Literárně stravitelné Polsko
Soubor patnácti textů současných českých spisovatelů na jediné téma: Polsko a jeho gastronomie. Výsledek je bohužel až příliš poznamenán těžkopádným osvětářstvím a snahou o líbivost.
Česko-polské přeshraniční vztahy jsou už dlouhodobě komedií plnou omylů dokazující, že dobré sousedství není nic samozřejmého a že na druhých nás nejvíc štvou vlastnosti, jimiž oplýváme sami. Poláci se na nás dívají spíše jako na rozjíveného a rozmazleného mladšího sourozence: ven si chodí hrát s těmi, které považují za sobě rovné, a k nám mají vztah lehce shovívavý a ochranitelský. Čeští intelektuálové k Polsku často vzhlížejí jako k zemi se slavnou historií a velkou kulturou, zatímco pro prostý lid jsou Poláci zaostalí pánbíčkáři a vypráskaní kšeftaři zároveň.
Mít paměť se dnes sice nenosí, ale možná si někdo vzpomenete, že v dobách před „uprchlickou krizí“ bylo hlavním tmelem našeho národa nadávání na nekvalitní polské potraviny. Václav Burian, jeden z mála českých novinářů, který nebyl hlásnou troubou pro cokoliv, k tomu tehdy napsal: „Pokud si stýskají zemědělci na polskou konkurenci, je to koneckonců normální. Když média přistoupí – bez užití srovnávacích statistik, které by ovšem lež vyvrátily – na tvrzení o obecně špatných polských potravinách, máme tu krátký výlet do třicátých let. Opravdu je libo opakovat?“
Poláci mají často sklon považovat Čechy za povrchní břichopásky, zatímco naše představy o Polsku jsou dosud ovlivněny vzpomínkami na prázdné regály tamních obchodů v osmdesátých letech. Nadace Kukátko proto iniciovala vydání knihy Jak chutná Polsko, založené na jednoduchém nápadu: „poprosili jsme známé české osobnosti ze světa kultury, aby napsaly texty, ve kterých budou vyprávět o svých zkušenostech s polskou kuchyní. Neomezovali jsme je literární formou, záleželo nám ale na tom, aby to byli lidé, kteří někdy polské jídlo ochutnali.“
Není to špatná strategie, jak čtenáře zaujmout a snad i trochu poučit. Naše civilizace se totiž nápadně podobá římské říši v období sestupu a pádu: Už nejíme proto, abychom žili, ale žijeme, abychom jedli. Jak píše ve své povídce Martin Reiner: „Vládci kuchyní se na přelomu milénia stali novými polobohy a miláčky médií.“ Přísloví, že láska prochází žaludkem, platí zřejmě i mezi národy. Etnické restaurace patří ke koloritu každého pořádného města, zkoušení exotických receptů je v módě a patří k těm několika stránkám globalizace, které jsou vnímány jednoznačně pozitivně.
Polská kuchyně se té české a moravské v mnoha ohledech podobá, ale je vzhledem k drsnějšímu podnebí obecně hutnější a rustikálnější; neinspiruje se měšťanskou Vídní, ale spíše východní Evropou s jejími nekonečnými pláněmi a lesy. Uznávanými ingrediencemi jsou zelí, houby a smetana, které se u nás těší pověsti spíše plebejské. Nabízejí se tedy bohaté možnosti srovnávat, nejen kuchyně, ale i národní mentality. Celkový dojem je však spíše rozpačitý.
Texty v knize jsou v podstatě dvojího druhu. Ty první mají za úkol představit autora jako výjimečného znalce Polska a hlavně informovat, co všechno dělal proti minulému režimu nebo jak daleko to dotáhl a s kolika vlivnými lidmi se seznámil v tom současném. Ty druhé mají k literatuře blíže, trpí však jiným neduhem, k jehož popisu musím začít od lesa.
V dětství jsem si pravidelně kupoval časopis Stadión. Ten míval na prostřední dvoustraně barevný plakát nějaké sportovní hvězdy, který se dal vytrhnout a pověsit na zeď. Na jeho rubu pak bývala otištěna povídka – zřejmě proto, že té by byla při vyjmutí z časopisu nejmenší škoda. Nicméně já jsem ty povídky četl a některé se mi i líbily. U většiny jsem však už tehdy postřehl, že vlastně nejsou o sportu, že příběh by se mohl odehrát v jakémkoli prostředí, postavy se věnují sportu jen proto, aby to mohlo vyjít ve Stadiónu.
Živě si s odstupem dokážu představit atmosféru pozdní normalizace, v níž ambiciózní psavec obchází redakce, podoben básníku Lapsusovi ze Dvanácti křesel, a vnucuje stále stejný text: jen v Železničáři učiní hlavním hrdinou mašinfíru, pro Psa, přítele člověka to změní na kynologa a ve Stadiónu to halt bude fotbalista. Totéž se bohužel týká knihy Jak chutná Polsko. Polská kuchyně je pro většinu autorů pouhou rekvizitou. Dá se předpokládat, že kdyby bylo zadání jiné, tedy kdyby se nedejbože podařilo získat grant na rozvíjení přátelských vztahů řekněme s Čínou, tak by postavy povídek místo žurku vařily kung-pao a nikdo by nepoznal rozdíl.
V knize jsou vesměs zastoupeni autoři pokládaní v českém literárním provozu za celebrity. Mají už své téma, na kterém se úspěšně vyprofilovali, a nelze od nich čekat nic jiného. Když uvidíte v záhlaví příspěvku jméno, dokážete celkem spolehlivě odhadnout, co bude následovat. Namátkou: Chaim Cigan se vrací k rodinné historii za druhé světové války, Jaroslav Rudiš popisuje vnitřní prázdnotu pražské pseudobohémy, Petr Zelenka ve filmové povídce naráží na sexuální skandály režiséra Romana Polanskiho. Nejjednodušeji si nakonec poradil Marek Šindelka, který nabídl k uveřejnění krátký úryvek ze své knihy Mapa Anny, protože v něm jednou zazní slovo „bigos“.
Současný úspěšný spisovatel to musí umět s masmédii: hlavní je působit zasvěceně a suverénně, zároveň však občas ležérně dát najevo, že mu nic lidského není cizí. Převládá tedy hipstersky bohorovný styl, v němž není prostor pro pochybnosti či hledání. V knize Jak chutná Polsko tedy nenajdete poetický jazyk, jakým dokázali psát o jídle Vančura nebo Hrabal. Jinakost je příliš velké riziko, v současném kulturním průmyslu se spíše uplatní typy, které ve slonovi spolknutém hroznýšem budou vždy vidět pouze klobouk. Vše tak zůstává jen na úrovni povrchních turistických postřehů. Převládá klišovité zobrazení spisovatelské komunity jako party správných kumpánů, kteří si umějí po práci pořádně vyhodit z kopýtka.
Svým způsobem poučné je v tomto směru vyprávění Magdalény Platzové o cestě do Vratislavi na Měsíc autorského čtení, kterou podnikla spolu s jednou skotskou básnířkou. Nejspíš bezděky totiž odhaluje, jak často jsou postoje lidí pohybujících se okolo kumštu neautentické a diktované převládající módou. Středoevropští intelektuálové jsou proto již naučeni nacionalismem a separatismem opovrhovat, ti skotští ho naopak momentálně horlivě vyznávají.
Návštěvnice navíc upadla do rozpaků, když po ní režisér televizního medailonu chtěl, aby při recitaci seděla na klíně odpudivého tlouštíka. Na jednu stranu by to ráda odsoudila jako projev sexismu, ale na druhé straně se záležitost rozhodla respektovat s představou, že to bude zřejmě nějaký exotický lidový zvyk, jaké je v zájmu multikulturalismu třeba podporovat. Ve skutečnosti šlo nejspíš o zoufalou snahu režiséra vymyslet něco originálního, ale v tomto prostředí si málokdo dovolí konstatovat, že král je nahý.
Snad nejzajímavější text tak nakonec napsal nikoli literát, ale ředitel Českého centra ve Varšavě Petr Janyška. Věcně, ale s entuziasmem popisuje bohatý výběr potravin v polských tržnicích, přičemž za zapamatování stojí dvě pro konzumenta českých médií stěží uvěřitelné informace: že „farmářské“ produkty tam nejsou několikanásobně dražší než zboží v hypermarketech a že stánkaři zcela samozřejmě vydávají elektronické účtenky, aniž by kvůli tomu někdo zkrachoval. A jakkoli si to nechceme přiznat, nekvalitní polské zboží se do našich obchodů dostává prostě proto, že je po něm poptávka, nikoli proto, že by Poláci neuměli nic lepšího vyrobit.
Kniha bohužel více než o Polsku vypovídá o současné české literatuře, jejím rutinérství a nedostatku spontánnosti. Spisovatelé spíše glosují, než opravdu tvoří, vládne zde eklekticismus a přílišný respekt k zákonitostem trhu. Nemá pochopitelně smysl této publikaci přisuzovat ambice přesahující horizont zábavného čtiva do víkendových příloh. Ale i v rámci tohoto žánru se dá být originálnější a vtipnější, než jaký byl nakonec výsledek tohoto snažení.
Jak chutná Polsko, Igloo 2015.