Vlast, národ, stát
Osobně laděná úvaha jednoho z našich autorů, profesí ekologa a člověka aktivního v občanských iniciativách (včetně našeho média), na téma vnitřní identity a vztahu k vyšším celkům, v rámci nichž se odehrává život jednotlivce.
Titulek chce poťouchle parafrázovat monarchistickou triádu: Bůh, král, otčina. Ve skutečnosti jsem si ale jen ujasnil, že moje češství vyvěrá v první řadě ze vztahu k zemi, ve druhé ze vztahu k jazyku a národu a až ve třetí řadě ze vztahu ke státu.
Nedokážu přesvědčivě poskládat racionální argumenty k tomuto pořadí. Prostě to tak cítím – nejvíc mi záleží na české zemi. Souvisí to jistě s mým vzděláním, či lépe řečeno povoláním ekologa. Jsem velice „zemským vlastencem“, kterýžto pojem jsem snad poprvé poznal od Petra Pitharta někdy krátce po převratu v Přítomnosti. Českou zemi znám, a proto miluji, miluji, a proto poznávám. To prosím včetně Sudet. Nebojím se toho označení, je stejně praktické jako třeba Česko – a to má zase jiné mouchy, že. Dá se říci, že právě v poznání toho, jak se v naší pohraniční krajině otiskly životy a kultura vyhnaných německojazyčných Čechů (ja, ich bin auch ein Böhme), pramení moje lítost nad tím vyhnáním. Arci spolu s otřesnými svědectvími o krutostech, které je provázely, a o tehdejší hanebné účasti obnovující se státní moci jak na násilných excesech, tak na rozdmýchávání primitivně protiněmecké nálady.
Když jsem se v roce 1994 přistěhoval do malé vesničky na Kaplicku, nejlepší a skoro jediná regionální vlastivěda existovala jen v němčině, sestavená mnichovským Sudetoněmeckým archivem ze vzpomínek a znalostí vyhnanců. Jsem samozřejmě rád, že byla posléze doplněna a svým způsobem překonána impozantní bichlí Novohradské hory z nakladatelství Baset. A jsem ještě raději, jak se postupně obnovují krajanské a přeshraniční vazby. „Moje“ česká země totiž není uzavřená ani monokulturní.
Také jsem se naučil, mluvě o (péči o) „dědictví našich předků“, doplňovat „... a předchůdců“. Tu péči mi obzvlášť symbolizuje a radost dělá například obnova dvou zbytných, ba luxusních staveb na opačných koncích republiky, totiž windischgrätzovské jízdárny ve Světcích na Tachovsku a dřevěné tančírny v Račím údolí v Rychlebských horách. Jejich fotky sem záměrně nedávám, jen si je najděte na internetu nebo, vřele doporučuji, jeďte se tam podívat.
Zmínil jsem se o lásce a poznávání a musím přiznat i jeden tuze málo pokorný faktor svého zemského vlastenectví. Mám totiž takový – já vím, aspoň trochu směšný – pocit, že je až metafyzicky důležité, že českou zemi znám a miluji. Že nahlíženo v měřítku celého lidstva, je nás takových jen málo. Těch, kteří pečujeme o odkaz nejen našich předků a předchůdců, ale i všech dalších bytostí, ba i přírodních sil, které tu působily a působí.
Není divu, že u jazyka a historie (a také hudby a vůbec vší české kultury) to mám podobně. Právě že jen podobně: neváhám ani chvilku s tím, že ekologie a péče o osvětí je mým povoláním v nejvlastnějším smyslu slova. S národní totožností to mám o něco slabší. Jednak si myslím, že nás je víc takových (nežli zemských vlastenců), jednak vím, že neznám a nemám český jazyk tolik prožitý jako „české“ ekosystémy, českou krajinu. Zkrátka že úkol pečovat o českou kulturu jsem nedostal až tak silně a naléhavě. Ale jinak je to podobné – jako zemi a krajinu, tak i češtinu a české dějiny miluji, poznávám a „užívám si“; snad ne tak soustavně, jistě vybíravěji a naivněji, ale přeci. Dělá mi to dobře.
Proč ten poměrně vlažný vztah ke státu? Sám nevím. Zodpovědnosti v tom neschází a vím dobře, jak hrdě jsem státu sloužil na Ministerstvu životního prostředí. Mimochodem mám těch úředníků v nejširším smyslu, tedy včetně například učitelů, mezi svými předky nemálo. Zčásti za tu vlažnost určitě může rozpad Československa. Vyrostl jsem jako Čechoslovák a toho se nezbavím, a ani se zbavit nechci. Láska k české zemi, přiznaná a vysvětlená v úvodu, totiž organicky a jen postupně vyznívá východním směrem, přes Moravu na Slovensko.
Nicméně jsem přesvědčen, že tomu, na čem mi záleží víc než na státu, totiž zemi a (s odpuštěním) národu, se může dobře dařit i v jiném státu, než je Česká republika. Několik států už jsme si vyzkoušeli a dejme tomu Spojené státy evropské rozhodně nemusejí být z těch dvou hledisek nějakým strašákem. Stát se další spolkovou zemí Německa nebo Rakouska by sice mělo i pro mě určitou pachuť, ale musím zopakovat, že ani z takového státního uspořádání nějaké bědy nutně nevyplývají.
Překvapilo mě, kolik mých přátel a v nejlepším smyslu slova soudruhů (no tak dobře: lidí podobných názorů a usilujících ve veřejném životě v podstatě o totéž co já) pozvedlo obočí nebo zakroutilo hlavou, když se Ilona Švihlíková při jedné přednášce označila za vlastenku. Svou prezentaci zakončila snímkem s Řípem, husitským kalichem a československou, totiž pardon, českou vlajkou. Já ji plně respektuji, ba je mi tím do značné míry sympatická, zejména když výslovně odmítla jakýkoliv šovinismus, tedy nadřazenost českého národa nad jinými.
Pravda, mě Říp za srdce nebere (už odedávna se mi pod pojmem „česká krajina“ vybavovala spíš jihočeská vesnice s rybníkem a selskobarokními statky) a českost husitství považuji za spíše druhotnou až bezmála nahodilou – mám to prostě jinak.
Je ale také pravda, že mnoho dobrých lidí pokládá za součást svého liberalismu (možná spíš „liberalismu“), že své češství, nebo samozřejmě obecně svou spjatost s nějakou zemí a národem, nijak „neprožívají“, nereflektují a někteří se za ně snad stydí. Ale což, je to jejich volba či osud. Já se jenom stal (ano, stal, podle všeho jsem se jím nezrodil) zemským vlastencem a příslušníkem českého národa. Smím-li parafrázovat Pavla Eisnera, milencem a služebníkem české země a českého jazyka.