathajóze a psychickém automatismu, a taky o svobodě slova – ve snu i ve skutečnosti.
Když jsem tě po letech virtuální korespondence poprvé uviděl, přišel jsi mi stejně majestátní jako Karel Hynek Mácha. Ten chodil po pražských ulicích v úboru připomínajícím ruského knížete a proslýchalo se o něm, že dokáže za jeden den dojít pěšky na Bezděz a zpět a ještě potom v Tylově českém spolku zahrát ve Stavovském odpolední divadelní představení. Když se mu zachtělo, odešel do Lublaně za svým slovinským dvojníkem Francem Prešerenem, a když se vrátil, jako by se nechumelilo, nastoupil práci vzorného advokátního koncipienta. Tvůj životaběh je podobný: ve veřejném prostoru se žádný tvůj ucelený biogram nenajde, neví se, zda žiješ v rodném Brně, nebo v Praze, proslýchá se jen cosi o tom, že jsi vyrostl v Rusku a že překládáš (říká se, že z ruštiny, ale to prý není všecko). Jisto ale je, že jsi hrál v jednom celovečerním filmu, že občas zveřejníš komentář na politická a historická témata a že rediguješ surrealistickou revue Analogon. Co je na tom všem pravdy?
Všechno. Podotýkám ovšem, že co stihl Mácha za pár týdnů, zabírá u mě půl století, takže moje mystérium je spíš v tom, že jednám nesmírně pomalu a dělám toho nehorázně málo. Mácha naruby a ještě vzhůru nohama. Nemluvě o tom, že Mácha byl hlavně básník.
Revue Analogon, v níž jsem jen řadovým redaktorem, mimochodem není čistě surrealistická, je otevřená autorům z oborů historie, kulturní antropologie, psychologie, sociologie a podobně. Je ale pravda, že ji roku 1969 založil surrealista Vratislav Effenberger a že je dodnes orientovaná jako řekněme permanentní peron čili stálé nástupiště surrealismu u nás.
A jak se na tom peroně cítíš ty? Jako výpravčí, průvodčí, anebo i jako pasažér (jsi přece taky básník...)?
Nejspíš jako zřízenec železniční pošty. Cokoli člověk napíše, nakreslí nebo vyfotí, je vlastně vzkaz odněkud někam. V běžné praxi jsme celkem zvyklí na banální fakt, že původcem sdělení bývá přirozeně jeho autor. Jsou ovšem na světě podivíni, mezi něž patřím a kteří v okamžiku „tvoření“ vystupují v úloze pouhých listonošů. Do surrealismu totiž před plus minus sto lety vplynula zkušenost, že nejpozoruhodnější výtvory vznikají jakoby samy a tvůrce je svým způsobem jen tlumočí. Není od věci si přiznat, že ta zkušenost byla tehdy dost živá. Točila se kolem klepajících stolků a říkalo se jí spiritismus. Stačilo jen odložit stranou představu, že samovolné tvůrčí podněty přicházejí od duchů ze záhrobí či z cizích planet, a místo ní uznat psychologické zjištění, že ten „někdo jiný“, kdo promlouvá ústy tvůrce, je jen pohotovější a bystřejší, leč neuvědomělý dvojenec jeho vlastního „já“.
K těm dvojencům: Rudolf Steiner dotáhl k dokonalosti přísloví „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“, když tvrdil, že jazyky (a díky tomu i národy těchto jazyků) jsou různé světy a bytosti, v jejichž poli se osoba člověka do jisté míry mění v osobu zcela jinou. Jeho žák Milan Horák tuto oddělenost jazykových světů ve svém eseji, dokazoval takto: „Chce-li uživatel německého jazyka spojit prožitek něčeho svítícího s představou síly, pak ze slov ‚leuchten‘ (‚svítit‘) a ‚Kraft‘ (‚síla‘) lehce vytvoří celek ‚Leuchtkraft‘, který může použít jak ve fyzice, tak v poezii, zatímco český mluvčí musí za pomoci dvou abstraktních přípon vybudovat slovo ‚svítivost‘, vhodné ovšem jen pro účely fyzikální, ale pro užití v básni s námahou hledá opis, v němž by abstrakce nezabila city. Role se vymění, když Čech ‚pozavírá‘ okna a vyjádří tak najednou jak dokončení děje, tak mnohost oken i oddělené zavření každého z nich, pro což by v němčině bylo zapotřebí celého souvětí.“ A tak můžeme pokračovat donekonečna: Čech, determinovaný svým jazykem, při představě homosexuality vnímá teplo, Ital namísto toho ve stejném okamžiku cítí a chutná kopr a Rus vidí světlemodrou (galuboj cvět) barvu, pro kterou má navíc zvláštní termín oddělený od barvy tmavomodré (sínij cvět), takže má vlastně oproti nám všem o jednu zvláštní barvu víc. Jak se mezi těmito různými světy pohybuje a přitom mění bytost Bruno Solařík? A jaký vliv na to má fakt, že je povoláním překladatel?
Steinerův postřeh o proměně osoby vlivem různosti užívaných jazyků jsem jako kluk pochytil od svého učitele Vlasty Buriana, který ve filmu Funebrák přesvědčivě demonstroval rozdíl mezi něžným galským a surovým germánským výrazem pro pouzdro: étui vs. futteral… Sám jsem sledoval, jak mě mluvení ve francouzštině přímo nutí k rychlejšímu dýchání, zatímco třeba italština mě i v rytmu hádky ukolébává k venkovské rozšafnosti a ruština k čemusi, co bych označil za veselý fatalismus.
Kromě metamorfického rozdvojování osobnosti mě vzrušuje především opak daného procesu, tedy často až nečekané sjednocování dvojníků do jedné postavy. Mám na mysli situaci, když po úvodních rozpacích dojde k přebásnění originálu tak, aby to člověku vnitřně znělo v obou jazycích jako stejná melodie se shodnou vůní vzduchu. Třeba v Mandelštamově dvojverší „Běžit volna volnoj, volně chrebět lomaja / kidajas‘ na lunu v něvoľničjej toske“ se mi do těch vln pořád vnucovalo – byloť nejblíž po ruce – lámání vazu. Od Černého moře, jehož příboj básníkovi evokuje útoky osmanských janičářů na hradby krymské pevnosti, mě ale to „lámání“ nemístně odvádělo směrem k dočista suchozemskému popravčímu kolu z Máchova Máje nebo Tylova Strakonického dudáka. Pak se to najednou nějak vzpamatovalo – a verše se mi zjevily ve tvaru, který byl uspokojivý v ohledu orientálním, vojenském i námořním: „Za vlnou vlna jde a páteř vlně sráží / při zteči měsíce, se smutkem otroka“.
Někdy se taky stává, že člověk – ať už v hovoru, nebo při překladatelské práci – nemůže najít takový protějšek cizího slova, který by je plně vyvážil. Mně se to už v dětství stalo s ruským slovem „razoblačiť“. Česky se dá říct „odhalit“, ale mě tam dodnes schází to rozhánění mraků. Vůbec mi přitom nevadí pozdější seznámení s etymologií daného výrazu, v níž kupodivu nehraje roli slovo „oblako“, nýbrž staroruský výraz „oblačenije“, to jest obyčejné české „oblečení“ – takže vedle etického významu „odhalit“ či „prokouknout“ (například podvodnici) bychom daný výraz mohli překládat i erotizujícím slovem „svléknout“, „odstrojit“ (například onu podvodnici)…
Před lety mě v souvislosti s tvůrčí metodikou básníka Ducasse alias Lautréamonta napadlo vyzkoušet překlad nikoli z jazyka do jiného jazyka, nýbrž z daného významu do jeho protikladu. Právě při téhle nevinné hře lze zažít pocit jako z jiného světa. Výsledné verše totiž působí navenek zcela ústrojně, ale jejich obsah jako by pronášela Sfinga, nebo přinejmenším bratři Grimmové po sedmnácti pivech. Jako příklad uvedu jedno záhadně groteskní sdělení: „Ryj v zemi štolu hlušinou, hluboko musíš rubat, / hleď v jámě hnoje spočinout – na zádech Belzebuba.“ – Působí to jako fragment z grimoáru pro potrhlé permoníky. Přitom to není než opak závěrečných veršů z Poeovy Lenory (v Nezvalově přebásnění): „Leť hudbou vibrujících strun vysoko nad oblohu, / tam, kde je démantový trůn; leť do náruče Bohu.“
Není samozřejmě nutno hned převádět věci do opaku. Úplně stačí, když se překladatel běžného textu z jazyka do jazyka banálně splete. Kupříkladu jistá nejmenovaná italská bohemistka dokázala přeložit název pověsti „Morová rána v Praze“ do básnicky nedocenitelného tvaru, který by v češtině zněl „Morová jitra v Praze“. Jiný kolega vytvořil nádherný obraz mouchy sedící na ledovci (!), zkalený pouze faktem, že ve francouzském originálu moucha obletovala lednici. – Sám jsem jednou přeložil „terásku“ jako „stříšku“, což mi ze začátku vůbec nepřišlo divné, dokud se ovšem na té „stříšce“ neocitl řečník promlouvající k lidu. Chvíli jsem ho tedy nechal agitovat ze střechy, ale nakonec jsem ho z ní přece jen snesl na tu terásku: jistě nebyl na balancování po střeše zvyklý, a kdyby sletěl, bylo by to na mě.
Prostě jsi ho jen povznesl na vyšší úroveň. Ostatně stejně jako tebe osud kdysi přenesl ze západu na východ. Můžeš nám říci něco o svých prvních krůčcích s přihlédnutím k tomuto posunu?
Hlavně nic nikam nepovznášet. Vždycky říkám, že právě nejnižší patra soudnosti tvoří budovu zázračna. Prosté médium, v civilu prodavačka nebo koňák, je mi milejší než ten který nositel „úrovně“. Povznášet či kultivovat intuici, to totiž podle mě znamená zbavit ji její syrové moci, jejího „art brut“.
Pokud jde o můj dětský Drang nach Osten, jednalo se o čirou náhodu, způsobenou ovšem železnou logikou dějinných okolností. Můj otec, technický specialista v oboru elektronových mikroskopů, dostal roku 1976 na vybranou: když vstoupí do strany, pojede do Švýcarska, když ne, pojede do SSSR. A tak jsem se ve věku devíti let zničehonic ocitl v Moskvě, kde jsem pak prožil šest podzimů, šest zim, šest jar a ani jedno léto. Zjistil jsem tam mimo jiné, že mí noví spolužáci ani jejich tatínci většinou neumějí řídit tanky a že si vyprávějí vtipy o Brežněvovi zrovna tak jako my v okupované gubernii.
Pokud jde o kulturní zápas mezi Západem a Východem, vzpomněl bych si v souvislosti se sebou samým na dvě věci. V Rusku mě fascinovalo, že o telurických proudech, telekinetických jevech a léčitelských praktikách bajkalských šamanů se tam mluví se stejně samozřejmou vážností jako o proudových motorech, kosmických družicích a zásobování ulic cisternami s pivním kvasem. To jsem z naší ode-zdi-ke-zdi-stické „západní Evropy“ neznal. (Pro Rusa, jak známo, začíná západní Evropa v Čierné nad Tisou a pro Francouze končí v Aši.) – No a když jsem pak ve čtrnácti letech stanul natrvalo v domovských hranicích země československé, pokukoval jsem sice jako správný vlk do lesů za železnou oponou, kde jsem si vysnil odeštníkované gentlemany s horkým bramborem v hubě a polonahé krásky, vláčející každé odpoledne prapor přes haldu nábytku, ale nejvíc mě tehdy přece jen ovlivnil náhodný nález knížky Hathajóga, takže jsem byl zas v Orientu, jen to hvízdlo. (Pozdější výpady, které jsem podnikl na ten skutečný Západ, ovšem zapříčinily, že jsem nakonec – po takovémto vykrácení zlomku – spolehlivě zakotvil doma ve střední Evropě…)
Tolik k prvním krůčkům.
Díky za vstup do tvé třinácté komnaty, termínu, který svého času vymyslel Vladimír Neff. Shrňme motivy tvé předchozí odpovědi do jedné telegrafické otázky: Jak jde dohromady hathajóga a víra v náhodnost?
Řídím se spíš zkušeností než vírou a ze zkušenosti vnímám, že každá náhoda odhaluje nějakou nutnost, přičemž žádná nutnost by si bez náhody nedošla ani pro mlíko. Samovolná tvorba a jóga mají kupříkladu hodně společného, přestože jóga neprodukuje umění a tvorba neprotahuje svaly. V józe se totiž člověk soustředí na to, aby se uvolnil. Opakuji: soustředí se na to, aby se uvolnil. Nezní to divně? Zní to samo o sobě jako poetický protimluv čili oxymóron. Záměrnost, tedy jakési nucení, se tu zkrátka užívá k zahájení zcela protikladného procesu – k dosažení nezáměrnosti a nenucenosti.
No a v tvorbě lze dosáhnout inspirace úplně stejným postupem. Je ostatně jedno, jestli se ten postup odvíjí bezděky, jako v kterékoli autentické tvorbě, kdy soustředění přichází jaksi z vášně pro danou věc, anebo záměrně a „chladně badatelsky“, jako třeba při soustředěné přípravě na uvolněné „automatické psaní“ spiritistů a surrealistů. Hlavní je, že samovolná tvorba, jak z řečeného vyplývá, se metodice jógy přibližuje nejvíc ze západních tvůrčích stimulací. Náhodou – a tudíž zákonitě.
Myslím, že vím, o čem mluvíš: od chvíle, kdy jsem se naučil meditovat, využívám meditaci v tvorbě zcela oportunně pro „zaostření vzpomínek“ nebo při vytváření obrazů. Toho se ale přece stále částečně účastní bdělý rozum. Co je v tomto případě ale „preferabilní“, je sen, kde je bdění zcela vyřazeno a člověk v něm často dostane „tři v jednom“: odpočinek, zprávu a hotový slovesný útvar. Jak s oblibou říká můj kamarád, volyňský Čech Patrik, „nad vkus i cvět tavárišča nět“ („proti gustu žádný dišputát“) – nicméně já tuhle kávu 3 v 1 popíjím moc rád. A ty?
Sen je obrazotvornost v nejpůvodnější podobě. Soustředěné uvolnění, o kterém byla řeč v souvislosti s jógou a samovolnou tvorbou, není nic jiného než přiblížení se neřízenému myšlení v obrazech, příznačnému právě pro sen. Neúčast bdělého rozumu je ovšem sledovatelná i při samovolném psaní, pokud jeho provozovatel sleduje podněty, které jakoby „slyší“, a pozorující vědomí, byť je přítomno, jejich průběh neruší a omezí se na jejich záznam.
Na druhé straně přiznejme, že vliv vědomí na neřízenou obraznost je nesporný v obou případech. I sen lze uchopit až ve chvíli, kdy si jej po probuzení vybavujeme, a přitom se vlastně bezděky dopouštíme dodatečného propojování zachycených obrazů do zažité šablony souvislého příběhu, bez níž by pro nás ostatně jakýkoli, i bdělý zážitek zůstal jen sledem sekvencí bez významu. Ale platí to taky obráceně: i seberacionálnější úvaha nebo promluva se nevědomky prolíná s neplánovanými nápady a obraty, které daný myslitel či řečník vůbec neměl na mysli, když pronesl první slovo. V rámci lidské psychiky, kde se hranice mezi uvědomovanými a neuvědomovanými obsahy mysli přesouvají jako meandry nížinné řeky ve zrychleném filmu, je tedy nemístné hrát si na nějakou absolutní čistotu záznamu snu či představy, stejně jako na intaktní exaktnost racionální logiky.
Důležitá je myslím jiná otázka. Proč lze vůbec chápat střet s neřízenou, na pohled jaksi zmatečnou obrazností jako cennou zkušenost? Proč se nespokojit s uvědoměle účelovým promýšlením věcí, působícím už od pohledu učesaněji? Inu proto, že člověk si v životě neustále upevňuje nějaké stereotypy. Šetří tím čas a energii, když na podobné podněty vyvíjí řekněme standardní reakce. Jenže pak těm stereotypům už předem podřizuje jakékoli nové poznatky, které by mu bez toho stereotypu mohly ukázat překvapivé a třeba lepší řešení. Na „vyšší, uvědomělé úrovni“ se takovému apriornímu škatulkování, zabíjejícímu invenci, říká ideologie.
Neřízené myšlení obraznosti má tedy svůj skrytý účel v tom, že zažitým stereotypům nepodléhá, a to čistě z toho důvodu, že vnímatel jim při jejich záznamu nestíhá navlékat železnou košili zvyku. Proto pak produkty neřízené imaginace bez přestání rozbíjejí každé „hotové“ ideologii její pracné konstrukce. A tím ji podrobují empiricko-intuitivní kritice. Nečiní to z nějaké destruktivity, ale ze své podstaty. Ta spočívá v nepředpojatosti.
Nejde tedy vůbec o to, zničit racionalitu a nastolit vládu iracionality, ani o opak takového snažení. Jde prostě o zkušenost, že neřízená obraznost dokáže roztavit „trvání na svém“, příznačné pro lidskou tvrdohlavost, a nechat poznatky a názory vykrystalizovat samovolně – mimo apriorní meze oné tvrdohlavosti. Tání a krystalizace zkušeností přitom nevede k nějakému bezvědomému chaosu namísto uvědomělého plánu, nýbrž dává tomu plánu organickou funkčnost. A to je hlavní praktickou hodnotou zdánlivě tak nepraktické a neužitečné činnosti, jako je tvorba poezie…
Dokonale vyjádřeno. Ve své odpovědi jsi naznačil, že sen se s ideologií příliš nesnese. Jak by sis ale potom vysvětlil následující sen, který si zaznamenal člověk, jehož tu nebudu jmenovat? – „Zdálo se mi, že mám s Markem Ebenem vystoupit a promluvit na nějaké odborné téma na nějaké obrovské demonstraci – a celou dobu jsem přemýšlel, jak to udělat, abych dřív, než mě Eben vyžene, místo odborných keců na ty lidi zařval, ať nevěří těm starým politickým mrtvolám, které v devadesátých letech nechaly tuto zemi rozkrást. Připravoval jsem si to do důsledku, včetně posledního husitského výkřiku: Žeňte je! Na ně!“
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. To se jistě zdálo někomu, kdo s politikou vstává i lehá, třeba nějakému žurnalistovi. Spojité nádoby skutečnosti a snu… Nečetl jsem to náhodou na tvém profilu na fejsbúku? Míváš tam sny zcela apolitické, ale tohle tam myslím bylo taky.
Každopádně mi to připomnělo jednu polemiku, které jsem se zúčastnil před několika lety. Šlo o vyzývání k politicky či ideově angažované umělecké tvorbě. Když jsem se postavil proti, neprodleně jsem byl soudruhy z Ádvojky a spol. označen za odpůrce myšlenky svobody a emancipace utlačovaných. Úplně jim přitom unikl smysl mého postoje. Výslovně jsem totiž zdůrazňoval, že tvůrce, kterému se o bídě světa dokonce i zdá, se k ní v tvorbě vyjádřit prostě MUSÍ, stejně jako když je jindy niterně nutkán k vyslovení vášně k milované bytosti nebo k vyzpívání ódy na palec u nohy. Jakmile ho však k politicky angažovanému tvoření začne nějaký teoretik zvenčí nutit, samozřejmě přesně v intencích té jedině správné ideologie, již daný teoretik zrovna vyznává, pak jde o sprosté úkolování básníků, které je s autentickou tvorbou spjaté jen v tom, že jí odjakživa háže klacky pod nohy.
Takže i zde se dá říct: nepředepisujme snům, co mají dělat. Ony si to stejně nenechají líbit. Když budeme chtít, aby se nám zdálo o pádu Bastily, sen nám naservíruje snídani v trávě – a obráceně. Říká se tomu svoboda projevu, a jak řekl před sedmnácti stoletími Synesios z Kyrény, žádný tyran nemůže vydat zákon proti snům.
I já doufám, že určit, o čem se má lidem zdát, se bohdá ještě dlouho nepovede. Ale co s tou bdělou svobodou projevu? Jak si ji udržet v době, kdy přípravná komise „Odboru boje proti dezinformacím, nepravdivým a zavádějícím informacím a proti (čti: cizí) propagandě Ministerstva vnitra“ už v této chvíli bere první plat, a zákon umožňující odsouzení obviněného za „schvalování teroristického činu“ je před schválením? Neomezíme se nakonec – tak jako před sto lety a jako povětšinou v historii Čechů – pouze na svobodný projev dobrého vojáka Švejka?
To se tak člověk jednoho dne probudí a zjistí, že má svobodu projevu zaručenou už jenom v tom snu. Západní elity tak dlouho kritizovaly Čínu a Rusko – často právem – za omezování svobody projevu, až se nakonec rozhodly už si nedělat násilí a to omezování raději s vervou napodobit. Je totiž čím dál zřetelnější, že masový přístup k informacím, umožněný internetem, dokáže u mlčící většiny spolehlivě demolovat dosavadní zdání objektivity veřejných sdělovacích prostředků a odhalit fakt, že se pod ní odjakživa – a zcela přirozeně – skrývá mocensky dirigovaná dezinformace čili propaganda. Proto západním elitám (stejně jako jakýmkoli jiným elitám) prostě nezbývá, než začít křičet: Chyťte zloděje! – a pustit se do cílené likvidace té informovanosti, která na nich nezávisí. Samozřejmě pod záminkou, že cílená dezinformace a propaganda sídlí kupodivu právě a výhradně tam, kam nesahají zrovna jejich prsty.
V takové situaci už nepřekvapí, že je prý mor „dezinformačních webů“ financován narychlo splácaným nepřítelem, který jako by z oka vypadl karikaturám imperialistů z Dikobrazu padesátých let s vidlemi v jedné ruce a řinčícím řetězem v druhé (jen namísto cylindru zlého strýčka Sama má na hlavě kožešinovou papáchu pekelného Rusa). Jsem přesvědčen, že pokud by ve Washingtonu zasedla další ratolest Bushovic-Clintonovic rodiny, pochopili bychom záhy, že tohle strašení Rusem mělo představovat takzvanou dělostřeleckou přípravu na přechod k pořádně studené (ne-li pořádně horké) válce impérií.
Dnes, kdy Bush & Clinton Ltd. balí spacáky, bych řekl, že například rozhodnutí českého ministerstva vnitra zahájit tu dělostřeleckou palbu právě od ledna 2017 – tj. zřídit vládní cenzorský úřad v čele s pornohercem z clintonovsko-sorosovského thinktanku „Evropské hodnoty“ – je příznačným výrazem dezorientované setrvačnosti.
Připomíná mi to jednu skoro neznámou epizodu z dějin moderní Evropy. Dne 25. srpna 1939 nestihlo vrchní velení wehrmachtu oznámit všem jednotkám, že útok na Polsko se odkládá, takže ze Slovenska, které bylo jediným spojencem Německa, přešel onoho dne přes hranice do tehdy polských Mostů u Jablunkova záškodnický oddíl abwehru s rozkazem obsadit místní železniční tunely. Když byl osamocený oddíl překvapivě obklíčen jednotkami polské pravidelné armády a vyslal na ústředí žádost o pomoc, nezbylo říšskému kancléři – teď si honem nevzpomenu na jeho jméno –, než zoufalým abwehrmanům vzkázat, že se mají držet. Německé úřady mezitím trapně vysvětlovaly Varšavě, že Německo nemá s touto akcí nic společného a že se prý jedná o „nezodpovědnou bandu Slováků“… Uvidíme, jak to dopadne s přemýšlivým tankem značky Janda & Chovanec v tunelu značky Trump.
Jinak je ovšem zřejmé, že svoboda projevu na internetu i mimo něj je něco, co se dlouhodobě nehodí do krámu žádné politické moci na světě. Proto čtěme Švejka v každé volné chvilce, je to nesmírně užitečná příručka a bude se hodit.
To je tak dobrý závěr, že k němu nemohu dodat už nic – snad kromě našeho společného sloganu: „Lidé, sněte!“ A poděkovat ti za krásnou nepracovní práci na tomto rozhovoru…
Tipy pro další čtení: