KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Úvaha o několika Čínách, inspirovaná kulisami nedávné návštěvy prezidenta ČLR v Praze.

Předminulý týden byl na státní návštěvě v Praze prezident Čínské lidové republiky (ČLR) Si Ťin-pching. Podle svědectví mých pražských přátel tam prý tehdy vypuklo peklo. Polovička Prahy byla uzavřená, Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce šachovala se znečištěnými a strhanými vlajkami ČLR, demonstrace stíhala demonstraci, Číňané se v ulicích prali s českými aktivisty mávajícími tibetskou vlajkou, která byla též vyvěšena na budově FAMU. Zatímco tento „delikt“ se dosud vyšetřuje, Miroslav Kalousek držel tento posvátný symbol ve svých rukou zcela beztrestně, aniž by do něj za to uhodil blesk. A tak zatímco prezident Si odletěl z Prahy do Washingtonu navštívit prezidenta Obamu, Praha se dosud zmítá v bouřích mezi „pročínskými komunisty“ a „protičínskými demokraty“.

Málokdo se přitom pozastaví nad základní otázkou: Co to vlastně znamená „čínský prezident“? Na tento titul mají totiž momentálně právo tři muži.

Ma Jing-ťiou je prezidentem Čínské republiky, státu, který byl založen roku 1912 a jehož stoupence na přelomu čtyřicátých a padesátých let evakuoval Ťiang Ťie-ši’ (Čankajšek) na území ostrova Tchaj-wan, kam byl Maovým vojskem vytlačen. Tento původně tvrdě kapitalistický stát je dnes zemí se sto padesáti legálními politickými stranami (z toho dvěma komunistickými), která prosazuje velkorysý program vyrovnání se s původními menšinami, jež na ostrově žily dříve než většinoví Číňané, a která má na evropské (natožpak na asijské) poměry nebývale velkorysou ekologickou politiku a míří k demokratickému socialismu. To vše se jí daří přesto, že byla v 70.l etech po čtvrt století předsedání této organizaci vyloučena z OSN a stala se „mezinárodním psancem“ (byť byla v roce 1945 jedním z jejích zakládajících členů a také členem velké pětky Rady bezpečnosti s právem veta).  

Tím, kdo Čínskou republiku na mezinárodním poli nahradil, byla Čínská lidová republika, stát, který na přelomu čtyřicátých a padesátých let založil Mao Ce-tung jako stát socialistický a který je dnes nejkapitalističtější zemí na světě. Sebevědomí dnešního tygra jí vzrostlo v roce 1971, kdy ji Organizace spojených národů (pod vlivem Spojených států amerických, svého faktického pána, které v ČLR během tehdejších moskevsko-pekingských přestřelek objevily svého spojence v boji proti Sovětskému svazu) přijala do svých řad namísto Čínské republiky. Sovětský svaz už sice dávno zanikl; dnešní ČLR, jejímž prezidentem je Si Ťin-pching (a která je mimo jiné nejúspěšnějším planetárním znečišťovatelem), si však dnešní země hýčkají jako předního jezdce v závodu o nejrychlejší hospodářský růst.

Třetí muž dneška, který se může nazývat čínským prezidentem, je Tan Keng-jam, vůdce Švýcarska východu, Singapurské republiky, země tří národů, z nichž jeden jí dal jméno („Singapur“ znamená v sanskrtu, klasickém jazyce starých Indů „Lví město“), druhý půdu (stát leží na území historické Malajsie) a třetí ji vybudoval a tvoří tři čtvrtiny jejího obyvatelstva (Číňané).

Vrcholný paradox nedávné státní návštěvy prezidenta ČLR během naší debaty velmi pěkně rozvedla moje kamarádka, politoložka Kateřina Vaňková: Mainstreamový tisk a zastydlí devadesátkoví antikomunisté, vyvěšující tibetské vlajky nikoli na podporu dalajlámy (který už dávno prohlásil, že Tibet od Číny odtrhnout nechce – jde mu jen o rozšíření tamní autonomie; z filosofií státní správy je mu pak nejbližší liberální marxismus, který by i v Tibetu viděl nejradši), ale natruc „komunistovi“ Si, nepochopili, že v osobě prezidenta ČLR k nám přijel ten nejdrsnější orchestrátor kapitalismu, jakého planeta nosí.

Rudé vlajky s pěticípými hvězdami jsou jen historicky přežitá dekorace, která má pevninské Číňany propagandisticky přesvědčit, že žijí v zemi, kde vše, co se děje, se děje pro jejich dobro. Pro kapitalismus představuje právní stát nepříjemnou překážku v akumulaci materiálních hodnot a při potírání odporu zbídačelých zaměstnanců. A tak o to víc „země demokracie a svobody“ přes všechny proklamované protesty vzhlížejí k ČLR, kde tyto překážky neexistují. Britská královna při příležitosti historické návštěvy prezidenta Si vytáhla léta nepoužívaný zlatý kočár a vozila jej v něm po Londýně. Během poslední návštěvy Sia v Paříži a ve Washingtonu byly vlajky ČLR podél silnice nejen na stožárech, ale i na stromech.

Toto vše (i přes informační vakuum, které v dnešní České republice panuje) někteří protestující vědí a o to malebnější společnost (od nevědomé pravice po vědomou levici) se pak setkává v policejních antonech a v Bartolomějské. Kdo z těchto dvou skupin svým plakátem během Siovy pražské návštěvy docílil propuštění rodin emigrantů Bej-Fenga a Čang-pinga (viz více o tom na webu Echo24.cz), či zda k tomu napomohl prezident Zeman (který je, jak známo, na vyjednávání o propuštění rukojmí specialista), není z našich médií známo. Mám ale za to, že to byl někdo z hrstky naší obeznámené levice, protože během rozsáhlých debat, které jsem v posledních dnech absolvoval s „bojovníky za pravicovou demokracii“, jsem se od těchto aktivistů dozvěděl leda to, že je třeba bojkotovat čínské bufety a restaurace. (Že tato zařízení jsou v České republice v drtivé většině majetkem Vietnamců, už tento „bojovník za práva prostých Asiatů“ nevěděl.)    

Zatímco v Praze to tedy mezi Čechy a Číňany vřelo, v mém domovském Hradci Králové nezakolísal ani obrat v mé oblíbené čínské hospodě. Jediné, co se tam změnilo, je fakt, že z restaurace s obsluhou po letech udělali samoobsluhu. To mě inspirovalo! Vážení čtenáři, dnes jsou tu na výběr tři varianty čínských prezidentů: Si, Ma a Tan. Opravdový myšlenkový demokrat se jistě nemusí ohlížet na hospodářský úspěch té které země – koho z nich postaví na svůj pomyslný piedestal vůdce, který pro něj představuje kýženou Čínu, ten pro něj pravým čínským prezidentem už zůstane.

Pro mě je, v rámci mé myšlenkové konsekventnosti, volba jasná: je jím Ma Jing-ťiou, kterého ve svobodných volbách zvolili občané demokratické a socializující se Čínské republiky na Tchaj-wanu. Český mainstream, jeden z nejlepších světových služebníků korporativního kapitalismu, byl ovšem také částečně myšlenkově koherentní: s tibetskou vlajkou v ruce jmenoval jediným existujícím „čínským prezidentem“ císaře říše hrubého domácího produktu, prezidenta Si.